Česko sice vysílá do zahraničí elitní jednotky, ale domácí obranyschopnost kvůli dlouholetým škrtům upadá. Armáda čelí nedostatku vojáků, zpožděným nákupům techniky i budování kapacit, o které NATO nestojí. Bývalý vysoký úředník ministerstva obrany Jiří Šedivý v exkluzivním rozhovoru vysvětluje, proč je tento přístup politiků hazardem.
Jaký zásadní zvrat nás čeká ve vztazích s USA? A z jakého důvodu udělala současná vláda fatální systémovou chybu, když vytrhla agendu zbrojního průmyslu ze svého resortu? Jiří Šedivý popisuje, co všechno zůstává veřejnosti skryto za zavřenými dveřmi aliančních jednání.
Jak je Česká republika v současnosti vnímána v rámci NATO? Jsme považováni za aktivního člena, nebo se propadáme?
Domnívám se, že se to dá formulovat tak, že se u nás, v podobě České republiky, svým způsobem začíná rodit nový černý pasažér. Na druhou stranu jsme ale vždy uměli – a to i v dobách, kdy se na obranu vynakládalo kolem 1 procenta HDP – vygenerovat pro alianční operace velmi zajímavé vojenské schopnosti. Působíme v Pobaltí, jsme v Polsku. Dokázali jsme také velice rychle nasadit vrtulníkovou podporu ještě za minulé vlády, bezprostředně po dronových útocích, které zasáhly Polsko.
V minulosti to byl samozřejmě Afghánistán, kde jsme poskytovali vysokou přidanou hodnotu. Dokázali jsme tam rozmístit a dlouhodobě udržet polní nemocnici, zajišťovali jsme výcvik afghánských pilotů vrtulníků, nasadili jsme speciální síly, logistiku, schopnost ochrany proti zbraním hromadného ničení, a tak dále. To vše nám v očích spojenců udržovalo solidní kredit.
Mezi výší výdajů na obranu a reálnými schopnostmi by však měla existovat přímá úměra, nemyslíte? Jedno procento HDP přece nemůže stačit…
To jistě ne. My jsme sice vždy dokázali vygenerovat a nabídnout kvalitní vojenské specializace, na což se v NATO velmi spoléhalo. Dnes se však na celou situaci musíme dívat v širším kontextu. Ano, v pořádku, hovoříme zde sice o tom, že budujeme takzvanou vševojskovou armádu se širokým spektrem schopností a směřujeme k cílovému počtu 35 až 37 tisíc profesionálních vojáků, což pro nás mimochodem bude obrovská výzva, zejména v důsledku demografických propadů, které se neúprosně blíží
Jenže v důsledku dlouhodobě nedostatečného financování to v praxi dopadá tak, že máme obrovský personální podstav. Nenaplněnost útvarů dosahuje v některých případech třiceti až čtyřiceti procent. Problém tedy začíná už u nedostatku samotných vojáků. K tomu se navíc neustále odkládají nebo zpožďují akvizice klíčových zbraňových systémů. Pro ně budeme navíc potřebovat další personál. A čím sofistikovanější systémy, tím vyšší odbornost.
Do toho všeho udržujeme schopnosti, které po nás Aliance nevyžaduje a v zásadě je nepotřebujeme.
Které schopnosti máte konkrétně na mysli?
Například výsadkový pluk. Ten sice reálně existuje, skvělí vojáci, ale z hlediska aliančního plánování se nachází tak trochu ve vzduchoprázdnu, nedisponuje klíčovou logistikou. Nebo bitevní vrtulníky. My sice máme čtyři americké bitevní vrtulníky Bell AH-1Z Viper a to je v zásadě vše. Tyto stroje však postrádají potřebnou interoperabilitu (schopnost spolupráce mezi různými systémy), nejsou nasaditelné v aliančních operacích, a co je hlavní – Aliance ani je po nás nepožaduje.
Abych to zobecnil: sice deklarujeme vševojskovou armádu, ale výsledkem je, že máme od všeho kousek, přičemž dohromady to netvoří řádný, kompaktní a funkční celek. V případě potřeby nasazení do operací se to pak složitě skládá dohromady ze všech možných koutů, což je z dlouhodobého hlediska naprosto neudržitelné.
Považujete české politiky, kteří rozhodují o bezpečnosti a obraně země, za kompetentní, nebo podle vás pouze plní předvolební sliby svým voličům?
K tomu se mi mluví velmi těžce. Pokud se na to podíváme průřezově, nechci přímo srovnávat současnou vládu s tou předchozí. Nicméně vzhledem k tomu, co jsme probírali v první části rozhovoru ohledně přístupu k obranným výdajům, a to jak jejich výše, tak struktury – tedy kam peníze směřují – musím konstatovat, že se nejedná o odpovědný přístup. A to obzvláště v době, kdy – a to znovu silně zdůrazňuji – naprostá většina našich spojenců masivně investuje a navyšuje své rozpočty, a to včetně zemí, které se dříve držely na velmi nízkých úrovních (např. Německo, Belgie, Dánsko, Lucembursko). To vše vzhledem k zhoršující se bezpečnostní situaci a nutnosti posilovat samostatnou evropskou obrany, když USA stahují své síly.
Donald Trump v minulosti hovořil o nutnosti dávat na obranu až 5 % HDP. Může se tlak ze strany USA na evropské členské země vyvinout až k této hranici?
Zde je dobré si připomenout, jak se vyvíjel takzvaný Defense Investment Pledge (závazek k obranným investicím). První takový závazek vznikl v roce 2014, kdy bylo stanoveno, že do roku 2024 budou všichni spojenci vynakládat na obranu minimálně 2 % HDP. Na loňském setkání na nejvyšší úrovni v Haagu pak Američané skutečně přišli s požadavkem, aby se na obranu dávalo až 5 % HDP.
Nakonec se vyjednal kompromis: do roku 2035 mají státy vynakládat 3,5 % HDP přímo na obranu a zbývajících 1,5 % na související výdaje.
Mohlo by vás zajímat
Co přesně si máme představit pod těmi „souvisejícími výdaji“?
To je především civilní infrastruktura. V této oblasti sice můžeme okamžitě vykázat i vyšší částky, než kolik se po nás požaduje, ale reálně to vlastně nic zásadního neznamená. Je to spíše taková politická úlitba. Pokud se bavíme o železnicích nebo silničních komunikacích, měly by tyto investice striktně zapadat do celoevropského konceptu vojenské mobility.
To je shodou okolností oblast, kde se pro nás otevírají velké příležitosti v rámci fondů Evropské unie k vojenské mobilitě. České republice se dosud podařilo realizovat projekty přibližně za 75 milionů eur, což je zhruba dvakrát více, než kolik jsme do daného fondu sami vložili. V tomto směru spolupráce s ministerstvem dopravy funguje dobře a jsou připravené další projekty.
Pokud se vrátíme k tlaku ze strany USA – domníváte se, že požadavek na zvyšování výdajů bude i nadále stoupat?
Osobně se domnívám, že potenciál pro tyto výzvy ze strany USA zde jednoznačně je. V současné době se nacházíme v režimu, kdy je hlavním cílem dosáhnout zmiňovaných 3,5 % HDP do roku 2035. Evropští spojenci by však měli celou situaci vnímat především v souvislosti s tím, že Spojené státy americké se z Evropy vojensky stahují.
Ještě donedávna se v Alianci mluvilo o „burden sharing“, tedy o sdílení obranného břemene. Smyslem bylo, aby evropští spojenci nesli větší podíl na společné obraně, než tomu bylo v minulosti. Dnes se mluví o „burden shifting“, tedy o přenosu, přesunu odpovědnosti za kolektivní obranu na Evropany.
To znamená, že by evropské státy měly nahradit například americké kontingenty v Německu?
Ne, to není na pořadu dne a Německo ani nic takového nepožaduje. Řeknu vám to následovně. V roce 2011 odcházel tehdejší americký ministr obrany Robert Gates a na svém posledním zasedání ministrů obrany NATO přednesl rozlučkovou řeč. A již tehdy poprvé zaznělo na půdě NATO varování tohoto typu. Prohlásil, že pokud budou evropské státy pokračovat v trendu, kdy Spojené státy nesou celých 75 % veškerých aliančních nákladů na obranu, noví američtí političtí vůdci, kteří dříve nebo později přijdou, to nebudou tolerovat. A to v té době nikdo netušil, že se objeví Donald Trump. Gates varoval, že tito noví politici Evropě vzkážou, že takto už to dál financovat nebudou. Je to nevyhnutelný trend a naprostá většina evropských spojenců to chápe a akcelerují obranné investice.
A co Američané, zůstanou Evropě nakloněni?
Můj odhad je, že za pět, nejpozději za deset let – ale může to být mnohem dříve – dojde k zásadnímu obratu. Spojené státy již nyní začínají stahovat své síly z Evropy. Z dnešních přibližně 80 tisíc amerických vojáků zde zůstane pouhých pár tisíc. V Evropě ponechají v zásadě jen základní logistické struktury pro případné budoucí posílení v případě války. NATO bude existovat i nadále a Spojené státy zajistí jaderné odstrašení, ale o zbytek konvenční obrany se již Evropané musí postarat sami. To je ten klíčový obrat. A také hlavní důvod, proč musíme do obrany reálně investovat a nepřistupovat k ní laxně a alibisticky – že to někdo odpracuje za nás.
V předchozím díle našeho rozhovoru jsme narazili na varovné signály, které přicházejí přímo z centrály NATO. Jsou však podobné tlaky registrovatelné i přímo z Washingtonu? Objevují se snahy ovlivňovat české politiky?
Pozor, to není záležitost pouze Washingtonu. Například nový americký velvyslanec Nicholas Merrick, který nastoupil loni v létě, při svém prvním veřejném vystoupení v září minulého roku jasně deklaroval, že jedním z hlavních bodů jeho mise je otevřeně apelovat na českou vládu, aby plnila své závazky.
Stejné signály však přicházejí i od ostatních spojenců. Ministr obrany se pravidelně setkává se svými protějšky, a to nejen na oficiálních ministerských zasedáních, ale též při bilaterálních (dvoustranných) jednáních. Když se zde konala konference Globsec, zúčastnili se jí neformálně ministři Estonska či Švédska. Jsou to přesně ty země, které leží na východní výspě Aliance vůči Rusku. Estonský ministr vám sice neřekne natvrdo: „A co děláte vy?“, ale podotkne, že oni sami dávají na obranu téměř 5 % HDP. Ten apel je v té komunikaci zřetelně přítomen.
Otevřeněji tato debata probíhá na pracovní úrovni. Uvidíme tento týden, kdy proběhne zasedání ministrů obrany NATO. Tam se bude dolaďovat nadcházející summit a ministři obdrží konkrétní bilance a čísla. (Víc se můžete dočíst zde: Konec éry černých pasažérů. USA mění svoji vojenskou přítomnost v Evropě)
Hrozí podle vás úplné vojenské odtažení USA od evropských partnerů z důvodu, že se jejich geopolitická pozornost přesouvá do Tichomoří a k Číně?
To jsou nepochybně jejich hlavní priority. Tento obrat směrem k asijsko-pacifické oblasti, takzvaný pivot, oznámil již prezident Barack Obama v roce 2011. Jedná se o naprosto přirozený geopolitický směr. Ostatně zmiňovaný ministr Gates, který sloužil pod prezidentem Bushem i Obamou a těšil se obrovskému uznání, odcházel právě s tímto kontextem na mysli – USA logicky a nevyhnutelně přesunují strategickou pozornost z Evropy, je to nyní na vás Evropané, starat se více o obranu.
Spojené státy od nás právem očekávají, že si v konvenční oblasti vybudujeme vlastní pilíř věrohodné kolektivní obrany a budeme schopni si jako Evropané ohlídat, obrazně řečeno, náš vlastní zadní dvorek. Bezpečnostní hrozby se totiž netýkají pouze Ruska, ale krizový vývoj vidíme i v Africe, v oblasti Sahelu či v subsaharské Africe. To vše jsou časované bomby – terorismus, zhroucené státy, etnické a sektářské násilí, nelegální migrace…
Pokud bychom měli specifikovat pojem „konvenční obrana“, co přesně si pod ním máme v našich podmínkách představit? Co nám chybí?
Mluvíme-li o Evropě, je to především protivzdušná a protidronová obrana a také schopnost takzvaného deep strike (úderu v hloubce pole nepřítele), tedy možnost zasáhnout případného agresora hlouběji na jeho vlastním území – to v současnosti téměř nemáme. Nedostatky jsou v oblasti elektronického boje (Electronic Warfare), což úzce souvisí i s obranou proti bezpilotním prostředkům.
Dále je to samozřejmě vojenská klasika – kombinace moderních technologií s dostatečnou masou sil. V našem případě jde o těžkou brigádu, která musí mít reálnou bojeschopnost. Musíme dokázat propojit technologické inovace, které dnes vidíme v konfliktu na Ukrajině, s masivní zálohou. S tím souvisí také rozvoj vzdušných sil páté generace, k nimž směřujeme. Klíčové je mít také dostatečné zásoby munice pro případný dlouhotrvající konflikt. Musíme zajistit vojenskou mobilitu, abychom byli schopni v případě války rychle přesunout velké vojenské celky do oblasti bojů. To vše má jediný cíl – demonstrací věrohodného obranného potenciálu nastolit efektivní odstrašení potenciálního útočníka.
V souvislosti s tím, kdy by Rusko mohlo zaútočit na některou ze zemí NATO, se objevují nejrůznější analýzy. Považujete tato varování za reálná?
Slyšíme různé signály a odhady, že by k útoku mohlo dojít za dva nebo za tři roky. Nedávno se v tomto smyslu vyjádřil i velitel vzdušných sil německého Bundeswehru. Byl velice expresivní ohledně okamžité a masivní odvety v případě útoku ze strany Ruska. A to je dobře. Prohlášení tohoto druhu jsou součástí komplexní strategie odstrašení. Protivník od nás musí dostávat naprosto jednoznačné signály: jsme jednotní, jeden za všechny, všichni za jednoho, a zároveň vojensky silní.
Signály v tom smyslu, že s jeho případným útokem otevřeně počítáme?
Formuloval bych to jinak: pokud by se jakýkoli protivník odvážil přímé kinetické (fyzické a vojenské) agresi proti členům NATO, naše odpověď bude okamžitá a zdrcující. To je klíčový moment, který si ruské vedení velmi dobře uvědomuje.
Právě proto Rusko zaměřuje své úsilí na hybridní působení. Snaží se nás systematicky rozkládat zevnitř, narušovat jednotu společnosti, důvěru v instituce a ochotu občanů bránit vlastní stát. To je jejich dlouhodobá strategie, protože moc dobře vědí, že v přímém konvenčním vojenském střetu je NATO neporazitelné.
Odstrašení má dvě základní složky. Tou první je jasná politická rétorika – deklarace, že odpověď na agresi bude okamžitá a nekompromisní. Druhou, neméně důležitou složkou je, že tato rétorika musí být podložena reálnými vojenskými schopnostmi. Odstrašení by mělo v mysli protivníka vyvolat absolutní jistotu, že odvetný úder přijde, ale zároveň nejistotu ohledně toho, jakou konkrétní podobu bude tato odveta mít. Proto musíme disponovat širokým spektrem vojenských nástrojů.
Jak by tedy mělo odstrašení a zajištění bezpečnosti fungovat v praxi? Znamená to masivní nákupy zbraní, nebo větší zapojení civilní sféry?
V moderních přístupech k obraně se napříč státy Aliance rozvíjí takzvaný celovládní a celospolečenský přístup. Obrana státu již dávno není pouze záležitostí profesionální armády. Klíčovým slovem je odolnost společnosti (resilience). To zahrnuje jak psychologickou odolnost vůči dezinformacím, tak fyzickou odolnost a zabezpečení kritické infrastruktury.
Opět to jasně vidíme na Ukrajině – pokud Rusové selhávají v přímém vojenském postupu, začnou masivně útočit na civilní infrastrukturu, zejména na elektrárny, s cílem zlomit vůli obyvatelstva k odporu.
V České republice narážíme na velký problém v oblasti krizového řízení a reakce na krize. Naše legislativa je zastaralá a rigidní, nastavená podle parametrů devadesátých let. Současný alianční systém vyžaduje daleko větší flexibilitu, aby stát a ozbrojené složky mohly pružně reagovat a připravovat se na krizovou situaci ještě předtím, než reálně vypukne. Uplatňovat předem připravená mimořádná opatření v rámci státu, krajů, obcí, mobilizaci průmyslu, tedy přechod na válečný stav atp.
Měl by tedy stát více zapojovat civilní sféru, například formou branných cvičení nebo výuky zdravotní přípravy? Neměli bychom uvažovat o obnovení organizací typu někdejšího Svazarmu, které by mladé lidi přiblížily k armádním disciplínám a technologiím?
Důležitým prvkem jsou samozřejmě Aktivní zálohy. Ministerstvo obrany má poměrně dobře nastartovaný program Přípravy občanů k obraně státu (POKOS). Bohužel v rámci nedávných organizačních změn byl tento program – který původně spadal pod sekci, již jsem na ministerstvu vedl a na němž pracovalo jen několik málo lidí – přesunut pod Generální štáb. Tento krok považuji za naprosto nesystémový.
Rozhodně bych se nechtěl vracet do dob minulého režimu, kdy se v rámci branné výchovy házelo gumovými granáty a děti si navlékaly igelitové pytlíky na ruce a nohy a nosily pláštěnky a plynové masky s kilem mouky v tašce přes rameno. Jde nám o celospolečenské povědomí, že obrana je záležitostí každého z nás. To zahrnuje připravené scénáře pro krizové situace, plány na případnou mobilizaci průmyslu a legislativní připravenost pro převedení státu do válečného stavu.
Na ministerstvu obrany došlo před časem k zásadní systémové změně – Sekce průmyslové spolupráce (spolupráce se zbrojním průmyslem) byla převedena pod ministerstvo průmyslu a obchodu. Oficiálním argumentem bylo, že Ministerstvo obrany tuto agendu nezvládalo a jiný resort ji povede lépe. Považujete tento krok za správný?
Považuji to za jednoznačně chybné rozhodnutí. Je to pouze další ukázka z řady nepromyšlených a nesystémových kroků současné vlády, kdy dochází k podivnému a nekoncepčnímu převádění a rozbíjení fungujících agend. Tomuto kroku nerozumím. Když se o převodu Sekce průmyslové spolupráce pod ministerstvo průmyslu a obchodu rozhodovalo, nebylo to podloženo žádnou funkční analýzou ani kritickým zdůvodněním, proč by k tomu mělo dojít.
Podobný krok před časem učinila Velká Británie, která vyjmula sekci obranné spolupráce ze svého ministerstva obrany. Během necelého roku ji však vraceli zpět, protože to zkrátka v praxi nefungovalo. Podpora spolupráce obranného průmyslu má ze své podstaty patřit pod resort obrany.
Kdykoli provádíte management změny, musíte začít hloubkovou analýzou stávajícího systému. Zde se rozhodlo naprosto arbitrárně a nesmyslně, nikdo to s nikým nekonzultoval, tým sekce byl postaven před hotovou věc. Následkem toho odejdou někteří odborníci, agenda pod novým resortem ztratí dynamiku. Je to z manažerského hlediska naprosto nekompetentní rozhodnutí.
V minulosti se často otevírala otázka vzniku jednotné evropské armády. Náčelník Generálního štábu Karel Řehka se vyjádřil, že takový koncept je absurdní a nemůže fungovat. Jaký je váš názor?
Koncept evropské armády se v politických diskusích objevuje cyklicky, byť v poslední době tato debata utichla. Je to velmi silné politické téma, ke kterému bychom však měli přistupovat s maximální opatrností. Pojem „armáda“ je totiž definičním znakem suverénního státu, tudíž tato myšlenka evokuje vznik jakési Evropské federace. Osobně bych tento termín vůbec nepoužíval.
Na druhé straně se však blížíme k novému víceletému finančnímu rámci Evropské unie pro období let 2028 až 2034. Ten na společné projekty rozvoje evropských obranných schopností vyčleňuje přibližně 130 miliard eur. To představuje správnou cestu – finanční motivaci evropského obranného průmyslu ke kooperaci prostřednictvím takzvané agregace poptávky. Evropský zbrojní průmysl v současnosti vykazuje značnou roztříštěnost a bez jasné poptávky členských států po velkých strategických projektech spolupracovat nezačne. Nemluvme tedy o utopické evropské armádě, ale o efektivním budování společných schopností na principu bottom-up (odspodu nahoru), které poslouží jak Evropské unii, tak Severoatlantické alianci.
Je ale reálné, aby evropské zbrojovky efektivně spolupracovaly na vývoji zbraní? Viděli jsme například, že ambiciózní projekt evropské stíhačky šesté generace FCAS (Future Combat Air System) tvrdě narazil právě na neshody mezi německými a francouzskými zbrojaři.
Projekt stíhacího letounu FCAS byl realizován na mezivládní úrovni, mimo struktury Evropské unie, a šlo o extrémně komplexní technologický systém. Vedle těchto mediálně sledovaných projektů však v Evropě úspěšně fungují desítky, možná stovky menších, méně viditelných projektů kooperace, které jsou navíc často definovány regionálně. Příkladem může být velmi efektivní spolupráce baltských a severských států v oblasti nákupu munice, vývoje bezpilotních prostředků či implementace nových technologií.
Tento trend bude v příštím finančním rámci EU masivně podpořen. Pro český obranný průmysl je naprosto klíčové, aby si tuto příležitost včas uvědomil. Tyto finanční prostředky se nebudou rozdělovat automaticky; podmínkou je, aby firmy samy vytvořily mezinárodní konsorcia a přišly s prioritními projekty společného zájmu. Evropská unie již definovala přibližně osm hlavních oblastí, mezi něž patří integrovaná protivzdušná a protiraketová obrana, boj proti dronům a zavádění nových technologií. Naše tradiční velké firmy jsou v tomto směru zatím bohužel stále poněkud váhavé. Výrazně aktivnější jsou naopak mladé technologické startupy, nebo univerzitní pracoviště, které se prosazují zejména v oblastech s dvojím užitím (dual-use), jako je například vesmírná obrana, nové materiály, IT nebo umělá inteligence.
Pracuje současná koncepce rozvoje armády s možností širší spolupráce se soukromým sektorem? Objevují se názory, že by se armáda mohla stát jakýmsi technologickým hubem, který by financoval inovativní startupové projekty. Může v tomto směru padnout dosavadní tabu?
V minulých letech v České republice skutečně existovalo určité tabu ohledně přímého propojování armády s privátním obranným průmyslem, což bylo dáno historickými obavami z netransparentních machinací či korupce. Tento přístup je však přežitý. Inspiraci musíme hledat na severu Evropy – ve Švédsku, Finsku či v pobaltských státech. Tamní ozbrojené síly vytvářejí inovační huby, do kterých aktivně zvou soukromé technologické subjekty.
Klíčovým pojmem současnosti je obranná inovace. V probíhajících konfliktech na Ukrajině či v Izraeli vidíme, jak extrémně krátké a rychlé jsou inovační cykly. Pokud chceme být akceschopní, musíme vytvořit synergický ekosystém. Je nezbytné, aby se nová inovativní řešení co nejdříve dostávala k testování přímo k vojákům do praxe. Ti musí mít možnost říct: „Tento systém je pro nás funkční, na tom chceme dále pracovat, zde můžeme něco vylepšit.“
V praxi zavádění inovací existuje standardně devět úrovní technologické připravenosti (tzv. Technology Readiness Level – TRL), od prvotní myšlenky, přes testování konceptu, tvorbu prototypu až po finální zavedení do výzbroje. Abychom tento proces urychlili, bez úzké symbiózy mezi státem, armádou a inovativním soukromým sektorem se v budoucnu neobejdeme. A je též nutné nejen zásadně navýšit investice do obranného výzkumu, vývoje a inovací a současně konsolidovat tuto funkci v rámci ministerstva obrany.
