Teplárenské společnosti budou muset v tomto desetiletí do rekonstrukce parních sítí na horkovodní investovat zhruba 10 miliard korun. Celkem 63 projektů už je dnes hotových nebo ve fázi realizace. Uznatelné náklady na tyto projekty dosáhly 4,83 miliardy korun, z toho polovinu proplatila či proplatí Evropská unie v rámci Národního plánu obnovy.
Postup prací na obnově teplárenských soustav popsalo ministerstvo průmyslu v materiálu s dlouhým názvem Plán transformace zdrojů vyrábějících elektřinu a teplo související s modernizací rozvodů tepla v rámci komponenty 2.3 Národního plánu obnovy. Tento materiál ministerstvo zveřejnilo na svém webu.
Výhodou horkovodních rozvodů jsou nižší ztráty tepla během přepravy energie z teplárny k zákazníkům. Odchod od parovodních sítí je tak spojen s finančními i ekologickými přínosy. Zmíněných 63 projektů umožní úsporu primární energie v rozsahu 468 tisíc gigajoulů (GJ), dalším přínosem je snížení emisí oxidu uhličitého o 34 tisíc tun ročně.
Co se týká podpořených projektů, do modernizace sítí s podporou Evropské unie investovaly například společnosti Teplárny Brno, Veolia Energie ČR, Severočeská teplárenská, EOP Distribuce, Plzeňská teplárenská a Teplárna Liberec. Mezi největší podpořené projekty, měřeno investičními náklady, patří přechod od páry k horké vodě v teplárenských soustavách v Olomouci, Ostravě a Liberci.
Příslušnou výzvu k překládání projektů vyhlásilo ministerstvo průmyslu v květnu 2022. Podle pravidel dohodnutých s Evropskou unií se výše dotace na projekt může pohybovat od 2 milionů do 500 milionů korun. Způsobilé výdaje na jeden uspořený gigajoule tepla nesmí překročit 15 tisíc korun. Příjemci dotací musí doložil splnění požadovaných parametrů úspor nejpozději do konce března 2026.
Modernizace teplárenských sítí zůstává tak trochu ve stínu mnohem větší hry, kterou je přidělování investičních dotací na ekologizaci teplárenských zdrojů. V programu HEAT Modernizačního fondu je na transformaci teplárenství vyčleněno až 100 miliard korun. Velká část z nich už je přidělena úspěšným zájemcům. Patří mezi ně energetické skupiny ČEZ, EPH a Veolia Energie, ale také další společnosti působící v oboru teplárenství.
Stát podpoří teplárny také provozními dotacemi. Ministerstvo průmyslu a obchodu na začátku července vyzvalo zájemce k podání nabídek v aukci na podporu elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla. V praxi se jedná hlavně o přechod od spalování uhlí k zemnímu plynu. Termín pro podání nabídek skončil k 30. září.
Novým majitelem ostravské firmy Vítkovice Steel se stane společnost Jindal Steel International z globální průmyslové skupiny Jindal Group, která působící v ocelářství, energetice a těžebním průmyslu. Odkoupením podílů od dosavadních majitelů získá sto procent akcií. Nový vlastník má ostravské firmě zajistit zelenou ocel a investice do rozvoje. Vstup investora musí ještě posoudit Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS).
Vítkovice Steel dosud vlastnilo pět nadnárodních investičních fondů, které ovládají osoby z bývalého Sovětského svazu, konkrétně z Arménie. Společnost kvůli tomu měla problémy. Kvůli podezření na vlastnické propojení firmy na Rusko, které firma celou dobu popírala, jí Finanční analytický úřad (FAÚ) v souvislosti se sankcemi proti Rusku týkajícími se války na Ukrajině v květnu 2022 zablokoval majetek. FAÚ zrušil opatření teprve letos v srpnu, když se podezření nepotvrdilo. Ukončení šetření FAÚ bylo nutným předpokladem pro vstup investora, který nyní může akcie koupit.
„Je to strategický krok a jsme přesvědčeni, že tím posílí podnik i české ocelářství. Nový průmyslový vlastník přinese společnosti stabilizaci a především rozvoj v podobě masivních investic do modernizace i rozšíření výrobních technologií, sdílení zahraničního know-how a směřování k ekologicky vyrobené nízkoemisní oceli,“ uvedl generální ředitel podniku Radek Strouhal.
Vítkovice Steel spolupracují se skupinou Jindal už více než rok v oblasti provozního financování, Jindal Group stabilizovala jejich finanční situaci. Letos na jaře uzavřely závazné memorandum o vzájemné obchodní spolupráci na dodávkách vstupního materiálu vyrobeného s nízkými emisemi a minimálním dopadem na životní prostředí.
„Ostravská společnost si tím zajistila nízkoemisní ocelové bramy z Ománu v objemu až milion tun ročně,“ uvedla mluvčí společnosti Vítkovice Steel Jana Dronská. Vítkovice Steel se tak podle ní mohou stát jedním z prvních výrobců takzvaných zelených plechů v Evropě a významně posílit svou konkurenceschopnost i pozici na trzích.
„Ocelářský průmysl v České republice je známý svou dlouhou tradicí a Vítkovice Steel mají know-how, kvalitní výrobky, zkušené zaměstnance a dobrou pověst stabilního dodavatele. To jsou pro nás hlavní předpoklady dlouhodobé spolupráce. Vidíme velké synergie mezi Jindal Group a firmou Vítkovice Steel. Chceme být strategickým investorem a výrobu v Ostravě rozvíjet a rozšířit,“ uvedl generální ředitel Jindal Shadeed Iron & Steel v Ománu Harssha Shetty.
První evropská akvizice
Vítkovice Steel jsou pro Jindal Group první evropskou akvizicí. „Mezinárodní skupina chce v Ostravě investovat do rozvoje společnosti v následujících letech až 150 milionů eur (zhruba 3,75 miliardy korun), především do rozšíření kapacity válcovaných plechů a výroby produktů s vyšší přidanou hodnotou,“ uvedla Dronská. Předpokládá se podle ní, že vzniknou i nová pracovní místa. Už za poslední rok, kdy spolupracuje s Jindal Group, stoupl počet zaměstnanců ostravské firmy téměř o 100.
Vítkovice Steel jsou tradičním evropským výrobcem válcovaných výrobků z oceli. Firma je největším výrobcem ocelových plechů v České republice a jediným výrobcem štětovnic, jež se používají při zakládání staveb a zpevňování břehů vodních cest. Do zahraničí směřuje 70 procent prodaných výrobků. V roce 2022 firma prohloubila svou ztrátu oproti roku 2021 o 396,8 milionu na 505,1 milionu korun. Tržby firmě vzrostly meziročně o dvě miliardy na 14,92 miliardy korun. Společnost má přes 800 zaměstnanců.
Jindal Group je globální průmyslová skupina s dominantním postavením v ocelářství, energetice a těžebním průmyslu. Její sídlo je v Indii. Skupina vyrábí 12,6 milionu tun oceli a 7000 megawattů elektrické energie ročně. Má plně integrovaný dodavatelský řetězec, včetně dolů na železnou rudu a metalurgické uhlí. Po celém světě zaměstnává více než 50 tisíc lidí.
Za první tři čtvrtletí stát získal za prodej dálničních známek téměř 5,5 miliardy korun, meziročně je to o pět procent více. Ve srovnání s loňskem se snížil prodej ročních, měsíčních a desetidenních vinět, přibyly ale nové jednodenní známky, kterých stát prodal téměř 1,14 milionu kusů. Vyplývá to z dat státního podniku Cendis, který má systém elektronických známek na starosti. Od ledna příštího roku všechny dálniční známky zdraží.
Řidiči za tři čtvrtletí nakoupili dohromady více než sedm milionů dálničních známek, loni to bylo za stejné období asi 6,7 milionu. Za prvních devět měsíců stát prodal téměř o 14 procent desetidenních známek méně, a to téměř 2,9 milionu. Prodej měsíčních kuponů za první tři čtvrtletí meziročně klesl o deset procent na 647 751 známek.
Stát letos do konce září prodal téměř 2,4 milionu ročních vinět, tedy zhruba o osm procent méně než ve stejném období loni. Na hodnocení prodejů ročních známek je ale podle ředitelky sekce pro správu finančních zdrojů Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI) Lucie Bartákové ještě brzy.
„Optický mírný pokles prodejů ročních známek může být dán zejména rekordním prodejem známek v únoru, kdy si mnoho řidičů kupovalo roční dálniční známku před jejím zdražením 1. března,“ řekla. Řada řidičů je podle Bartákové kupovala už před vypršením platnosti předchozí známky. „Tito řidiči tedy ve druhém a třetím čtvrtletí roční dálniční známku nepotřebovali zakoupit,“ dodala.
Řidiči také od března do konce září koupili více než 1,1 milionu nových jednodenních dálničních známek za téměř 225 milionů korun. „Počet prodaných jednodenních známek rostl od jejich zavedení (březen 2024) do konce srpna. V září s příchodem chladnějších dnů prodej jednodenních známek poklesl, jak jsme očekávali,“ řekla Bartáková.
Ve třetím čtvrtletí stát na známkách vybral 1,51 miliardy korun, meziročně téměř o téměř 11 procent více. Řidiči ve třetím čtvrtletí nakoupili meziročně téměř o sedm procent vinět více, a to více než 2,5 milionu. Počet prodaných ročních známek meziročně klesl o 17 procent na 406 938 kusů.
Snížil se také počet prodaných měsíčních známek, meziročně téměř o 13 procent na 342 474 vinět. O více než pětinu klesl meziročně počet prodaných desetidenních kuponů, ve třetím čtvrtletí jich stát prodal 1,18 milionu. Od července do konce září stát také prodal 617.305 jednodenních vinět.
Stát naposledy měnil ceny dálničních známek od března podle evropské směrnice Euroviněta. Roční dálniční známka od března zdražila z 1500 na 2300 korun, desetidenní kupon zlevnil o 40 korun na 270 korun a měsíční stojí 430 korun místo 440 korun. Nová jednodenní známka stojí 200 korun. Roční výnos z prodeje známek by se letos měl podle loňských odhadů meziročně zvýšit o 1,3 miliardy korun.
Od ledna příštího roku ceny známek dále vzrostou. Roční zdraží o 140 korun na 2440 korun, měsíční o 30 korun na 460 korun, desetidenní o dvacetikorunu na 290 korun a jednodenní o deset korun na 210 korun.
Polovina českých domácností topí plynem, uhlím nebo dřevem a dalších třicet procent využívá centrální zdroje tepla, které v českém prostředí tvoří převážně teplárny na fosilní paliva. Bez ohledu na ambiciózní klimatické cíle se na tom ovšem v dohledné době nejspíš nic nezmění. Přechod na jiný typ energie totiž skutečně plánuje pouze devět procent domácností. Lidé sice pokládají za důležitý přechod z fosilních na méně znečišťující zdroje, zároveň se však obávají, že tento přechod zvýší ceny energií. Vyplývá to z aktuálního průzkumu veřejného mínění české komunikační skupiny Knowlimits Group.
„Snížení emisí budov patří k nejdůležitějším opatřením evropského Green Dealu v boji proti klimatické změně. Asociace podniků topenářské techniky nicméně odhaduje, že v Česku stále funguje až čtvrt milionu kotlů první a druhé emisní třídy, a to navzdory zákazu platnému od 1. září. České domácnosti tedy stojí teprve na začátku této cesty a z jejich aktuálních postojů čteme, že se na ni zatím ani moc vydat nechtějí. Přinejmenším v sektoru domácností tak bude nejspíš u nás dekarbonizace i nadále postupovat velmi pomalu,“ uvedl ředitel výzkumu Knowlimits Group Zdeněk Kubena.
Jako hlavní zdroj vytápění využívají domácnosti nejčastěji kotle na zemní plyn (32 procent) a dálkové teplo (30 procent), méně už pak kotle na pevná paliva (18 procent). Mezi zdroji energie pro vaření dominuje elektřina (57 procent) před zemním plynem (36 procent). V oblasti teplé užitkové vody je nadvláda elektřiny méně dominantní (40 procent), a to hlavně kvůli značnému podílu centrálního ohřevu (32 procent).
Pouze devět procent domácností přitom plánuje změnu typu energie pro topení, vaření nebo ohřev vody. Mezi preferovanými novými zdroji figurují v přibližně rovnocenném zastoupení fotovoltaika, plyn, elektřina, ekologický kotel na pevná paliva a tepelná čerpadla.
Při výběru dodavatele energií je pro spotřebitele klíčovým faktorem cena, dále její fixace, jasné smluvní podmínky a historie dodavatelské společnosti. Původ zdroje energie či aktivity dodavatele v oblasti ochrany životního prostředí naopak nehrají tak zásadní roli.
Z dotazování Knowlimits Group dále vyplynulo, že pro téměř polovinu lidí je přechod z fosilních na alternativní zdroje energie středně důležitý, pro třetinu pak životně důležitý. Dvě třetiny se však domnívají, že v důsledku transformace dojde ke zdražení energií (z toho většina očekává neúměrný nárůst cen). Jen 24 % lidí pak projevilo ochotu si za odběr zelené energie skutečně připlatit.
Průzkum také potvrdil dlouhodobou českou podporu jaderné energie a energetické soběstačnosti. Téměř dvě třetiny respondentů uvedly, že jádro by mělo být považováno za čistý zdroj. Pro více než čtyřicet procent reprezentuje nejvhodnější náhradu za fosilní paliva. Podle naprosté většiny respondentů (83 procent) by stát měl být plně soběstačný ve výrobě elektřiny.
Výzkum komunikační skupiny Knowlimits Group se uskutečnil letos na jaře na vzorku 1049 lidí ve věku 15 až 69. Šlo o reprezentativní vzorek dle pohlaví, věku, nejvyššího dosaženého vzdělání, velikosti místa bydliště a kraje. Sběr dat proběhl formou dotazování na internetovém panelu respondentů (metodou CAWI).
Je snadné Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) kritizovat za výpadky několika léků. To, že jich jsou tisíce bezproblémových, je ale také naše práce, říká v rozhovoru Tomáš Boráň, který je od letošního května ředitelem ústavu. Rozhovořil se nejen o vývoji situace s nelegálními reexporty léčiv, ale také o nových funkcionalitách aplikace eRecept nebo o tom, jak by bylo vhodné nastavit incentivy a podmínky pro návrat výroby léčivých přípravků do Evropy.
Ze zákona o léčivech v rámci novelizace vypadl takzvaný chráněný distribuční kanál a nezávislí provozovatelé lékáren si nyní stěžují, že jim dodavatelé některé léky nedodávají. Jak se na tento problém díváte? Máte k tomu nějaké poznatky z terénu?
Toto jsem intenzivně řešil hned po svém nástupu. Měli jsme konkrétní podněty na nedodávání léků do některých menších lékáren. Tyto podněty jsme vyřešili, přičemž tam šlo spíše o nedorozumění na úrovni objednávání léků. Od května jsme ale v podstatě žádný zásadnější problém v tomto smyslu nezachytili. Je to něco, co mě zajímá, ale myslím, že rovnoměrnost dodávek se dá zajistit jinak než chráněným distribučním kanálem.
V čem může SÚKL přispět k rovnoměrnosti dodávek léčiv?
Pokud opravdu dojde k pochybení, můžeme dodavatele v mezích toho, co nám umožňuje legislativa, potrestat. Společenskou škodlivost nebo úmysl sice nemusí být vždy jednoduché prokázat, ale prošetření podnětů je také součástí naší práce, a když se prokáže pochybení, musíme to dotáhnout do konce.
Jakou velkým problémem jsou aktuálně reexporty?
Reexporty jsou dlouhodobý problém a stále je tu několik subjektů, které je provádějí a kazí tím pověst celému českému lékárenství. Pokuta za nevedení evidence v lékárně byla poměrně nízká – ještě donedávna v maximální výši dva miliony korun – a pro subjekty, které na reexportech vydělávají velké peníze, nebyla dostatečně odstrašující. Aktuálně je pokuta za nevedení evidence navýšena na 20 milionů korun, což podle mě stále není zcela odrazující postih. Problematické totiž je prokázat reexportérům společenskou škodlivost. Můžeme sankcionovat to, co máme v legislativě, ale dávali jsme rovněž podněty na krajské úřady na zrušení činnosti poskytovatele lékárenských služeb či na policii a celní správu.
Reexporty jsou podle ředitele SÚKLu dlouhodobý problém. Ilustrační obrázek. Foto: Pixabay
Věřím, že situaci by mohla zlepšit novela zákona o zdravotních službách, která nám umožní nařídit pozastavení činnosti – nemuseli bychom se již spoléhat na krajské úřady. Nyní čekáme, jak novela dopadne – a podle toho upravíme naše postupy.
Vyvíjí se nějak objem reexportů?
Za letošní půlrok máme podezření na spáchání přestupku nevedení řádné evidence v objemu kolem 57 tisíc balení, přičemž to páchá celkem asi osm subjektů. Ve srovnání s některými jinými roky nejde o nic dramatického. Jedná se o stále stejné skupiny léků. Z deseti nejčastěji reexportovaných skupin polovinu tvoří léky na léčbu astmatu. Další jsou escitalopram, bisoprolol, sitagliptin, dabigatran a herbální přípravek serenoa repens. Zpravidla tak jde o léky, u nichž je jejich vývoz ekonomicky zajímavý.
Důležité při zacházení s léky je podávání přesných a odborných informací. Jaká je vaše strategie komunikace? Jak se snažíte pacientům vysvětlit zásady bezpečnosti při zacházení s léky?
Zrovna v polovině září jsme měli setkání s pacientskými organizacemi, kde jsme se pokusili přijít s novým konceptem – neříkali jsme pacientům, co chceme, aby slyšeli, ale naopak jsme je požádali, aby oni řekli nám, co chtějí slyšet. Jednání bylo poměrně dlouhé a myslím, že se vydařilo.
Další věcí je problematika zákona o reguaci reklamy. I kdyby tato legislativa neprošla, zřídili bychom na našem webu stránky pro pacientské organizace, kde by následně mohly odkazovat na sdílení informací o léčbě. Pacientské organizace by díky tomu měly záruku, že tím, že to zkontroluje SÚKL, nemusí mít obavy o případné postihy za šíření reklamy. Rovněž pořádáme Den bezpečí pacientů, k čemuž jsme připravili sérii tří příspěvků na sociální sítě.
V říjnu také plánujeme spuštění nového webu SÚKL, kde bude přímo proklik na rozhraní pro veřejnost. Věřím, že to bude nástroj, kterým dostaneme informace pro pacienty na jedno místo.
Pracujete nějak i na propagaci aplikace eRecept? Tím by se SÚKL asi mohl pochlubit.
Ano, na podzim plánujeme kampaň na propagaci eReceptu. Není pouze nástroj k předepisování přípravků, ale nově máme v eReceptu například přímý proklik na příbalovou informaci, mapu lékáren, informace o přípravcích označených jako léčivé přípravky s omezenou dostupností včetně toho, ve které pacientům nejbližší lékárně ho najdou.
Zajímavé bylo, že když jsme se pacientských organizací – kterých na setkání bylo asi 23 – zeptali, kolik z nich aplikaci eRecept v telefonu má, přihlásila se pouze jedna zástupkyně. Z toho jsme pochopili, že povědomí o té aplikaci je asi opravdu malé. A rádi bychom ho zvýšili.
Dále se nám do eReceptu podařilo dostat informace o bezpečnosti přípravku nebo edukační materiály. Tím, že jsme dali všechny tyto dokumenty na jedno místo, tak se nám podařilo zlepšit databáze léčivých přípravků.
Aplikace eRecept od loňského roku nabízí možnost výdeje léků i v zahraničí. Bude se tato přeshraniční funkcionalita nadále rozšiřovat?
Ano, nově si lze léky na eRecept vyzvednout například v Řecku. Momentálně také vyjednáváme s Rakouskem a velký zájem je i ze strany Slovenska a Švédska. U nich je ale potíž v tom, že zatím nemají zřízený takzvaný národní kontaktní bod, který získají až poté, co projdou auditem u Evropské komise. Těch zemí, které tímto auditem prošly, je aktuálně dvanáct a pouze s těmi můžeme navázat přeshraniční preskripci.
Jinak bychom neodmítli nikoho, kdo s námi chce tento druh spolupráce navázat, ale vykomunikovat si národní kontaktní bod s Komisí už je v jejich národní kompetenci.
Co z připravované legislativy je pro vás nejdůležitější?
Nyní je nejdůležitější již zmíněné nařízení o lidských tkáních, protože bude mít přímý dopad na chod Ústavu a přerozdělení agendy. Druhou věcí je zákon o regulaci reklamy, která se hodně týká pacientů. Další je legislativa týkající se zákona o kategorizaci zdravotnických prostředků neboli takzvaný kategorizační strom.
Podle ředitele SÚKLu se málo ví o evropském nařízení o změnách registrací. Ilustrační snímek. Zdroj: Pixabay
Málo se ví o evropském nařízení o změnách registrací, které bude platné od 1. ledna 2025. To na jednu stranu zjednoduší, ale na druhou stranu i zkomplikuje předkládání změn. Nařízení obsahuje například požadavek na takzvaný work sharing, což v praxi znamená povinnost pro výrobce předkládat změny v údajích léčivého přípravku pro všechny země najednou. Dosud byl work sharing dobrovolný a nyní bude de facto povinný. Pro výrobce to bude zátěž ve smyslu samotného společného předkládání. Naopak v případě pouze malých změn registrace je budou moci předkládat souhrnně v rámci výroční zprávy. Z mého pohledu je ale společné posuzování změn v zájmu pacientů, neboť to sjednotí údaje u přípravku ve všech zemích.
Ještě něco byste vypíchl z evropské legislativy?
Samozřejmě intenzivně řešíme farmaceutický balíček. Ten má dvě hlavní části – jedna se týká pobídek a změn regulačních lhůt na ochranu dat, což je spíše politické téma, a druhá se týká toho ostatního, jako je registrace léčiv, dozorová agenda a podobně. Dále obsahuje opatření na zefektivnění registrace léčiv, například obecné zkrácení lhůt u všech registrací na 180 dnů, právo odmítnout nedostatečnou žádost o registraci či možnost tzv. regulatory sandbox, což je způsob, jak zajistit povolení pro přípravky, pro které není ještě vytvořený regulační rámec. Dalo by se to aplikovat třeba na stávající problematiku kolem bakteriofágu, což je druh léčivého přípravku, který je vyráběn trochu nestandardně a chybí mu proto regulační rámec.
Máte plán, jak se se všemi novými povinnostmi vyplývajícími z implementace evropského farmaceutického balíčku vypořádat, například pokud jde o povinnost zrychlení procesu registrace?
Samotný farmaceutický balíček příliš nové práce nepřinese, přinese spíše změnu ve stávajících činnostech. Důležité ale je, abychom měli Ústav vnitřně digitalizovaný a řadu činností, jako je třeba zadávání údajů do databáze léčiv, probíhalo automaticky, to znamená překlopením elektronické žádosti do našich systémů. Požadavek na kratší lhůtu na posouzení budu řešit alokací administrativních činností na ty odbornější. V tomto duchu ty změny budou muset proběhnout a s tím souvisí i přenastavení našich interních systémů, aby nám v tom více pomohly.
Znamená to, že budete na SÚKL potřebovat nějaké nové informační systémy? Budete hledat dodavatele těchto systémů?
Určitě. Teď na podzim budeme aktulizovat plán digitalizace SÚKL a ten obsahuje požadavky i na agendový systém sekce registrací. Systémy, které nebudeme schopní vytvořit interně, si necháme standardně vysoutěžit formou výběrového řízení. Zároveň ale prozkoumáváme i alternativní cestu ve formě sdílení IT systémů, které již fungují v jiných členských zemích EU. Je také možné, že vznikne centrální evidence pro národně registrované přípravky. Těch možností se rýsuje více. Zásadní ale je, abychom dokázali ušetřit administrativní místa.
Když se přesuneme k dostupnosti léčiv, politici často zmiňují návrat výroby účinných látek do Evropy. Je to podle vás realistické? Jak by to podle vás mohlo fungovat? Mají se v tom státy přímo angažovat, nebo by stačilo pouze nastavit pobídky pro farmaceutické firmy?
Mít alespoň část výroby léčivých látek v EU je žádoucí. Není to jenom výmysl České republiky, ale je to i součást farmaceutické strategie Evropské komise. Samozřejmě jde o běh na dlouhou trať a de facto to znamená návrat chemického průmyslu do Evropy, protože výroba léčivých látek vyžaduje nějaké vstupní materiály a kdybychom vyráběli pouze léčivé látky a vstupní materiály opět dováželi ze třetích zemí, tak nám to moc nepomůže.
Určitě je to ale něco, co je třeba řešit celoevropsky. Není reálné, aby si každý členský stát začal vyrábět vlastní penicilin. Je žádoucí to mít v EU, ale je třeba se domluvit na distribuci výrobních míst a k tomu je potřeba mít nastavené pobídky na investice, pravděpodobně ze strany Evropské komise, a z toho musí vyplývat nějaké závazky pro výrobce – například, že vyrobené léky zůstanou v Evropě a nebudou se vyvážet do Asie.
Nedělám si iluze, že se podaří zajistit výrobu všech léčivých látek, ale důležitý je výběr těch, u nichž máme nyní pouze jednoho výrobce pro více léčivých přípravků. Typickým příkladem jsou třeba antituberkulotika. To je skupina léků, která komerčně není vůbec zajímavá, ale je velmi důležitá.
Jak by se na to mělo jít? Co je hlavní překážkou?
Evropské prostředí je pro výrobu kvůli regulacím složité a náklady na výrobu jsou vyšší než ve třetích zemích, což se může promítnout do ceny léků. Proto to musí jít ruku v ruce s nějakou analýzou lékové politiky a cenotvorby, aby byli evropští výrobci nějakým způsobem zvýhodněni, například při výběrových řízeních na dodávky léčiv.
Z nedávno publikované sektorové analýzy ministerstva průmyslu a obchodu vyplynulo, že pouze čtyři výrobci v České republice dodávají léčivé látky pro přípravky, které jsou v tuzemsku registrované. Ani nejde o vyloženě české firmy, ale spíše o společnosti, které mají většinový podíl v nějaké zahraniční zemi. V tom je určitě co zlepšovat.
Jak byste si přál, aby SÚKL vypadal, až jednou z funkce ředitele odejdete? Co byste považoval za úspěch svého vedení?
První věcí je navrácení dobré pověsti Ústavu. Aby byl SÚKL vnímán ne jako úřad, který trestá a uděluje pokuty, ale jako odborný ústav, který má svou roli jak v Evropské lékové agentuře, tak v Evropském ústředí pro kvalitu léčiv a zdravotní péče Rady Evropy (EDQM) a dalších oblastech.
Je snadné SÚKL vnímat prizmatem toho, že třeba 20 léků má výpadky. Zároveň je zde ale dalších 8000 léků, které jsou bezproblémové, a to je také výsledek práce Ústavu. Také bych si přál, aby byly dotaženy základní procesy elektronizace, probíhala kvalitní komunikace s pacienty i odbornými společnostmi a v neposlední řadě aby práce v Ústavu byla pro zaměstnance zajímavá a smysluplná.
Na traktory, které převyšují povolenou hmotnost 3500 kilogramů a dosahují konstrukční rychlosti 80 kilometrů za hodinu nebo vyšší, se bude vztahovat mýtné. K jejich řízení bude také potřeba vlastnit řidičské oprávnění skupiny C nebo C1, dosud stačí skupina T. Řidiči budou muset také absolvovat dopravně psychologického vyšetření. Změny jsou součástí zapracovaných připomínek ministerstvem dopravy do novely zákona o silniční dopravě. Ekonomický deník o tom informoval mluvčí resortu František Jemelka.
Hlavními změnami, které norma, již už schválila vláda a bude ji projednávat Poslanecká sněmovna, přináší, je vznik samostatné silniční inspekce a příprava půdy pro poptávkovou dopravu. Ale to není vše. Ministerstvo dopravy také v rámci přípravy novely vzalo za své několik změn, které se sešly v připomínkovém řízení k normě.
Zahrnutí traktorů, jde o speciály podobné spíše nákladním vozidlům, do výběru mýtného v připomínkách podle Jemelky navrhla Hospodářská komora, Olomoucký kraj, kraj Vysočina a Plzeňský a Karlovarský kraj. Norma nově řeší ale také prodloužení doby rezervace registrační značky na přání. Po schválení novely by se prodloužila ze současného měsíce na měsíce tři. Podle ministerstva dopravy jde o připomínku Hospodářské komory.
Další připomínkou, kterou ministerstvo dopravy do materiálu zapracovalo, je sblížení právní úpravy kaucí v zákoně o silniční dopravě, zákoně o pozemních komunikacích a zákoně o silničním provozu. Podle mluvčího Jemelky následuje také možnost zadržet tabulky registrační značky vozidla, není-li kauce složena na místě. „Nově bude kromě zákona o silničním provozu i v zákoně o silniční dopravě a zákoně o pozemních komunikacích,“ informoval mluvčí. Navyšovat se bude také horní hranice kauce v zákoně o silniční dopravě, zákoně o pozemních komunikacích a zákoně o silničním provozu a bude se rozšiřovat okruh přestupků podle zákona o silniční dopravě, u nichž lze kauci vybrat. Jde o připomínky ministerstva vnitra, Olomouckého kraje, kraje Vysočina, Plzeňského kraje a Karlovarského kraje.
Ke změně má dojít u přesunu agendy zápisu vozidel členů diplomatické mise do registru silničních vozidel z ministerstva dopravy na ministerstvo zahraničních věcí. „V původním znění návrhu měla být tato agenda přesunuta na magistrát hlavního města Prahy,“ upřesnil mluvčí ministerstva dopravy František Jemelka. Doplnil, že jde o připomínku ministerstva zahraničních věcí.
Novela zákona o silniční dopravě zahrnuje i revizi správních poplatků za úkony podle zákona o silniční dopravě. Podle Jemelky budou poplatky vybírány již za přijetí žádosti, nyní dochází k výběru až za provedení požadavku. Některé z poplatků se také budou navyšovat. Jde o připomínku Moravskoslezského kraje.
Novela zákona o silniční dopravě ale řeší zejména vznik samostatné Inspekce silniční dopravy (INSID). Jak už Ekonomický deník informoval, inspekce vznikne transformací Centra služeb pro silniční dopravu 1. července 2025 a částečně převezme pravomoci policie. Zaměstnanci inspekce budou moci samostatně kontrolovat nákladní vozidla a autobusy, prověřovat jejich technický stav, a to zda nejsou automobily přetížené nebo měřit emise.
Mohou ale také udělovat sankce a zabránit řidičům v další jízdě. Kontroloři budou mít pravomoc používat modré majáky k odklánění vozidel a jejich zastavení. V případě, že zjistí při kontrolách nedostatky, budou moci ukládat pokuty příkazem přímo na místě a vybírat kauce či odebrat doklady anebo SPZ. Podle ministra dopravy Martina Kupky (ODS) jde o podobný model, jaký mají v Německu nebo Polsku.
Novela zákona o silniční dopravě počítá také se vznikem nového druhu veřejné dopravy, takzvané poptávkové dopravy. Obce a kraje budou moci podle ministerstva dopravy díky ní zajišťovat cílené dopravní služby. Testovat poptávkovou dopravu už začaly například Pardubický a Středočeský kraj.
Veřejná správa disponuje obrovským množstvím dat. Ta by mohla sloužit jako podklad pro konání v době krizí, ve vědě a výzkumu, jako základ pro rozhodování na základě informací z dat ve veřejné politice a jako nástroj vyhodnocení úspěšnosti již schválených zákonů. Ale neslouží. Stát totiž s daty neumí nakládat a tím se každý rok obírá o miliardy. Změnit to má nový zákon.
Jakých skupin obyvatel se týkají exekuce a jaký mají dopad na jejich zaměstnanost? Kolik lidí se nachází v chudobě a jak jim pomáhá sociální systém? Jaké ekonomické dopady má roční odklad školní docházky? Jak často lidé mění práci a jaký to má dopad na jejich mzdy? A jaké faktory ovlivňují výskyt nelegální migrace v Česku?
Odpovědi na všechny tyto otázky by státní správa mohla znát. Ale nezná. Důvodem je nedostatečná práce s daty. „Veřejná správa nemá dostatečné informace o řadě věcí, které reguluje. Nejde o statistiku toho, kolik věcí je rozhodováno nebo kolik lidí je v úpadku na základě rozhodnutí soudu, ale třeba toho, jestli opatření, která se dělají například ve vztahu k oddlužení, skutečně mají nějaký efekt. Třeba jak se promítají do stavu exekucí nebo do čerpání sociálních dávek,“ řekl v rozhovoru pro Českou justici náměstek ministra spravedlnosti Pavla Blažka Karel Dvořák.
Dílčí informace – třeba o počtech lidí v exekuci – jednotlivé úřady mají. Ale už je nedokáží propojit s daty, které sbírají jiné orgány veřejné správy.
„Úřady nevnímají tuto vlastnost a publikaci jako důležitou a často postupují pouze v minimálních parametrech daných zákonem,“ říká Michal Bláha, zakladatel portálu Hlídač státu, který působil také jako poradce místopředsedy vlády pro digitalizaci.
To má dva hlavní důsledky. Jednak musí občané každému úřadu znovu a znovu poskytovat stejné informace. Ale hlavně: stát se tak připravuje o důležitý nástroj. Informace, které by v anonymizované formě mohly sloužit jako důležitý tahák při tvorbě politik.
Série nových zákonů a „popostrčení“ z Bruselu
To se postupně mění, především díky evropské legislativě. V poslední době se proto přijal třeba zákon o otevřených datech, který navazuje na evropskou směrnici podobného názvu. Teď k tomu přibude další nástroj: zákon o správě dat a o řízeném přístupu k datům. Ten mimo jiné převádí do českého právního řádu evropský akt o správě dat.
„Materiál je nyní zaevidován Úřadem vlády a čeká nás projednání materiálů komisemi Legislativní rady vlády a Legislativní radou vlády,“ uvedl mluvčí DIA Jan Hainz.
Orgány veřejné správy – s výjimkou těch, u kterých by hrozilo vyzrazení citlivých dat, jako jsou bezpečnostní složky, zpravodajské služby nebo třeba ministerstvo obrany – budou muset vytvořit a pravidelně aktualizovat své katalogy dat. DIA pak vytvoří národní katalog, který bude fungovat jako veřejně přístupný zdroj informací o datech veřejné správy. Zároveň bude sloužit jako místo, přes které budou například vědci nebo novináři podávat žádosti o řízený přístup k datům veřejné správy.
Stát chce zjistit více o lidech v exekucích Foto: Jan Novák
Orgány veřejné správy také budou mít povinnost zpřístupnit na žádost svá data, pokud žadatel splní všechny zákonné náležitosti. To umožní opakovaně používat data veřejného sektoru pro řadu způsobů využití, od výzkumu přes tvorbu aplikací po nastavování nových veřejných politik.
Přínosy vs náklady
Celá věc samozřejmě nebude zadarmo. Podle toho, jakou variantu z navrhovaných řešení stát vybere, se náklady na vytvoření katalogů a jejich správy mohou vyšplhat na stovky milionů. Podle zprávy DIA se to přesto vyplatí. „Například studie německé vlády odhaduje, že důkladná digitalizace by díky interoperabilitě dat přinesla úsporu cca 60 procent času v některých agendách. Taková úspora by se při analogické úvaze o velké instituci závislé na velké pracovní síle, např. České správě sociálního zabezpečení mohla pohybovat minimálně ve stovkách milionů korun ročně,“ uvádí DIA příklad toho, jak by mohla stoupnout efektivita práce úředníků.
Ušetřit by podle úřadu mohl stát i díky efektivnějšímu využití výdajů přímé podpory, efekt by mohl být i nepřímý, třeba díky využití dat pro vědu a výzkum. „Existující studie typicky odhadují přínosy zpřístupnění ekonomicky využitelných dat na celou ekonomiku, to jest včetně vzniklých pracovních míst. Podle metody hodnocení a typu dat, o které se jedná, se výrazně liší i výsledky dostupných odhadů. Nedávný přehled ukázal rozpětí od cca 0,1 procenta HDP po cca 1,5 procenta HDP,“ uvádí DIA. V případě konzervativního odhadu, desetiny procenta HDP, by se tak jednalo o asi sedm miliard korun ročně.
Vyšší náklady za zpřístupnění dat
Celá věc má jeden problém. Řada IT systémů není v rukou státu, ale soukromých firem, které je dodávají. „Aplikační podpora a rozvoj agendových systémů je převážně (více než v 75 %) zajišťována externími dodavateli, útvary ICT sehrávají roli spíše „prostředníků“ mezi odbornými útvary a dodavateli,“ uvádí DIA. To je případ třeba i diskutovaného systému, který byl od 90. let používaný na většině stavebních úřadů po republice ke správě stavebního řízení. Kvůli roztříštěnosti chyběly státu relevantní data.
„Tento outsourcing způsobuje to, že každý požadavek na data se projeví v potřebě navýšení rozpočtu na daný projekt. In-house či sdílené analytické teamy by nejen pomohly úřadům rozhodovat podle dat, ale také nastavit pravidla získávání dat z informačních systémů a realizovat takové úkony bez potřeby dalších finančních prostředků a velmi rychle,“ míní Bláha. Právě nová právní úprava tak může úřady nutit chovat se zodpovědněji a systémy, které provozuje a objednává si od soukromých firem, znát detailněji. To však znamená zaměstnat více vlastních IT pracovníků. A to může být za tabulkové platy problém.
Že stát bude „důsledně vymáhat, aby úřady obíhala data, nikoli občan,“ stojí i v programovém prohlášení vlády. Že nyní s odchodem Pirátů z vlády a zrušením pozice ministra pro digitalizaci skončí i vůle posouvat tyto projekty dál, si Bláha nemyslí. „Pirátský ministr pro digitalizaci prosadil vznik Digitální a informační agentury právě proto, aby tyto důležité systémové změny nebyly závislé na konkrétních politicích, ale rozvíjely se dlouhodobě a koncepčně,“ uvedl.
Karolína Novotná
Článek původně vyšel na zpravodajském portálu Česká justice, který stejně jako Ekonomický deník patří pod vydavatelství Media Network s.r.o.
Spolu s přibývajícím počtem elektromobilů v ulicích měst a obcí v České republice se zároveň otevírá otázka, jak a kde je nabíjet. Města se v menší či větší míře shodně pouštějí do budování veřejných nabíjecích míst a úkosem nahlížejí na „domácí nabíjení“, kdy si lidé svůj elektromobil napájejí elektřinou takzvaně „z okna“. Zatímco Kladno letos v červnu takový typ nabíjení zakázalo přímo vyhláškou, jiná města už tak striktní ale nejsou.
Kladno zákazem „nabíjení elektromobilů či elektroskútrů na veřejných prostranstvích, která k této činnosti nejsou přímo určená nebo vymezená“ reaguje podle dřívějších informací města na první případy, kdy majitelé elektromobilů nabíjeli své vozy pospojovanými prodlužovačkami přes pozemní komunikace z oken bytových domů. Na podrobnější dotazy ohledně problémů, které město s „domácím“ nabíjením mělo, ale bohužel i přes opakované připomenutí primátor Milan Volf (Volba pro Kladno) neodpověděl.
K nabíjení elektromobilů přes prodlužovačku z okna se příliš pozitivně nekloní ani hlavní město Praha. Podle tiskového mluvčího pražského magistrátu Víta Hofmana takové nabíjení není vhodné. „Praha proto postupně buduje síť nabíjecích stanic v rámci veřejného osvětlení. Díky tomu budou moci řidiči nabíjet svá vozidla přímo na ulici. Do roku 2030 plánujeme mít 4500 takových stanic,“ sdělil Ekonomickému deníku.
Praha má v plánu také vybudovat až 1500 pomalých dobíjecích stanic pro elektromobily. Dalších 30 dobíjecích stanic by pak mělo být umístěno v rámci veřejných parkovacích domů a ploch, které má na starosti Technická správa komunikací hlavního města Prahy (TSK). Jak Ekonomický deník informoval, rozvoj elektromobility chce hlavní město financovat prostřednictvím dvou projektových záměrů. Předpokládá, že v případě úspěchu svých žádostí může dosáhnout na finance z evropských fondů, které by mohly pokrýt až 80 procent nákladů. Projekty by se měly uskutečnit v letech 2025 až 2027.
Do rozvoje dobíjecí infrastruktury Praha podle informací magistrátu v posledních třech letech investovala přibližně 220 milionů korun včetně DPH, šlo zejména o zmiňovanou přípravu sítě dobíjecích stanic na lampách pouličního osvětlení. Nasmlouvané má také investiční akce za dalších přibližně 90 milionů korun včetně DPH.
Město poseté kabely
Když nabíječka, tak veřejná, tak by se dal shrnout postoj k nabíjení elektromobilů v Plzni. „Nechceme mít veřejný prostor ve městě posetý domácími nabíječkami jednotlivých vlastníků elektromobilů,“ uvedl městský radní pro oblast Smart Cities a podporu podnikání Daniel Kůs (Piráti). Plzeň aktuálně podle radního zpracovává koncepci dobíjecí infrastruktury pro elektromobilitu. Předložená do zastupitelstva by měla být 7. listopadu. V současné době probíhá podle Kůse interní oponentura materiálu v rámci města.
Už nyní je ale možné podle Kůse konstatovat, že bude platit podpora vzniku veřejné dobíjecí infrastruktury, ale město se přesto nechystá zakazovat vznik domácích nabíječek tam, kde se nebude jednat o veřejný prostor, tedy v rámci uzavřených areálů anebo v podmínkách rezidenčního bydlení.
„V koncepci je stanoveno následující pravidlo, které bychom chtěli v rámci celého města držet. Veřejná nabíjecí infrastruktura bude z přibližně z osmdesáti procent pokryta komerčními provozovateli a přibližně dvacet procent bude mít charakter městem zajišťované veřejné služby na městem vlastněné infrastruktuře,“ přiblížil Kůs. Je podle něj pravděpodobné, že zmíněných dvacet procent infrastruktury nebude ekonomicky tak zajímavé, jako u komerční části, nicméně je to podle něj služba veřejné správy občanům Plzně, aby byly potřeby elektromobility pokryty rovnoměrně a úměrně oprávněným požadavkům.
V okruhu do 50 kilometrů od Plzně v současné době podle radního funguje 147 nabíjecích stanic, z toho 60 přímo v Plzni. „Naprostá většina z nich je obsluhována soukromými provozovateli. Tento trend předpokládáme, že bude zachován,“ sdělil Ekonomickému deníku radní. Podle Kůse se nepředpokládá masivní budování dobíjecí infrastruktury městem, ale počítá se s tím, že dobíjecí infrastruktura bude budována jejími komerčními provozovateli a město ji bude vhodně doplňovat tam, kde si bude myslet, že je to ve veřejném zájmu, například u městských sportovišť anebo městských volnočasových areálů.
Ekonomický deník oslovil také Brno. Ve městě se stará o budování dobíjecích stanic mimo jiné městská společnost Teplárny Brno. Podle mluvčí firmy Radky Mistrové „domácí nabíjení“ nedoporučuje, je podle ní neefektivní a jsou s ním spojena různá bezpečnostní rizika a potencionální problémy. Pro domácí dobíjení elektromobilů podle ní existuje ale i možnost, že si majitelé rodinných domů mohou nechat nainstalovat speciální dobíjecí stanici, která je navržena a profesionálně instalována právě pro tento účel a zajišťuje vyšší bezpečnost a spolehlivost.
V městě podle Mistrové vzniká v rámci spolupráce Tepláren Brno s Magistrátem města Brna a dalšími městskými firmami podle schválené Koncepce elektromobility dobíjecí síť, kde by ve výsledku měl každý obyvatel města Brna dobíjecí stanici v docházkové vzdálenosti pět až deset minut od bydliště či pracoviště. Upřesnila, že v tuto chvíli už je to možné například v Bystrci, Líšni, Novém Lískovci a Kohoutovicích.
„Cílem projektu je snižování emisí a ekologizace dopravy v Brně. První pilotní nabíjecí stanice Tepláren byla spuštěna přibližně v půlce roku 2020. Od té doby se nám podařilo zprovoznit více než 80 nabíjecích stanic. V roce 2030 plánujeme mít v provozu na 500 nabíjecích stanic,“ informovala Mistrová.
Převážná většina dobíjecích stanic je podle Mistrové typu AC, tedy běžných stanic s výkonem maximálně 22 kilowattů. Takzvané rychlodobíjecí (DC) stanice o výkonu až 160 kilowattů jsou čtyři.
Brňané využívají podle Mistrové oba typy dobíjení, AC když jsou aktuálně v práci, doma či někde, kde tráví delší čas. A DC stanice naopak, pokud potřebují rychle dobít, jde to v rámci desítek minut, tento typ dobíjení je podle mluvčí Tepláren Brno preferovaný i u tranzitní dopravy, tedy u řidičů, kteří Brnem jen projíždějí.
„Majitelům elektromobilů usnadní nabíjení také speciální aplikace E-mobilita TB, která je volně ke stažení na Google Play nebo na App Store. Jejím prostřednictvím lze zjistit obsazenost nejbližší stanice či se zarezervovat. U nabíječek tepláren lze také využít Zónu E, kde lze během nabíjení parkovat zdarma,“ popsala mluvčí Mistrová.
Hrozí požár i úrazy
Nabíjení „přes prodlužovačku“ by majitelům elektromobilů nedoporučoval také výzkumný pracovník Lukáš Kadula z Centra dopravního výzkumu. A vysvětlil proč. Nabíjení ze standardní zásuvky podle něj představuje nejdelší způsob dobíjení elektromobilů, navíc je také otázkou, v jakém stavu je instalace v konkrétních domech či bytech. Prodlužovací kabely podle Kaduly nejsou zpravidla navrženy pro dlouhodobé a vysoké zatížení, hrozí tak riziko přehřátí.
Počty bateriových elektrických vozidel na veřejný bod. Zdroj: Centrum dopravního výzkumu
Pokud povede elektrický kabel přes okna nebo balkony, může dojít k jeho poškození a hrozí možný zkrat nebo úraz elektrickým proudem či požár. „Vedení elektrického kabelu přes komunikace, například chodník, zase může být rizikem pro účastníky silničního provozu,“ uvedl Kadula. V případě, že kabel vede po chodníku, mohou přes něj zakopnout chodci nebo zavadit cyklisté – a zranit se. „Zde už vzniká podle mého názoru objektivní odpovědnost a je otázka, zdali pojišťovny takové případy budou krýt,“ upozornil Kadula.
Pokud podle něj nemají majitelé elektromobilů místo s možností standardního dobíjení, ideálně s wallboxem určeným pro bezpečné dobíjení, který je v současnosti možné pořídit podle Kaduly za několik tisíc korun, je například možné se domluvit se zaměstnavatelem na dobíjení na pracovišti, popřípadě využít veřejnou dobíjecí infrastrukturu. „Dobíjení lze velmi snadno spojit například s nákupem, kinem či jinými aktivitami, kdy lze elektromobil dobít na podstatnou část kapacity baterie, mnohdy do sta procent a trvá to mnohem kratší dobu než doma ze zásuvky,“ myslí si Kadula.
Kadula také ale poznamenal, že není přesvědčený o tom, že by byl řešením „domácího nabíjení“ striktní zákaz například formou vyhlášky či jiným způsobem nařízení. Pro veřejné nabíjení hraje i to, že se veřejná dobíjecí infrastruktura neustále zahušťuje a zrychluje. „Máme jeden z nejnižších počtů bateriových elektrických vozidel na veřejný bod,“ konstatoval. Nejbližší dobíječku je podle něj snadné nalézt například prostřednictvím některé z aplikací – jde třeba o aplikaci pro řidiče elektromobilu webu Čistádoprava.cz, nebo využít i webovou aplikaci, která mimo jiné navrhuje, kde by nové stanice měly nebo mohly být umístěny.
Rozhodnutí pražského Městského státního zastupitelství o stížnostech poškozených proti odložení věci hromadné vraždy na pražské Filosofické fakultě, spáchané studentem Davidem Kozákem, který mimo to zastřelil v pražských Klánovicích otce s miminkem a svého otce, je velmi problematické. Problém není jen, že usnesení policie o odložení věci se nepodařilo doručit všem poškozeným, což vylučuje rozhodnutí ve stížnostním řízení. Obrovská diskuse se vede kolem kvalifikace šíleného vraždění Kozáka, které podle všeho mohlo být teroristickým činem. Věc by pak mělo dozorovat Vrchní státní zastupitelství v Praze, do jehož kompetence tyto trestné činy spadají. Věc ale řešilo „pouze“ město. Řeší se i nepřezkoumání postupů policie před samotným zásahem proti střelci. Poškození také namítají, že kdyby byla budova dostatečně a včas policie prohlédnuta či evakuována, nemuselo dojít k tolika obětím na životech.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v rozhodnutí o zamítnutí stížností poškozených proti usnesení policie o odložení zdůraznila, že tomuto případu orgány činné v trestním řízení věnovaly značnou pozornost s ohledem na jeho mimořádnou závažnost a zájem veřejnosti. Podle Murínové postupovaly velmi pečlivě a vyčerpávajícím způsobem. Podle žalobkyně byly nashromážděny a provedeny všechny dostupné důkazy, opatřeny znalecké posudky a odborná vyjádření, na jejichž základě dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru, že pachatelem všech násilně usmrcených nebo zraněných obětí v Klánovicích, v domě v Hostouni, a na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze je podezřelý David Kozák, jehož nelze trestně stíhat, neboť zemřel.
Stížnosti poškozených, respektive jejich zmocněnců, které mířily na nedostatečné vyšetření celé věci, především konání policie před střelbou na fakultě, ale zamítla.
Ekonomický deník kvůli rozhodnutí o stížnostech oslovil několik právních expertů. Ti svolili s citací jejich vyjádření, ovšem pod prosbou zachování anonymity.
„Lze souhlasit s argumentací profesora Tomáše Gřivny (zmocněnec jednoho z poškozených – pozn. red.). Paragraf 311/2a přece zní: Kdo v tom základním úmyslu, kam patří i závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo – provede útok ohrožující život nebo zdraví člověka s cílem způsobit smrt nebo… Co jiného by to mělo být?,“ uvedl například Ekonomickým deníkem oslovený soudce k otázkám ohledně toho, zda nebyla aktivita šíleného střelce formou teroristického činu.
Orgány činné v trestním řízení měly podle soudce k dispozici dopis, o jež autenticitě není pochyb.
„Takový dopis lze brát za jakousi výpověď sui generis, vždyť i v řízení před soudem řada obžalovaných nevypovídá a pouze přednese své vyjádření, které založí do spisu – tedy jakýsi dopis, z něhož pak soud vychází. Takže i v tomto případě měly orgány činné v trestním řízení k dispozici obdobu výpovědi. Znalecké posudky jsou důkazy jako každé jiné, nelze jim přičítat větší důkazní hodnotu než fakticky mají,“ uvedl dále soudce.
Nedoručení usnesení všem poškozeným je podle soudce „samozřejmě procesním problémem, který znesnadňuje rozhodnutí. Či lépe řečeno vylučuje rozhodnutí ve stížnostním řízení“.
Jedna z částí arzenálu hromadného vraha Davida Kozáka na Filosofické fakultě v Praze. Foto: archiv Ekonomického deníku
Co dělala policie před vražděním?
Většina poškozených ve svých stížnostech proti usnesení policejního orgánu o odložení věci vyjadřuje nespokojenost s tím, že se vyšetřovatel Šimon Kozák nezabýval i okolnostmi případu, zejména postupy a zásahy jednotlivých složek policie a okolnostmi, které mohly umožnit pachateli spáchat tak mimořádně závažné trestné činy.
V tomto je podle názorů právníků třeba s poškozenými souhlasit, protože podle paragrafu 89 odstavce 1 písmena f trestního řádu je důležité „v trestním řízení v nezbytném rozsahu dokazovat i okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání“. A role policie před samotným zásahem v předmětném spise analyzována a dokladována nebyla.
Z tohoto procesního ustanovení tedy dle právníků jednoznačně vyplývá konkrétně povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat, zda bylo možné pachateli zabránit v jeho činu.
„Jedná se zejména o okolnosti včasného zásahu jednotlivých policejních složek na Filosofické fakultě v Praze, které bylo možné objasnit například výpověďmi zakročujících policistů, pracovníků fakulty, z pořízených záznamů, z odborného vyjádření k policejním zákrokům a jiné. Z usnesení policejního orgánu o odložení věci a ostatně ani z rozhodnutí státní zástupkyně o zamítnutí stížností však nevyplývá, zda dokazování v tomto směru bylo provedeno,“ sdělil ekonomickému deníku další letitý právní praktik.
Z obou usnesení (policie a státního zastupitelství – pozn. red.) podle něj není ani zřejmé, v jakém rozsahu bylo zkoumáno okolí pachatele „se zaměřením na skutečnost, zda někdo mohl jeho činům zabránit apod“.
„Je v nich pouze konstatováno, že nebylo zjištěno, že by na trestné činnosti podezřelého participoval někdo jiný,“ upozornil právník.
Podle něj je třeba uvést, že ustanovení o odložení věci (paragrafu 159 a trestního řádu) ani obsah usnesení (ustanovení paragrafu 137 trestního řádu) neobsahují striktně povinnost uvádět a hodnotit v písemném vyhotovení okolnosti spáchání trestného činu jako u rozsudku soudu (v ustanovení paragrafu 125 trestního řádu), kde je tato povinnost soudu přímo uložena.
„Avšak vzhledem k tomu, že už jenom proto, že tato věc již do stadia řízení před soudem nedospěje, a s ohledem na její mimořádnou závažnost a dopad na veřejnost a poškozené, měla obě usnesení tyto náležitosti obsahovat, aby nevzbuzovala žádné pochybnosti,“ doplnil oslovený expert.
Státní zástupkyně k výhradě poškozených o nepřezkoumání aktivit policie před zásahem samotným uvedla, že orgány činné v trestním řízení nejsou odborníky na posouzení metodiky a taktiky policejních zásahů.
„S přihlédnutím k ustanovení § 89/1f trestního řádu si ale orgány činné v trestním řízení měly samy provést šetření a vyhodnotit postupy Policie ČR a k odborným otázkám v tomto směru si vyžádat odborná vyjádření. Závěry jiných – byť kompetentních – orgánů přitom nejsou vázány. Otázky, které se v řízení vyskytnou, se posuzují samostatně. Pouze, je-li o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány,“ zareagoval další z právníků.
Terorismus nebo „jen“ vražda?
Poškození dále prostřednictvím svých zmocněnců ve svých stížnostech namítají nesprávnou trestní kvalifikaci Kozákova činu s tím, že jednání pachatele mělo být kvalifikováno jako trestný čin teroristického útoku dle paragrafu 311 odstavce 2 písmena a, odstavce 3 písmena b, trestního zákoníku.
Právně zhodnotil pohled na možnou kvalifikaci Kozákova počínání jako terorismu především zmocněnec poškozených profesor Tomáš Gřivna, který upozorňuje: „Že z obsahu trestního spisu vyplývá, že podezřelý čin spáchal v úmyslu závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo, čímž jsou naplněny znaky trestného činu teroristického útoku. Poškozený nesouhlasí s tvrzením policejního orgánu v tom smyslu, že by čin podezřelého byl namířen pouze proti jednotlivci či skupině jednotlivců. V tomto směru poškozený poukazuje na obsah dopisu podezřelého, založeného na čísle listu spisu 2160-2162, kde je uvedeno: ´upřímně řečeno bych rozstřílel kohokoliv, kdo by se mi v záhodnou chvíli připletl do cesty´. Z tohoto prohlášení, dle poškozeného, jednoznačně vyplývá pohnutka podezřelého, která nesměřovala způsobení újmy individuální osobě, ale od počátku byl veden záměrem zasáhnout co největší množství osob. Dle poškozeného jeho tvrzení o skutečné pohnutce podezřelého podporují i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací forenzní psychologie. Poškozený je přesvědčen o tom, že motivací podezřelého bylo ´potrestat okolí´ za sociální přehlížení, přičemž ´okolí´ pro podezřelého bylo představováno právě toliko celým obyvatelstvem ve smyslu § 311 trestního zákoníku. Poškozený je přesvědčen o tom, že je prokázáno, že podezřelý realizoval svůj záměr ´potrestat obyvatele´ jakožto celku, nikoli jednotlivce. Dle názoru poškozeného je učinění správné právní kvalifikace skutku důležité též z preventivních důvodů, aby na příště bylo k podobným činům přistupováno jako k terorismu, kdy závažnosti teroristického útoku plně odpovídá společenská škodlivost prověřovaného činu a stát by měl (a je povinen) při jeho odhalování i prověřování využívat mimořádné nástroje, které mu zákonodárce svěřil pro tyto výjimečné případy. Za předpokladu, že by byl pachatel tohoto útoku prověřován jako ´pouhý masový vrah´, jinými slovy, bude-li systém přehlížet zjevný terorismus jen proto, že nebyl explicitně politicky motivován, fakticky se tím vyprázdní ochrana společnosti proti terorismu, kterou právní řád bezpečnostním složkám svěřuje, a ztíží si tím možnost zabránit podobným činům do budoucnosti. Druhý okruh vad vytýkaných napadenému usnesení se vztahuje k vadám řízení, které vydání napadeného usnesení předcházelo. Dle stěžovatele nesprávná právní kvalifikace skutku měla za následek, že dozor ve věci byl vykonáván nepříslušným státním zástupcem, kdy dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení mělo vykonávat Vrchní státní zastupitelství v Praze. Poškozený je přesvědčen o tom, že státní zástupce VSZ v Praze je jediným příslušným orgánem činným v trestním řízení pro rozhodnutí o podané stížnosti. Poškozený navrhuje, aby věc byla neprodleně postoupena Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze k výkonu dalšího dozoru a k rozhodnutí o podané stížnosti.“
Terorismus má podle oslovených právních praktiků řadu definic a používání tohoto pojmu je v mnoha případech samozřejmě velmi kontroverzní.
Nejčastěji je terorismus označován jako užití násilí nebo hrozby násilím za účelem zastrašit protivníka a dosáhnout politických nebo náboženských cílů. Terčem teroristických akcí jsou většinou civilisté. Mezi teroristické metody patří atentáty, bombové útoky, únosy osob nebo dopravních prostředků a další násilné akty. Akty násilí bývají plánovány tak, aby u veřejnosti vyvolaly pocit strachu a nejistoty.
V České republice došlo už k několika teroristickým útokům, jako například k bombovému útoku na Staroměstském náměstí v Praze 2. června 1990. Při explozi trubkové bomby na podstavci pomníku mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí bylo zraněno 18 osob, z toho jedna těžce. Další bomba vybuchla 2. srpna 1990 u Hostivařské přehrady. Vyšetřováním bylo zjištěno, že obě bomby byly vyrobeny ze stejného kusu trubky. K útokům se nikdo nepřihlásil a pachatel vypátrán nebyl.
Výbuch byl považován teroristický čin, podle ministerstva vnitra nešlo o „klasický teroristický útok s vazbou na široké mezinárodní seskupení“, ani „klasickou teroristickou akci, kdy násilí je prostředkem k dosažení určitého cíle a kladou se podmínky“, ale o trestný čin se znaky terorismu“.
K teroristickým útokům na vlaky na Mladoboleslavsku v létě 2017, které spáchal důchodce Jaromír Balda, když s úmyslem vyvolat mezi lidmi strach z muslimů skácel dva stromy na koleje a způsobil nehody vlaků. Učinil tak dvakrát – 1. června na trati 070 mezi stanicemi Bakov nad Jizerou a Mladá Boleslav a znovu 28. července 2017 na trati 080 mezi stanicí Bělá pod Bezdězem a stanicí Bezděz. Pachatel se následně stal prvním člověkem odsouzeným v České republice za teroristický útok.
K výbuchům dvou muničních skladů ve Vrběticích v okrese Zlín došlo v říjnu a prosinci 2014. První výbuch nastal 16.října 2014, zemřeli při něm dva lidé. Další sklad vybuchl 3.prosince 2014, kdy muselo být evakuováno obyvatelstvo. Zásah bezpečnostních složek byl ve Vrběticích ukončen po šesti letech 13. října 2020. V dubnu 2021 vláda zveřejnila důvodné podezření, že do výbuchů byli zapojení důstojníci ruských tajných služeb. Policie exploze šetřila jako trestný čin obecného ohrožení. Národní centrála proti organizovanému zločinu vyšetřování případu odložila v dubnu 2024 z důvodu, že nezískala právní pomoc.
Z uvedeného vyplývá, že klasifikace teroristických útoků není jednotná a jak vidno, nejednotný je i výklad ustanovení paragrafu 311 trestního zákoníku (teroristický útok) – pozn. red.), které by dle profesora Gřivny dopadalo na jednání pachatele Kozáka.
Paragraf 311 odstavec 2 trestního zákoníku zní: „Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky, narušit nebo zničit základní politickou, hospodářskou nebo sociální strukturu České republiky nebo mezinárodní organizace, závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo protiprávně přinutit vládu nebo jiný orgán veřejné moci nebo mezinárodní organizaci, aby něco konala, opominula nebo trpěla, a) provede útok ohrožující život nebo zdraví člověka s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví. Odstavec 3: Odnětím svobody na dvanáct až dvacet let, popřípadě vedle tohoto trestu též propadnutím majetku, nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo smrt.“
Objektem tohoto trestného činu je ústavní zřízení, obranyschopnost České republiky, ale i demokratické principy, hospodářská struktura státu a život a zdraví obyvatel republiky. Ústavní a demokratické principy zahrnuje i právo lidí na zdraví (článek 31 Listiny základních lidských práv).
Zmocněnec poškozených Gřivna spatřuje subjektivní stránku trestného činu teroristického útoku dle § 311 odstavec 2 trestního zákoníku v úmyslu podezřelého Davida Kozáka závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo. Tento úmysl „vyplývá z jeho pohnutek vyjádřených v dopise policii a ze skutečnosti, že násilí vykonal na obyvatelích z různých oblastí a z různých kategorií, a svými činy vyvolal obavy a strach obyvatel v Praze a okolí“.
Státní zástupkyně Jana Murínová však tomuto názoru oponuje, že lidé byli Kozákovými činy pouze traumatizováni, nikoliv zastrašeni.
„Při právním posouzení bylo však třeba vzít do úvahy všechny aspekty jednání podezřelého, ze kterých je možné rovněž dovodit motiv a pohnutky pachatele. Už ve fázi přípravy si podezřelý opatřil nezvykle velké množství i velmi nebezpečných střelných zbraní, dokonce i výbušný systém, který ostatně použil v domě v Hostouni, což nasvědčuje tomu, že jeho záměrem bylo usmrtit větší množství lidí. Své oběti si nikterak nevybíral, útočil na všechny, kdo mu přišli pod ruku, dokonce na miminko v kočárku, na svého otce, na studenty a na kolemjdoucí na ulici. Jeho msta a zloba byla zaměřena na všechny lidi. Sám přiznal v dopise policii, že chtěl zabít více lidí. Musel si být proto i vědom toho, že takovým hrůzným jednáním zastraší všechny vrstvy obyvatelstva,“ namítá další z oslovených právníků.
„Z jakého důvodu by jeho jednání mělo být posuzováno jinak než jednání pachatele, který odpálil bombu na Staroměstském náměstí v Praze nebo který položil stromy na železniční trať? Jeho jednání je stejné, ne-li více nebezpečné. Pachatel si musel být vědom toho, i bez primární pohnutky, že zastraší obyvatele již v Klánovicích, v Hostouni, kde nastražil aktivní výbušné zařízení a v neposlední řadě v centru Prahy. Tvrzení státní zástupkyně, že lidé chodili bez obav pokládat svíčky k Filosofické fakultě neobstojí, protože v dané chvíli již všichni věděli, že pachatel je po smrti,“ pokračuje právník.
Státní zástupkyně vychází při hodnocení pohnutky pachatele výhradně ze závěrů znaleckých posudků:
„Při zjištění motivu je zcela zásadním důkazem výpověď pachatele, který se sám vyjádří ke svému činu. S ohledem na tu skutečnost, že pachatel na místě činu zemřel, policejní orgán výpovědí podezřelého nedisponuje. Za této situace musí vycházet z dalších důkazů, které by o motivu činu mohly vypovídat, a to zejména ze způsobu spáchání činu, ze svědeckých výpovědí, listinných důkazů a znaleckých posudků. Podezřelý na místě činu zanechal dopis, ve kterém se doznal k vraždě v Klánovicích, avšak autentické písemné vyjádření pachatele k motivu jeho jednání v případě všech tří skutků, absentuje. V rámci prověřování nebyl zjištěn žádný svědek, který by o motivu jednání pachatele mohl vypovídat, D. K. se nikomu se svými plány nesvěřil. Pro objasnění motivu činu pachatele jsou za dané situace stěžejní posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie vypracované za účelem stanovení profilu pachatele a zjištění, zda trpěl duševní poruchou, která ovlivnila jeho jednání či nikoliv,“ stojí v rozhodnutí o zamítnutí stížností.
Další detail arzenálu hromadného vraha Davida Kozáka na Filosofické fakultě v Praze. Foto: archiv Ekonomického deníku
Mělo případ dozorovat místo „města“ Vrchní státní zastupitelství?
Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie docentka Ludmila Čírtková a znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Gabriela Leblová, se ve svých posudcích osobností pachatele a motivem jeho jednání velmi podrobně zabývaly, přičemž vycházely z obsáhlého spisového materiálu, který shromáždila policie, a který měly kompletní k dispozici.
Znalkyně dospěly k závěru, že: „Plán ke střelbě na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy získává pevné kontury nejpozději začátkem listopadu 2023. David Kozák se dále koncentroval na plánování a přípravu svého řešení, tedy na odplatu/pomstu, v jeho naraci na „potrestání“. Ideace (představy) o potrestání/pomstě léčí jeho pocity bezmoci, které plynou z marné a neúspěšné snahy o kontakty a uznání. David Kozák vnímal ve své mysli pomstu/potrestání jako řešení své bezvýchodné situace. Myšlenky na pomstu ho nabíjely, přinášely mu pocity uspokojení.
„O plánování dvojnásobné vraždy v Klánovicích nejsou ve spisovém materiálu k dispozici žádné poznatky. Lze předpokládat, že rozhodnutí učinil David Kozák v týdnu, kdy byl v domě sám, bez kontroly, rodiče se sestrou odjeli na dovolenou. David Kozák byl silně nabuzen destruktivní energií, kterou sám popisoval jako vražedné úmysly. Rozhodl se využít příležitost… …Z hlediska forenzně psychologických typologií lze Davida Kozáka charakterizovat jako ´psychopatického školního střelce´, tedy pachatele s narušenou osobností. Samotná vražda otce se nevymyká z profilu či typu školních střelců, střelbu ve škole pachatelé často začínají předcházející vraždou doma,“ lze se dále dočíst v usnesení.
Jak podotkli další z oslovených, znalecké posudky je ale nutné posuzovat stejně jako ostatní důkazy.
„V tomto případě, kdy není možné pachatele vyšetřit, zkoumat, pozorovat a je k dispozici minimum lékařských zpráv, však znalecké posudky z psychologie a psychiatrie nemohou hrát stěžejní roli, protože jsou jednoznačně hypotetické. Avšak ani závěr znalců o touze po pomstě pachatele nikterak neodporuje tomu, že jeho úmyslem bylo i zastrašení obyvatel,“ namítl další z expertů.
Podle něj je třeba se přiklonit k právnímu hodnocení docenta Gřivny, že jednání Kozáka vykazuje znaky pokračujícího trestného činu teroristického útoku.
„S profesorem Gřivnou lze souhlasit i v tom, že pokud by jednání podezřelého bylo od počátku vymezeno jako trestný čin teroristického útoku dle § 311/2a, odstavce 3 b trestního zákoníku, dozor nad prověřováním mělo vykonávat Vrchní státní zastupitelství v Praze. Podle vyhlášky č. 23/1994 Sb. o jednacím řádu státního zastupitelství je k výkonu dozoru příslušné Vrchní státní zastupitelství v Praze (§15 odstavec 2 – pozn. red.).
„K tomuto je třeba podotknout, že Vrchní státní zástupkyně v Praze byla s případem obeznámena již na samém počátku šetření, mediálně vystupovala k případu (v televizi) již po útoku na Filosofické fakultě, zúčastnila se i jednání v Poslanecké sněmovně a měla nesporně možnost nahlédnout i v rámci dohledu do spisového materiálu. Měla proto i správně vyhodnotit právní kvalifikaci a rozhodnout, že případ bude podléhat pravomoci Vrchního státního zastupitelství v Praze. Mohla veřejnosti svým důsledným dozorem tak prokázat, že si zaslouží své skvělé pověsti, kterou jí média poskytují,“ podotkl právník.
Předčasné rozhodnutí
Další z oslovených pak doplnil, že problémy nese i samo rozhodnutí. „Usnesení žalobkyně Městského státního zastupitelství v Praze, kterým byly zamítnuty stížnosti poškozených bylo vydáno předčasně, v rozporu s ustanovením § 146 odstavce 2 trestního řádu. Protože žalobce může o stížnosti rozhodnout až tehdy, jestliže lhůta k podání stížnosti uplynula všem oprávněným osobám. Státní zástupkyně přitom ve svém usnesení sama připouští, že dosud neuplynula k podání stížnosti jedné z poškozených:
„Předně je nutno konstatovat, že napadené usnesení bylo k dnešnímu dni doručeno všem, vyjma poškozené XXX, které však bude doručováno do Dubaje formou mezinárodní právní pomoci. Policejní orgán předložil stížnosti poškozených k rozhodnutí státní zástupkyni, přestože není splněna podmínka v ustanovení § 146 odstavce 2 trestního řádu, tedy, dosud neuplynula lhůta k podání stížnosti všem oprávněným osobám. S ohledem na doručování usnesení do ciziny, které si nepochybně vyžádá delší časový prostor, a vzhledem k veřejnému zájmu a zájmu poškozených, i s ohledem na specifika projednávaného činu, státní zástupkyně rozhodla o podaných stížnostech bez zbytečného odkladu s tím, že případná stížnost poškozené bude projednána samostatně,“ argumentuje žalobkyně v usnesení.
Jenže ustanovení § 146 odstavce 2 trestního řádu tento postup vůbec neumožňuje. Státní zástupkyně tedy před rozhodnutím o stížnostech měla jednoznačně vyčkat na výsledky právní pomoci.
„Teprve až ve chvíli, kdy bude právní pomoc marná, může například ustanovit poškozené opatrovníka a tomu doručit usnesení policejního orgánu. A až pak může rozhodnout o stížnostech,“ shodli se oslovení experti.
Anonymizované unesení od odložení je k dispozici ZDE.
Mezinárodní provozovatel energetických terminálů KN Energies začlenildo své korporátní skupiny novou německou dceřinou společnost KN Energies Deutschland. Nová společnost bude zodpovědná za efektivní plnění svých závazků vůči německé státní společnosti Deutsche Energy Terminal GmbH v oblasti technických služeb pro druhý plovoucí dovozní terminál LNG na Wilhelmshaven 2.
Všechny akcie německé dceřiné společnosti jsou nyní zcela drženy společnostmi v rámci skupiny KN Energies. Nová společnost je registrována ve Wilhelmshavenu v Dolním Sasku.
Tým KN Energies Deutschland, který bude realizovat smluvní závazky pro Deutsche Energy Terminal GmbH, bude zahrnovat specialisty na lidské zdroje, zdraví, bezpečnost a životní prostředí, jakož i na mechanické, elektrické a automatizační inženýrství, provoz a řízení údržby.
„Pokračujeme v implementaci dlouhodobé strategie společnosti KN Energies a úspěšně přinášíme dlouholeté zkušenosti společnosti na zahraniční trhy. V prvním pololetí letošního roku vyhrála společnost KN Energies dvě výběrová řízenízahájená společností Deutsche Energy Terminals, což považujeme za známku důvěry německé státní společnosti v naši kompetenci a kvalitu našich služeb. Jsme rádi, že zůstáváme lídrem na trhu plovoucích dovozních terminálů LNG v EU a úspěšně přispíváme k projektům energetické nezávislosti v evropských zemích. Společný podnik v Německu nám umožní uplatnit naše kompetence v této zemi, sídlit v blízkosti a dosáhnout dlouhodobého partnerství s naším klíčovým partnerem v Německu,“ řekl Chief Business Development Officer společnosti KN Energies Linas Kilda.
Po zahájení komerčního provozu terminálu bude skupina společností KN Energies zodpovědná za technický provoz a údržbu infrastruktury terminálu – kotviště, jeho vybavení a potrubí, organizaci technické týmové práce a koordinaci preventivních opatření.
