EU po invazi na Ukrajinu sice vnímá potřebu vlastní obrany, ochota ji financovat je však podle expertů nízká. Přestože nové fondy upřednostňují zbrojení před ekologií, rozpočet je podle Melchiora Szczepanika jen naprostým minimem. Bez vyšších investic a společných nákupů tak zůstane strategická autonomie Evropy jen na papíře.
Evropské ambice v oblasti obrany jsou větší než samotná ochota je financovat, varoval analytik Melchior Szczepanik. Šéf bruselské kanceláře Polského institutu mezinárodních vztahů to prohlásil během debaty u kulatého stolu EU Perspectives, jehož se zúčastnili europoslanec Tomáš Zdechovský (EPP/Česko) zvolený za KDU-ČSL a Burkard Schmitt z organizace AeroSpace, Security and Defence Industries in Europe.
Tři propojené argumenty
Argumentace Szczepanika spočívala na třech vzájemně propojených tvrzeních. Za prvé, že strategické důvody pro vyšší evropské výdaje na obranu jsou zásadní a nezpochybnitelné. Za druhé, že institucionální architektura na jejich podporu se začíná postupně formovat. A za třetí, že politická vůle k udržení obou předchozích závazků zůstává i nadále křehká.
Strategická logika zajištění evropské bezpečnosti vychází ze dvou konvergujících tlaků. Plnohodnotná invaze Ruska na Ukrajinu přesvědčila většinu členských států, že Moskva znamená dlouhodobou hrozbu – nejen pro Ukrajinu, ale i pro samotnou EU. Szczepanik poznamenal, že zpravodajské analýzy již nevylučují přímý útok na území některého z členských států.
Žádné jistoty
Zároveň se začíná zpochybňovat spolehlivost Washingtonu jako garanta bezpečnosti. „Rostou pochybnosti, zda v případě útoku na evropského člena NATO bude podpora ze strany USA rychlá a úměrná hrozbě,“ uvedl šéf bruselské kanceláře Polského institutu mezinárodních vztahů.
Proto Szczepanik došel k závěru, že Evropa musí mít doatetečné kapacity, aby se ubránila sama. A to znamená vynakládat podstatně více – a rozumněji – na své vlastní obranné a vojenské kapacity.
Závislost na amerických zbraních
Dosavadní bilance evropských výdajů není povzbudivá. V letech 2020 až 2024 směřovaly členské státy více než 50 procent svých obranných zakázek na americkou výzbroj. Což znamená nárůst oproti přibližně 40 procentům v předchozích pěti letech. Szczepanik považuje zvrácení tohoto trendu za zásadní cíl obranné politiky EU.
Pokud evropský blok nedokáže vyrábět vlastní vybavení nutné pro svou obranu, nebo alespoň zajistit stabilní dodavatelské řetězce pro to, co nedokáže Evropa vyrobit doma, nemůže věrohodně tvrdit, že se dokáže bránit.
Historie prázdných slibů
„EU musí mít větší výrobní kapacity. A pokud nedokáže vyrobit vše na svém území, musí mít stabilní a bezpečné dodavatelské řetězce,“ řekl. V zásadě není nic z toho nové. Problémem je, že evropské vlády již v minulosti přijaly podobné závazky a nesplnily je.
Cíl NATO vynakládat dvě procenta HDP na obranu splnila po jeho schválení po dlouhá léta jen hrstka spojenců. Také současnou vládu Andreje Babiše kritizují američtí diplomaté i šéf NATO Mark Rutte, že tento závazek neplní.
Evropská obranná agentura si už v roce 2007 stanovila cíl, podle něhož mají členské státy nejméně 35 procent vybavení nakupovat společně. Podíl společných nákupů však nikdy nepřekročil přibližně 20 procent. „Sliby členských států musíme brát s rezervou, protože v minulosti se již stalo, že sliby nesplnily,“ uvedl Szczepanik.
Pomalý vývoj společných projektů
Jeho skepticismus se vztahuje i na současné kolo závazků. Obranné firmy potřebují smlouvy, ne prohlášení. Banky a investoři vyžadují konkrétní důkazy o dlouhodobé poptávce, než začnou financovat průmyslovou expanzi, o které Evropa tvrdí, že ji chce. Francouzsko-německá spolupráce na stíhacím letounu nové generace a novém tanku – dvou nejvýznamnějších kooperačních programech na kontinentu – je pomalá a vyvolává spory mezi zúčastněnými stranami.
Szczepanik nezpochybňoval teoretické výhody společného zadávání zakázek. Poznamenal ale, že je obtížné přesvědčit členské státy, aby společně finacovaly vývoj a nákup vojenského vybavení.
Evropský obranný fond (EDF) přiděluje v rámci současného víceletého finančního rámce 7,95 miliardy eur (193,2 miliardy korun) na spolufinancování výzkumu, prototypování a testování společných projektů před jejich nasazením – poprvé v historii je výzkum a vývoj v oblasti obrany financován přímo z rozpočtu EU.
Mohlo by vás zajímat
Flexibilita versus předvídatelnost
V rámci návrhu víceletého unijního rozpočtu má podle Szczepanika Fond pro konkurenceschopnost zaměřený na odolnost, obranný průmysl a vesmír obdržet více prostředků než mají dohromady přidělené prostředky na digitální a zelenou transformaci. To podle něj dokazuje, že „ambice investovat více do obrany je upřímná a důležitá“.
Přesná rovnováha mezi účelově vázanými prostředky a volnými výdaji však zůstává nevyřešena. Napětí je patrné nejen v rozpočtové položce na obranu, ale v celém unijním rozpočtu, od politiky soudržnosti až po podporu zemědělství.
Szczepanik varoval, že bez sdružení poptávky bude pro evropské výrobce v obranném průmyslu obtížné dosáhnout rozsahu potřebného k tomu, aby mohli konkurovat a udržet investice například ve vztahu k amerikým zbrojním firmám. Průmyslová konkurenceschopnost a strategická autonomie jsou v tomto pojetí dvěma stranami téže mince.
Zajištění finančních prostředků
V debatě o rozpočtu byla argumentace Szczepanika nejostřejší. Návrh víceletého finančního rámce Komise je podle něj „skutečně minimum“. Jeho celkový objem, měřený v poměru k hrubému národnímu důchodu, jen těsně převyšuje současný rozpočet. To neodráží rozsah ambicí, o kterých členské státy hovoří.
„Když slyším čisté plátce říkat, že návrh Komise je stále příliš vysoký, neskrývám překvapení. Pak tu máme problém,“ řekl. Členské státy by měly do rozpočtu EU přispívat více. Je třeba najít nové zdroje příjmů.
Uznal ale obtížnost tohoto úkolu a poukázal na pevný odpor Polska proti přesměrování výnosů ze systému obchodování s emisemi do Bruselu. EU by podle něj měla zvážit určitou míru společného dluhu. Musí ale mít jasně definovaný účel, jako je společné zadávání veřejných zakázek.
