Žádný univerzální profil člověka, který jednou vezme životy nevinných lidí, neexistuje. Přesto se v řadě případů před útokem objevují varovné projevy, někdy i dlouho předem. Jak se člověka stane masový vrah?
Výzkumy ukazují, jakou roli mohou hrát rodinné prostředí, šikana, psychické potíže nebo hromadění pocitu křivdy. Zároveň ale varují před jednou zásadní chybou. Zaměnit rizikový faktor za reálnou předpověď budoucí vraždy.
Masový vrah se nerodí jako hotový pachatel
Představa, že masový vrah musí mít od dětství nějaký jednoznačný a snadno rozpoznatelný rys, je lákavá. Nabízí jednoduché vysvětlení mimořádně závažného násilí: stačilo by najít určitou kombinaci vlastností, rodinných problémů nebo psychických poruch a potenciálního pachatele včas odhalit. Jenže dostupné výzkumy tak jednoduchý obraz nepotvrzují.
Neexistuje jediný profil, který by spolehlivě odlišil budoucího masového vraha od ostatních lidí. Ani těžké dětství, šikana, psychické onemocnění nebo problematické rodinné vztahy samy o sobě neznamenají, že se z člověka stane vrah. Většina lidí, kteří podobné zkušenosti prožijí, se k násilí tohoto rozsahu nikdy neuchýlí, tvrdí vědci.
Mohlo by vás zajímat
Při hledání odpovědi proto musíme rozlišovat mezi několika skupinami pachatelů. Výzkum mladých, kteří spáchali vraždu, není automaticky výzkumem školních střelců. Studie lidí, kteří zavraždili vlastní rodiče, zase nemůžeme bez dalšího přenášet na pachatele útoků proti náhodným obětem. A obecné studie kriminality mladých pachatelů nevysvětlují přímo vznik masových vražd.
Přesto se v jednotlivých výzkumech objevují společná témata. Patří mezi ně rodinné prostředí, vztahy s vrstevníky, zkušenosti s násilím, sociální izolace, psychické problémy a způsob, jakým člověk zachází s vlastními křivdami a frustrací.
Dětství a dospívání mohou přinášet rizikové faktory
Širší pohled na rizikové faktory nabízí přehledová studie Getinet Ayano a kolegů z roku 2024. Autoři v ní identifikovali 58 faktorů spojených s kriminalitou mladých lidí. Nešlo však o studii masových vrahů ani výhradně o výzkum násilných trestných činů. Její výsledky proto pomáhají popsat širší souvislosti problémového chování, nikoli předpovídat konkrétní vražedný útok.
Mezi sledovanými faktory se objevila například šikana, špatné zacházení s dítětem, zanedbávání nebo narušený vztah mezi rodičem a dítětem. Studie uváděla u šikany poměr šancí (OR) 2,50, u týrání či zanedbávání 1,34 a u špatného vztahu mezi rodičem a dítětem 1,94.
Tato čísla je důležité správně vyložit. Neznamenají, že šikanované dítě má 2,5krát vyšší pravděpodobnost, že se stane masovým vrahem. Výzkum sledoval souvislosti s kriminalitou mladých lidí obecně. Poměr šancí vyjadřuje vztah mezi sledovaným faktorem a zkoumaným výsledkem v dané studii, nikoli individuální předpověď budoucího jednání.
Na rodinné prostředí a vztahy se zaměřil také rozsáhlý přehled norského Národního institutu veřejného zdraví, který v roce 2026 zpracovali Christine Hillestad Hestevik a její kolegové. Autoři vycházeli ze 133 přehledových prací, z nichž 23 podrobněji posoudili. Ty zahrnovaly celkem 1 035 původních studií.
Výzkum se zabýval širokou oblastí dětských a dospívajících zkušeností. Vedle rodinných poměrů sledoval vztahy mezi rodiči a dětmi, duševní zdraví rodičů, vrstevnické prostředí i školu. Na opačné straně spektra rizikových okolností se objevovaly také ochranné faktory: rodičovská vřelost, dobré vztahy s učiteli, přátelství a sociální opora.
Ani tento přehled ale neposkytuje stoprocentní návod, jak rozpoznat budoucího masového vraha. Vypovídá o širších podmínkách, které mohou ovlivňovat vývoj dítěte a mladého člověka. Jeho význam spočívá mimo jiné v tom, že upozorňuje na důležitost prostředí, v němž dospívající žije, a na možnost posilovat ochranné vztahy ještě předtím, než se problémy vyhrotí.
Násilí v rodině, nestabilita a vyloučení z kolektivu
Starší systematický přehled Fanny Jeane Gerardové a jejích kolegů z roku 2014 se zaměřil přímo na mladé lidi, kteří někoho zavraždili. Autoři prošli více než 12 000 záznamů, do konečného výběru však zařadili pouze 16 studií.
Tento rozdíl je podstatný. Ukazuje, jak omezená a různorodá je výzkumná základna pro tak závažné téma. Zjištění nelze považovat za univerzální portrét mladistvého vraha, protože jednotlivé studie pracovaly s odlišnými skupinami a podmínkami.
V materiálech se opakovaně objevovaly nízký socioekonomický status, tvrdá či násilná výchova, nestabilní rodinné prostředí a domácí násilí. Výzkumy zmiňovaly také rodinné prostředí spojené s kriminalitou, vyloučení z kolektivu, gangy a kontakt se zbraněmi.
Nejde o seznam příčin, které by automaticky vedly k vraždě. Jednotlivé okolnosti mohou vytvářet zátěž, ale samy o sobě nevysvětlují, proč jeden člověk násilí spáchá a jiný, který prožil podobné věci, nikoli.
Podobným směrem se ubírala už starší práce Davida M. Shumakera a Ronalda J. Prinze z roku 2000, která se zabývala dětmi páchajícími vraždy. Upozorňovala na význam týrání, domácího násilí, nedostatečné péče a nestability rodinného prostředí. Ani z ní ale nelze vyvodit jednoduché rozdělení, podle něhož by existovala jedna typická cesta k vraždě u dětí a jiná u dospívajících.
Střelci nemají jeden společný profil
Zvláštní skupinu představují pachatelé útoků ve školách. Právě na ně se zaměřila americká Národní analytická skupina pro hrozby (NTAC) při tajné službě Spojených států ve zprávě Protecting America’s Schools z roku 2019.
Analýza zahrnovala 41 útoků na amerických školách v letech 2008 až 2017. Podrobnější údaje měli autoři k dispozici u 35 pachatelů.
Zpráva nepodporuje představu jednoho typického školního střelce. Neexistoval jednotný profil, který by všechny pachatele spojoval. U všech 35 podrobněji analyzovaných útočníků se však objevilo určité znepokojivé chování, které mohlo okolí vnímat jako důvod k pozornosti.
To je důležitý rozdíl. Varovné chování není totéž co jasná předpověď útoku. Může upozornit na člověka, který prochází vážnou krizí nebo vykazuje znepokojivé projevy, ale samo o sobě nedokazuje, že plánuje masovou vraždu.
Další systematický přehled Michele Minneliové a jejich kolegů z roku 2026 se zabýval také výzkumem školních střelců. Autoři vycházeli z 1 862 odborných publikací, do konečné analýzy však zahrnuli pouze 13 studií. Také tento výsledek ukazuje, jak obtížné je sestavit dostatečně širokou a srovnatelnou výzkumnou základnu.
Výzkumy školních útoků proto nemohou nabídnout jednoduchý kontrolní seznam vlastností, podle něhož by učitelé, rodiče nebo spolužáci spolehlivě určili budoucího pachatele. Mohou však pomoci lépe rozumět tomu, jaké změny v chování a jaké projevy je třeba brát vážně.
Tři typy pachatelů podle Petera Langmana
Psycholog Peter Langman představil v roce 2009 typologii školních střelců, která rozlišuje tři skupiny: traumatizované, psychotické a psychopatické pachatele.
Jeho model vycházel z rozboru pouhých deseti útočníků. Tři zařadil mezi traumatizované, pět mezi psychotické a dva mezi psychopatické.
Typologie nabízí jeden ze způsobů, jak přemýšlet o rozdílných psychologických a životních okolnostech pachatelů. Její rozsah je ale velmi omezený. Deset případů nemůže představovat univerzální model všech školních střelců, natož všech masových vrahů.
Jednotlivé kategorie navíc nelze používat jako jednoduché diagnostické nálepky. Neznamenají, že člověk s traumatickou zkušeností, psychotickými příznaky nebo psychopatickými rysy automaticky představuje hrozbu. Naprostá většina lidí s podobnými zkušenostmi či obtížemi žádný masový útok nespáchá.
Langmanova typologie je proto užitečná především jako interpretační rámec pro konkrétní případy. Není nástrojem, který by umožnil předem určit, kdo se stane vrahem.
Když se křivda promění v ospravedlnění násilí
Dalším důležitým tématem je způsob, jakým člověk zpracovává vlastní frustraci a pocit nespravedlnosti. Americká odbornice Mary Ellen O’Toole v publikaci The Dangerous Injustice Collector z roku 2014 popsala koncept takzvaného sběratele křivd.
Jde o člověka, který hromadí skutečné nebo domnělé příkoří. Jednotlivé konflikty a zklamání postupně skládá do obrazu, v němž se sám vnímá jako oběť nespravedlnosti. Pocit křivdy pak může začít používat jako ospravedlnění odplaty.
Tento koncept neznamená, že každý člověk, který se cítí ukřivděný, představuje nebezpečí. Nespokojenost, vztek ani konflikty nejsou samy o sobě důkazem budoucího násilí. Důležitý je vývoj chování a to, zda člověk začne své křivdy spojovat s představami o odvetě.
Právě zde se dostáváme k otázce, kterou je nutné řešit při prevenci: nejde jen o to, co člověk prožívá, ale také o to, jak se jeho prožívání promítá do konkrétního jednání.
Osm varovných projevů, které popisují odborníci
Významným nástrojem pro posuzování možného násilného jednání je rámec osmi varovných projevů, který v roce 2012 rozpracovali J. Reid Meloy a jeho kolegové. Nejde o psychologickou diagnózu ani o seznam, jehož pouhé splnění automaticky znamená přípravu útoku. Jednotlivé projevy mají pomoci rozpoznat znepokojivý vývoj chování.
Patří mezi ně:
- Fixace: člověk se stále intenzivněji soustředí na určité téma, osobu, problém nebo ideologii.
- Identifikace: začíná se ztotožňovat s násilníkem či útočníkem, případně s jeho představami a činy.
- Nová agrese: objevuje se neobvyklé nebo stupňující se agresivní jednání.
- Změna aktivity: nastává výrazný nárůst energie nebo činnosti, který může souviset s posunem od představ k jednání.
- Únik informací (leakage): člověk dává okolí najevo své násilné fantazie, záměry nebo přípravy, ať už přímo, nebo nepřímo.
- Přímá výhrůžka: konkrétně sděluje, že chce někomu ublížit nebo uskutečnit násilný čin.
- Přípravná cesta k útoku (pathway): podniká kroky, které mohou směřovat k uskutečnění násilného plánu.
- Poslední možnost (last resort): člověk začíná vnímat násilí jako jediné zbývající řešení své situace.
Tyto projevy je třeba posuzovat v souvislostech. Samotná fixace na určité téma nemusí znamenat nebezpečí. Stejně tak člověk, který se ztotožňuje s nějakou historickou nebo současnou osobností, nemusí plánovat násilí. Význam získává až kombinace okolností, jejich vývoj a případné přibližování ke konkrétnímu jednání.
Zvláštní pozornost zasluhuje takzvaný leakage. Nejde pouze o otevřenou výhrůžku. Člověk může své záměry nebo násilné fantazie sdělovat také nepřímo, například prostřednictvím komunikace s okolím. Varovný signál tak nemusí mít podobu jednoznačné věty, že někdo plánuje útok.
V souvislosti s tímto jevem se někdy objevují zjednodušená procentuální tvrzení, například že určité procento pachatelů své plány předem prozradí. Bez přesného vymezení konkrétní studie, jejího vzorku a definice takového sdělení však nelze podobné číslo zobecňovat. Meloyův rámec popisuje typy varovného chování, nikoli univerzální statistickou předpověď.
Parricida: když dítě zabije vlastního rodiče
Zvláštní kapitolu představují vraždy rodičů vlastními dětmi, označované jako parricida. Což se stalo v roce 2023, kdy masový vrah David K. zabil svého otce. Polský střelec zabil otce, matku i sestru. Tento typ násilí nelze automaticky ztotožňovat s masovými útoky, přesto může přinést důležité poznatky o vývoji závažného násilného chování u mladých lidí.
Kriminoložka Kathleen M. Heide už v roce 1992 popsala tři skupiny pachatelů, kteří zavraždili rodiče: těžce týrané děti, vážně duševně nemocné pachatele a nebezpečně antisociální jedince. Ve své pozdější knize Understanding Parricide z roku 2013 doplnila také kategorii takzvaného rozhněvaného pachatele.
Ani toto rozdělení nepředstavuje univerzální diagnostický systém. Jednotlivé kategorie se mohou překrývat a nevysvětlují všechny případy. Heide se zaměřuje na specifický typ vraždy, při němž oběť a pachatel spojuje rodinný vztah. Zjištění proto nelze bez dalšího přenášet na školní střelce nebo pachatele útoků na veřejnosti.
Novější studie Wade Myerse a jeho kolegů z roku 2025 analyzovala 21 pachatelů parricidy ve věku od 11 do 21 let. Podle zaznamenaných výsledků mělo 62 procent z nich zkušenost s týráním, u 95 procent výzkumníci uváděli psychiatrickou diagnózu. Dlouhodobé týrání ze strany rodičů se objevilo u 43 procent případů, motiv spojený se vztekem či pocitem křivdy u 33 procent a psychotické příznaky u 24 procent.
Čísla se vztahují k malému a specifickému souboru pachatelů. Nejde o reprezentativní obraz mladých vrahů obecně ani o statistiku budoucích masových útočníků. Výsledky především připomínají, že v případech vražd rodičů mohou hrát roli velmi rozdílné okolnosti, od dlouhodobého násilí v rodině přes psychické potíže až po intenzivní hněv.
Včasné zachycení není hledání budoucího vraha
Co z těchto výzkumů vyplývá pro prevenci? Především to, že není rozumné hledat jednoho podezřelého člověka podle vzhledu, povahy, diagnózy nebo životního příběhu. Takový přístup by vedl k falešným závěrům a mohl by stigmatizovat velké množství lidí, kteří žádné násilí nespáchají.
Mnohem smysluplnější je všímat si konkrétního vývoje. Zda se u člověka hromadí problémy, zda se zhoršují jeho vztahy, zda se objevují nové projevy agrese, zda stále více mluví o odplatě nebo zda začíná přecházet od násilných představ ke konkrétním přípravám.
Výzkumy rodinného prostředí zároveň ukazují význam ochranných faktorů. Dobré vztahy s rodiči, učiteli a vrstevníky, sociální opora a dostupná pomoc mohou představovat důležitou protiváhu k rizikovým okolnostem. Nejde o záruku, že člověk nikdy neublíží, ale o podmínky, které mohou pomoci zvládat problémy dříve, než se prohloubí.
Studie Ashley T. Winch a jejich kolegů z roku 2024 se věnovala vyhodnocování dokončených a odvrácených školních útoků. Její zařazení do této oblasti výzkumu připomíná, že prevence se nemůže soustředit pouze na pachatele, kteří už zaútočili. Důležité je také zkoumat případy, kdy se podařilo násilí zabránit. Z dostupných shrnutých údajů však nelze poctivě doplňovat konkrétní závěry nebo procenta, která zde nemáme doložená.
Včasná intervence proto nemá znamenat automatické označení problémového dítěte nebo dospívajícího za budoucího vraha. Měla by znamenat, že okolí nepřehlíží závažné změny chování, že bere vážně konkrétní výhrůžky a přípravné kroky a že dokáže propojit školu, rodinu a odbornou pomoc.
Největší chybou je hledat jednoduché vysvětlení
Jednotlivé výzkumy společně ukazují, že závažnému násilí mohou předcházet různé okolnosti. U některých pachatelů se objevuje traumatické dětství, u jiných psychické potíže, rodinné konflikty, dlouhodobý pocit křivdy nebo postupné přibližování k násilnému činu. Žádná z těchto cest však nevysvětluje všechny případy.
Zásadní je také rozdíl mezi rizikovým faktorem a varovným chováním. Špatné rodinné prostředí může představovat zátěž, ale samo o sobě nepředpovídá vraždu. Naproti tomu konkrétní výhrůžky, přípravy útoku nebo sdělování násilných záměrů mohou vyžadovat bezprostřední pozornost, zvlášť pokud se objevují společně s dalšími znepokojivými projevy.
Masového vraha nelze spolehlivě poznat podle jediné vlastnosti. Prevence musí sledovat vývoj konkrétního člověka, jeho chování a případné kroky směřující k násilí. Právě v tom spočívá nejdůležitější poučení z výzkumů: nečekat na katastrofu, ale současně nezaměňovat bolestné životní zkušenosti nebo psychické problémy za důkaz budoucího zločinu.
