Čeští turisté stále častěji vyměňují lehátka u moře za horské hřebeny, jištěné cesty via ferrata nebo rafting na divoké vodě. S rostoucí touhou po zážitcích však stoupá i riziko, že v případě nehody narazí na limity svého pojištění. Standardní limity a definice rizikových sportů ale nejsou u pojišťoven jednotné. „Každý pojistitel pracuje s vlastním rozdělením do různých kategorií sportů. Například PVZP má 4 kategorie sportů: bez nutnosti připojištění, nebezpečné, extrémní a nepojistitelné,“ vysvětluje Michal Znamenáček, ředitel odboru Produktového managementu PVZP.
Hranice mezi „běžnou turistikou“ a „rizikovým sportem“ je tenčí, než si mnozí uvědomují, a její podcenění může vyjít na miliony korun. Hlavní rozdíl spočívá v náročnosti terénu a potřebném vybavení.
Kde končí chůze a začíná rizikový sport?
„Za běžnou turistiku na horách považujeme chůzi po trasách v nadmořské výšce do 3 000 m n. m. v nenáročném terénu, tedy po cestách, které nejsou zajištěny řetězy, lany či žebříky,“ vysvětluje Veronika Přibylová z PVZP. Stále oblíbenější jsou však tzv. ferraty neboli zajištěné cesty. Ty umožňují bezpečný pohyb na strmých skalních stěnách i širší veřejnosti. Jsou totiž vybaveny pevnými ocelovými lany, žebříky a stupy, které slouží k postupu i k vlastnímu jištění pomocí ferratového setu. S přítomností těchto jistících prvků se však zásadně mění klasifikace rizika.
Ferraty se dělí podle obtížnosti na stupně A až F, což je důležité pro výběr správného pojištění. Roli hraje také nadmořská výška. Pokud se chystáte do výšek nad 3 000 metrů, automaticky se dostáváte do režimu nebezpečných sportů, a to až do hranice 5 000 metrů. Cokoli nad touto výškou nebo ferraty stupně E a F jsou často zcela nepojistitelné.
Chaos v seznamech pojišťoven
Na rozdělení sportů ale neexistuje jednotná zákonná definice. „Každý pojistitel pracuje s vlastním rozdělením,“ potvrzuje Michal Znamenáček, ředitel odboru Produktového managementu PVZP. Pojišťovny sledují rizikovost z technického hlediska – tedy zda k aktivitě potřebujete speciální pomůcky proti pádu nebo zda je sport technicky náročný.
Tomáš Pavlík, tiskový mluvčí České asociace pojišťoven (ČAP), k tomu dodává: „Pojišťovny používají vlastní kategorizaci aktivit podle míry rizika a rozsahu krytí. Proto doporučujeme klientům nespoléhat na obecné označení sportu, ale vždy si před cestou ověřit, zda plánovaná aktivita odpovídá podmínkám konkrétní smlouvy.“ Zlaté pravidlo pro turistu je tedy prosté: Pokud si nejste jistí, kontaktujte infolinku nebo nahlédněte do seznamu činností na webu pojišťovny.
Vrtulník jako nejdražší položka
Mnoho turistů žije v omylu, že standardní cestovní pojištění kryje jakýkoli zásah v horách. Realita je však jiná. Pokud uvíznete v terénu kvůli vyčerpání, zabloudění nebo náhlé změně počasí, ale nejste zranění, běžná pojistka vám nepomůže. „Standardní pojištění tyto situace nekryje, to řeší pouze případy, kdy dojde k újmě na zdraví. Pro situace, kdy potřebujete pomoc horské služby bez úrazu, je třeba mít sjednané pojištění Zásahu horské záchranné služby,“ varuje Michal Znamenáček.
Náklady na takovou asistenci jsou opravdu vysoké. Podle Tomáše Pavlíka patří zásahy vrtulníku k nejnákladnějším položkám. „Náklady na zásah vrtulníku mohou převýšit cenu samotného lékařského ošetření. Ve srovnání s běžnou hospitalizací mohou vzrůst řádově několikanásobně, především v horských oblastech a mimo Evropu,“ upozorňuje Pavlík.
Helma není jen doporučení
Pojišťovny při plnění zkoumají i to, zda klient dodržel bezpečnostní pravidla. Pokud je pro daný sport (např. rafting nebo ferraty) předepsána povinná výbava jako helma či úvazek, její absence může vést ke krácení nebo úplnému zamítnutí plnění. Podobně je tomu u služeb instruktora. Například výstup na slovenské štíty mimo značené trasy, jako je Lomnický štít, vyžaduje doprovod certifikovaného horského vůdce. Bez něj se turista vystavuje riziku, že v případě nehody zůstanou veškeré náklady na jeho bedrech.
Pozor je třeba dávat i na alkohol. „Přístup k alkoholu zůstává velmi citlivým tématem. Obecně platí, že klient by neměl předpokládat, že pojištění bude plnit v případě úrazu souvisejícího s požitím alkoholu,“ doplňuje Pavlík.
Trend adrenalinových dovolených
Zájem o netradiční zážitky potvrzuje i Kateřina Chaloupková, výkonná ředitelka Asociace českých cestovních kanceláří a agentur (AČCKA). „Adrenalinové zážitky se staly poptávaným produktem. Češi míří na horský trekking do Nepálu, lezení do Alp s profesionálními průvodci, potápění mezi žraloky nebo rafting,“ vypočítává.
Při nákupu takových zájezdů nebo fakultativních výletů by ale měli být klienti obezřetní zejména u pojistných limitů. Pokud dojde k úrazu v těžko dostupném terénu, role cestovní kanceláře je především v asistenci. „Delegát či průvodce má poskytnout pomoc – zprostředkovat komunikaci s lékařem, rodinou, asistenční službou či zastupitelským úřadem,“ vysvětluje Chaloupková.
Když ošetření v cizině nestačí
Problémy nekončí vždy převozem do nemocnice. MUDr. Taťána Šrámková z Úrazové nemocnice v Brně upozorňuje na specifické riziko spojené s kvalitou medicínské péče v některých exotických destinacích. „U motocyklových nehod nebo pádů při vysokohorské turistice často dochází k závažným poraněním končetin. Určitý problém může nastat u pacientů, kteří již podstoupili operační ošetření v zahraničí,“ říká lékařka.
V některých zemích provedené zákroky neodpovídají moderním postupům, což vede k nutnosti technicky náročných reoperací po návratu do vlasti. Následná léčba a rehabilitace se pak mohou protáhnout na měsíce, což má dopad nejen na zdraví, ale i na pracovní život pacienta.
Jak se tedy nespálit?
Aktivní dovolená vyžaduje aktivní přístup k pojištění. Nejobvyklejší chybou je podcenění rizikovosti aktivity nebo spoléhání na to, že „se nic nestane“. Před odjezdem je nutné:
- Prověřit nadmořskou výšku a náročnost tras (zejména ferrat).
- Zkontrolovat výluky – i běžné sporty jako parkour nebo freeride lyžování mohou být nepojistitelné.
- Sjednat pojištění zásahu horské služby, pokud míříte do hor.
- Respektovat místní pravidla – nevstupovat mimo značené trasy a sledovat výstrahy horské služby.
„Nejčastější chyby vychází z podcenění nutnosti připojištění, a to i v případě, kdy si klient není zcela jistý, zda sport bude vykonávat. Dále je to určitě nedodržení bezpečnostních pravidel a turistika mimo značené trasy,“ dodává Michal Znamenáček.
