Tři mrtví funkcionáři v babické škole na Třebíčsku odstartovali 2. července 1951 jedno z nejtemnějších tažení komunistického režimu proti vlastním občanům. Kdo ale ve skutečnosti mačkal spouště a jakou roli v celém krveprolití hrála záhadná postava alkoholika a lháře Ladislava Malého?
Komunistická propaganda vytvořila z babického případu monstrózní divadlo plné krvežíznivých kulaků a zrádných kněží, aby ospravedlnila brutální čistky na venkově. Historici pro obludnou zrůdnost překroucení faktů a brutální následky nazývají Rudou heydrichiádou. Co se před 75 lety v Babicích odehrálo?
Extrémní napětí na jižní Moravě a Vysočině
Jižní Morava a Vysočina představovaly počátkem padesátých let minulého století pro nastupující komunistickou moc zásadní problém. V tomto kraji, kde měla tradičně silnou pozici katolická církev, komunisté jen s velkými obtížemi prosazovali násilnou kolektivizaci zemědělství. Komunistický režim proto místní rolníky tvrdě postihoval.
Tyto represe však zároveň posilovaly odpor obyvatel proti totalitnímu režimu a vzrůstající napětí vyvrcholilo právě v Babicích na Třebíčsku. Pod tlakem útoků vůči duchovním a sedlákům v kraji začaly vznikat odbojové skupiny, které často navazovaly na odbojovou činnost z druhé světové války.
Naději těmto aktivitám dodávaly především zahraniční rozhlasové vysílačky, které šířily informace o možném brzkém zahraničněpolitickém obratu a o budoucím uvolnění poměrů v Československu. Podobný optimismus podporovali také agenti-chodci. Ty do kraje kolem Třebíče a Jihlavy vysílala především rakouská pobočka amerického protišpionážního sboru CIC.
Krvavá noc v babické škole
Tragická událost se odehrála v budově babické školy ve večerních hodinách 2. července 1951. Čtyřčlenná skupina mužů ozbrojených samopaly a pistolemi tam přepadla schůzi místního národního výboru. Výsledkem byli tři zastřelení komunističtí členové rady a čtvrtý těžce raněný funkcionář.
Celou skupinu vedl Ladislav Malý (*1920). Historické prameny připomínají, že byl do Československa údajně vyslán s tajným úkolem, aby ilegálně převezl do zahraničí pražského arcibiskupa Josefa Berana. Ve skutečnosti musel Malý z centrály CIC v Rakousku uprchnout, protože zpronevěřil peníze, které měl vyplácet spolupracovníkům CIC v Československu. Je možné, že podobně jako řada dalších agentů–provokatérů navázal spolupráci s StB, lze se dočíst na webu Ústavu pro studium totalitních režimů.
Skupinu kromě Malého tvořili tři mladí sedláci, kteří se po zkušenostech s kolektivizací rozhodli aktivně vystoupit proti komunistickému režimu. Bratři Antonín (*1929) a Stanislav (*1931) Plichtovi hlídali před školou, Antonín Mytiska (*1927) spolu s Malým přepadl schůzi místního národního výboru – MNV.
I přes několik vln zatýkání ho bezpečnostní složky dlouho nedokázaly dopadnout.
Mohlo by vás zajímat
Kdo ve skutečnosti střílel?
Co se tedy konkrétně stalo 2. července 1951? Do babické školy vstupují oné noci Antonín Mityska a Ladislav Malý spolu. Dle všech dokladů je vrahem soudruha Tomáše Kuchtíka právě Ladislav Malý. Vrahem dalších dvou funkcionářů Bohumíra Netoličky a Josefa Roupce pak byl zřejmě Antonín Mityska, který také těžce zranil Františka Bláhu. Útočníci po akci uprchli z obce a skrývali se v obilném poli u blízkých Bolíkovic, kde je tehdejší bezpečnostní složky hned druhý den dopadly.
Při obřím zásahu zahynuli dva členové skupiny, přičemž jedním z padlých byl právě její vůdce Malý. Zbývající dva se vzdali. Už krátce po akci se začali lidé dohadovat o tom, že Malého smrt byla ve skutečnosti fingovaná a že přežil. Po roce 1990 však Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu oficiálně potvrdil, že Malý skutečně zahynul při přestřelce v poli.
Prokázat se naopak přímo nepodařilo jeho možné spojení s StB. Přesto nelze vyloučit, že ho StB řídila skrytě nepřímo. Badatel Adolf Rázek k tomu před několika lety uvedl, že Malý z jeho pohledu spolupracovníkem StB nebyl, ovšem spolupracovat mohl nevědomky.
Záhada motivu babického masakru
Dodnes neí jasný ani samotný motiv činu. Autoři knihy Mlynáři od Babic vydané v roce 2008, Miroslav Kasáček a publicista Luděk Navara, se nicméně přiklánějí k tomu, že členové skupiny kolem Malého chtěli komunistické funkcionáře v Babicích jen postrašit, ale akce se jim kvůli přítomnosti zbraní vymkla z rukou.
K podobnému závěru dospěl i badatel Adolf Rázek, protože Malého skupina již před událostmi v Babicích podnikala na funkcionáře rozporuplné útoky v okolí. Celou situaci navíc komplikuje zachované zprostředkované svědectví jediného přeživšího z babických komunistů Františka Bláhy. Mityska a Malý se podle něj chtěli od funkcionářů pod hrozbou násilí pouze dozvědět, kdo StB udal místního faráře Václava Drbolu, který byl zatčen několik dní předtím, konkrétně 15. června.
Jenže funkcionář Bohumír Netolička podle všeho tehdy vytáhl svou vlastní zbraň, a tak došlo k neplánované střelbě. Zda se agent Malý pouze vymkl kontrole CIC, nebo jestli byl řízeným agentem-provokatérem StB, se už dnes jednoznačně nedozvíme.
Monstrózní kampaň v Jihlavě
Trojnásobnou vraždu komunistů použil tehdejší režim k rozsáhlé propagandě. Státní bezpečnost rozpoutala velkou razii, při které pozatýkala mnoho sedláků a jejich rodiny vyhnala z jižní Moravy. Babická vražda se pro představitele tehdejší moci stala ideálním příkladem zasahování takzvaného západního imperialismu do dění v Československu.
Režim ale naléhavě potřeboval exemplární případ. Proto rozjel široce medializovaný proces, v němž odhalil skutečnou tvář vesnických boháčů a katolické církve. Nestačilo zavírat kněží za to, že odmítli podávat svátosti komunistům a že četli z kazatelen pastýřské listy svých biskupů. Chtěla-li komunistická moc občany přesvědčit, musela církev zaplést do rozsáhlého spiknutí a spojit ji s aktivitami, které musel každý slušný člověk odmítnout. Především z těchto příčin se zrodil takzvaný babický případ.
Komunistická propaganda nepracovala pouze s obrazy kladných hrdinů a vzorů hodných následování, jako byli Julius Fučík, Alexej Meresjev nebo Alexej Stachanov, ale nabízela také portréty těch druhých. K pěstovaným kultům osobností tak komunistický režim doplnil i obdobně koncipovaný soupis představitelů zla – extrémních záporáků. Právě politické procesy občanům lidově demokratického Československa vyjevovaly charaktery nepřátel socialismu.
Procesní knihy, rozhlasové přenosy ze soudní síně, reportáže, projevy prokurátorů a novinové články předváděly občanům onu démonografii komunismu. I babické procesy se staly takovou přehlídkou záporných hrdinů. Sloužily především tomu, aby popsaly charakterovou typologii kulaků a venkovských kněží a spojily ji s marx-leninskou ideologií třídního boje. Už první ze série procesů s babickými vrahy a jejich pomahači, která se konala v Jihlavě pouhých deset dní po přepadení schůze národního výboru, nabídla zajímavou přehlídku záporných typů. Katalogu měl lapidární název „To jsou oni“.
Archetyp amerického agenta
Ladislav Malý v tomto katalogu zla představoval archetypální postavu amerického agenta. V propagandistické publikaci Babice, která šponovala medializaci celého případu, je popsán Malý jako asi třicetiletý člověk. Ve skutečnosti ale vypadal na padesát. V brožuře se na snímku šklebí notorický opilec, jehož bezbarvé, skleněné oči tupě civí z neholené, nemyté a špinavé tváře. Tu zpustošilo nejen pití, ale i neřesti a mravní bahno. Zkrátka typický obrázek v západním Německu vycvičeného vraha.
Malý podle brožury reprezentoval typ dobrodruha a kariéristy, kterému únor 1948 připravil nepříjemné překvapení, a proto se jako americký agent rozhodl vrátit do republiky. Ideologie ho pak spojila s expresivními obrazy hyeny a tchoře. A líčí ho jako zvrhlého sadistu s peněženkou nabitou dolary, skrýší plnou lahví kořalky, zbraní a granátů. Společnost mu dělali opilí, ozbrojení, gangsteři v kulackém poli, kteří se maskovali hromadou hnoje.
Obraz kulaka
Další typ v tomto komunistickém katalogu společenského zla reprezentuje vesnický boháč neboli kulak. Komunistická moc se pokoušela rozdělit kolektivizovanou vesnici, aby drobní a střední rolníci pochopili, že jejich skutečnými nepřáteli jsou bohatí sedláci. Tento příběh o nápravě křivd však ne vždy fungoval tak, jak si komunističtí agitátoři představovali. Na venkově tváří v tvář násilné kolektivizaci převládla vzájemná loajalita a drobní chalupáři a domkáři se často pevně postavili za své majetnější sousedy.
Babický případ měl odhalit skutečnou tvář těchto sedláků. Typ vesnického boháče zastupoval především vykonavatel střelby Antonín Mityska a dále otec bratrů Plichtových, Antonín Plichta starší.
Autor brožury Mytisku vyportrétoval jako zapřisáhlého nepřítele jednotného zemědělského družstva, který bezuzdně vykořisťoval pracovní síly, pokud je měl. Na statku měl prý dvojí stůl, maso pro hospodáře a brambory pro čeleď, přičemž čeledín spal ve stáji a děvečka z milosti v komoře, zatímco Mytiska sám nikdy nic v hospodářství nedělal a pracovat musela jenom čeleď.
Třídní boj z Babic pak ideologie efektně propojila s konfliktem v Koreji. Autor brožury Mytisku označil za žoldáka, který hrabivě napřáhl ruku po dolarech, na nichž lpí krev korejského lidu, krev dobrého člověka, řídícího učitele z Babic a jiných soudruhů, kteří pracovali pro prospěch obce.
Z odbojáře vyvrhelem
Archetypální obraz kulaka obohacuje brožura o portrét sedláka Plichty staršího. Toho vylíčila jako člověka širok daleko pověstného svou hrabivostí a chamtivostí. Jako boháče schopného vraždit člověka pro kus meze, ženu pro hrst trávy a zajmout chalupnickou kozu, kdyby ji dopadl na trávníku u své zahrady. Z někdejšího váženého sedláka, místopředsedy poválečného okresního národního výboru v Moravských Budějovicích a aktivního odbojáře, který ze svého statku za války živil parašutisty, se tak rázem stal pomahač nacistů.
Ideologie bez skrupulí zrcadlově obrátila jeho minulost a označila ho za necitlivého upíra a vykořisťovatele, postrach čeledínů a děveček, které bezohledně okrádal. Zvláště v posledním roce války si prý pomohl tím, že dodával nacistům obilí, maso, mléko a vejce štědře oběma rukama, čímž se stal vzorem oddaného pomocníka nacistů, který pomáhal krmit esesácké armády a dostal za to od okupantů prémie.
Jeho stavení líčila propaganda jako sídlo zbohatlého naboba, kde postele tří ložnic v přízemí byly vysoko nastlány peřinami, na stěnách bylo plno křížů, visely tam obrovské obrazy Krista, Panny Marie a opodál velký obraz zrádného reakčního ministra Františka Šrámka. V přízemí se nacházely dvě kuchyně, přičemž ta velká byla celá z bílých kachlíků, s plotnou velkou jako v závodní kuchyni a s jídelním stolem jako pro svatebčany. Nechyběla ani koupelna s teplou a studenou vodou, jakou si stavěli fabrikanti v buržoazních vilách. Plichtovo údajné bohatství mělo vyvolat pobouření a závist obyčejných rolníků, aby pod tlakem plné spíše kulaka došli k závěru, že konfiskace majetku je správné řešení.
Útok na církevm zrádní faráři
Další temnou kapitolu propagandistického katalogu představují kněží, které režim cíleně zapletl do celé kauzy. Propaganda ukázala reakčního faráře Václava Drbolu jako záludného, neupřímného člověka a podivína, který si jen odbyl kázání a mše, chladně odpověděl na pozdrav, s nikým se nestýkal a dovedl jít kolem pole, kde pracovali lidé, aniž by je pozdravil. Jihlavský proces komunisté narýsovali tak, aby odhalil jeho skutečnou tvář víc. Drbola pak dovedl zaplanout ve společnosti ničemných lotrů a uměl se ďábelsky smát. Když se ho teroristé ptali, koho by si přál oddělat, a on jim pohotově a bez rozpaků poradil, že členy rady národního výboru.
Archetyp faráře doplnil portrét pátera Františka Pařila, který podle brožury vycházel do kostela jako člověk jezuitské tváře, nahrbený, těkavého pohledu, s dlouhýma rukama a postavou podobný bývalému protektorátnímu takzvanému prezidentu Emilu Háchovi. Obraz zrádného faráře sugestivně odhaloval, co se skrývá za zdmi katolických far a jaký je skutečný smysl náboženských úkonů. Pařil podle propagandy dal babickým vrahům růžence, aby se jim akce vydařila. Zpovědnice sloužila jako místo předávání tajných zpráv a mešním vínem se občerstvovali vrahové. Kněžím šlo podle režimu jen o moc a peníze, přičemž Pařil prý neměl špetku citu, na peníze se třásl, provozoval církevní úkony jen jako obchod a zadarmo by stéblo nepřeložil.
Fary jako doupata chicagských gangsterů
Pro charakteristiku a detailnější prokreslení jednotlivých typů využila komunistická propaganda také popis prostředí, v němž se nepřátelé režimu pohybovali. Zástupným emblémem zla byly fary a selské usedlosti. Pařilovu faru vykreslila propagandistická brožura Babice jako prapodivné místo, kde na stěnách farní kuchyně visely samopaly. U stolu podle těchto odpudivých vykonstruovaných textů seděla skupina teroristů. Kolem nich se točila mladá tlustá kuchařka, dcera padesátihektarového vesnického boháče, která roznášela talíře s jídlem a stavěla je vedle nabitých pistolí, takže se fara podobala spíš skrýši Al Capona nebo doupěti nějakých chicagských gangsterů.
Ponurá babická fara Václava Drboly byla masivním domem s prostorným dvorem a chodbou dlouhou jako na zámku. Vanulo odtud ponuré, němé ticho z tlustých zdí porostlých přezrálou trávou, bez knihovny a bez záclon. Tento popis byl v přímém kontrastu se sousední školou, která reprezentovala radost ze života, úsměvné mládí a nový svět. Ale z fary tam vstoupilo zlo. Zatímco babičtí občané v noci klidně spali, slézali se podle tehdejších textů k babické faře bandité v půlnoční tmě jako stíny netopýrů.
Psychologie vynuceného souhlasu a jazyk moci
Brožura s názvem To jsou oni ukazovala čtenáři jasně definovaný soubor negativních charakterů s jasnou hrozbou, že stejně bude potrestán každý, kdo se jim podobá.
K jihlavskému soudu dorazilo na 600 rezolucí. Pracující a družstevníci v nich žádali přísné potrestání viníků a někdy dokonce trest smrti všem. V rétorice procesu se objevily výrazy přirovnávající obviněné k hyenám, tchořům, vlkodlakům, zmijím, upírům či ďáblům. To evokovalo prastaré obětní rituály, v nichž zástupná oběť symbolicky snímala hříchy z celého společenství a společnost si svým mlčením vykupovala vlastní klid.
Mocenský potenciál politických procesů dobře ilustroval projev ministra informací Václava Kopeckého. Ten byl jedním z prvních představitelů oficiální moci, který se k babickému případu vyjádřil. Jeho projev nastavil základní parametry a klíčové pojmy, které posléze prostoupily soudní žalobu i řeči prokurátorů.
Sami obvinění pak po následné masáži tajné policie před soudem hovořili Kopeckého jazykem. Podobně zněly i rezoluce veřejnosti. Komunistické moci tak velmi pomohla specifická jazyková hra.
Pracovníci JZD Štoky tak v rezoluci z 10. července 1951 hovoří o památce, která je zavázala k nadšené práci pro uskutečnění socialismu. Zaměstnanci národního podniku Rico z Havlíčkova Brodu odsoudili západní imperialisty, zrádcovskou kliku emigrantů, a slíbili zvýšenou bdělost. Okresní výbor Svazu žen ze Žďáru nad Sázavou žádal smrt úkladným vrahům a jejich pomahačům. Ženy se velmi hněvaly nad činy venkovských boháčů, kteří tak „strašně nenávidí naši pokojnou cestu k socialismu“.
Rozsudky smrti schválené stranou
Justiční mašinerie nastartovala okamžitě a už deset dní po osudné noci začal ostře sledovaný proces se čtrnáctičlennou skupinou údajných teroristů. Soud vynesl sedm trestů smrti, dvě doživotí a pět dalších lidí odsoudil k celkem 110 letům vězení. Všechny tyto drakonické tresty ještě před samotným vynesením rozsudku schválili nejvyšší představitelé komunistické strany.
Navazující procesy se konaly až do února 1953 a popraveni byli další čtyři lidé.
V oprátce mimo jiné skončili i faráři Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil. Patří tak k prvním obětem komunistických represí z řad církve. Komunistická moc tlačila řadové faráře do patové situace, kdy buď budou poslouchat své biskupy, což je ovšem mohlo přivést až do vězení, nebo budou loajální vůči státu. To však vedlo k jejich exkomunikaci z církve, jako byl z církve vyobcován římskokatolický kněz Josef Plojhar, který otevřeně spolupracoval s režimem a od roku 1948 byl dokonce ministrem zdravotnictví.
Dlouhá cesta ke spravedlnosti a blahořečení
Po roce 1990 policie začala babický případ s následnými procesy znovu vyšetřovat a do dubna 1996 stát zrušil všechny tehdejší rozsudky. V roce 1997 navíc Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu obvinil tehdy poslední dva žijící přísedící z babického procesu, Jaroslava Demčáka a Pavla Vítka, ze zneužití pravomoci, protože údajně podjatě rozhodovali o vině. Stíhání Demčáka však bylo později ze zdravotních důvodů přerušeno a k soudnímu verdiktu nedospěla ani obžaloba Vítka, jenž zemřel v červenci 2001.
Dlouho po své mučednické smrti se však popravení duchovní dočkali nejvyšší církevní cti. Letos 6. června 2026 byli Jan Bula a Václav Drbola v Brně blahořečeni jako mučedníci. Příslušný dekret podepsal papež Lev XIV. loni v říjnu.
Normalizační mýtus o majoru Zemanovi
Propagandistický potenciál babického případu využila komunistická moc hned několikrát. Díky tomu, že v Babicích roku 1951 skutečně zemřeli tři komunisté, nepůsobil následný proces tak vykonstruovaně jako další politické procesy padesátých let s Miladou Horákovou nebo Rudolfem Slánským. V těch byli nepřátelé režimu často souzeni za činy, které se teprve chystali spáchat. Tehdejší zločiny tajná komunistická policie definovala velmi obecně, jako škození národnímu hospodářství, zrada republiky nebo příprava světové války. Síla Babic tkvěla v tom, že případ měl zcela konkrétní oběti. I proto ho neřešily rehabilitační komise z konce šedesátých let, které zpochybnily věrohodnost většiny ostatních politických procesů.
Babický případ naopak zůstal pevnou součástí ideologické propagandy i v sedmdesátých letech během normalizace. Komunisté si v nich okázale připomenuli dvacáté výročí babických vražd stavbou pomníku na návsi v Babicích, kde dodnes stojí.
Tvůrci seriálu Třicet případů majora Zemana, oslavného díla vznikajícího k třicátému výročí vzniku Sboru národní bezpečnosti mezi lety 1945 až 1975, věnovali Babicím hned dva díly celé série. Zpracovali jednak vlastní příběh přepadení babické školy v díle z roku 1953 Vrah se skrývá v poli, vydaném v roce 1975, a posléze zachytili také reformní pokusy o revizi celé babické kauzy v díle z roku 1968 s názvem Štvanice, odvysílaném v roce 1979. Došlo přitom pouze k drobným posunům, kdy se příběh odehrává v roce 1953 a vesnice se jmenuje Plánice.
Aby zvýšil dramatičnost situace, umístil tým režiséra Jiřího Sequense vražednou scénu přímo do třídy a v rozporu se skutečností nikdo ze schůzujících komunistů útok nepřežije.
Ideologie zde historickou skutečnost obrací doslova naruby a procesy z padesátých let prezentuje jako spravedlivou snahu potrestat vrahy. Rehabilitační řízení z konce šedesátých let naopak představuje jako štvavé a bezohledné kampaně, jež mohou skončit i sebevraždou neprávem obviněných.
Takovou důvěru vkládala tehdejší ideologie v přesvědčivost babického případu, že na jeho podkladě prezentovala napjaté události pražského jara jako hysterické poblouznění, nesmysly a blázniviny vyvolané mediální kampaní několika novinářů, kteří působili ve službách Západu.
