Ruské drony dostávají nový motor a s ním i nový způsob útoku. Proudové Gerany-3 a Gerany-4 jsou výrazně rychlejší než jejich vrtuloví předchůdci a mohou létat ve výškách a rychlostech, které zvyšují nároky na jejich zachycení.
Pro Ukrajinu, ale i pro NATO, tím vzniká nový problém: jak dostat k malému a manévrujícímu cíli dostatečně rychlý letoun, který zároveň nebude zbytečně drahý na provoz? Jedním z kandidátů je český L-39NG Skyfox, jak už napsal Ekonomický deník.
V čem mají Skyfoxy výhody oproti konkurentům a proč můžou být vhodnými protivníky pro ruská dronová družstva?
Rusové změnili drony. A rychlost je najednou problém
Jednosměrné útočné drony pronikají do vzdušného prostoru členských států NATO stále častěji. Za posledních 18 měsíců se přitom objevuje důležitá změna: Rusko začalo vedle vrtulových typů používat také proudové varianty Geran-3 a Geran-4.
Právě rychlost těchto strojů komplikuje jejich zachytávání. Geran-4 představuje rychlejší derivát Geranu-3, má výkonnější motor a upravený drak. Podle výšky letu, množství paliva a velikosti bojové hlavice může dosahovat cestovní rychlosti 350 až 500 kilometrů za hodinu, tedy 188 až 270 uzlů.
To už je úplně jiný cíl než pomalý vrtulový dron. Pro letoun, který jej má zachytit, totiž nestačí pouze schopnost dostat se do vzduchu. Musí mít také dostatečnou rychlostní rezervu, aby dokázal cíl dostihnout a vytvořit si vhodnou palebnou pozici. Právě tady vzniká prostor pro nový typ protidronové schopnosti.
Proč jsou proudové Gerany pro obranu složitější
Foto: Ukrajinská obranná rozvědka
U pomalejších dronů může protivzdušná obrana využívat širší spektrum prostředků. S rostoucí rychlostí cíle se však zkracuje čas, který má obrana k dispozici pro jeho zachycení. Proudový Geran navíc nemusí letět stále stejným profilem. Podle dodaného materiálu se rychlost Geranu-4 mění podle výšky, množství paliva a velikosti nesené bojové hlavice.
Pro případného lovce dronů tak vzniká kombinace malého cíle, vysoké rychlosti a různých letových profilů. A to je přesně důvod, proč se v předložené analýze hledá specializovaný letoun. Nejde už pouze o to, čím sestřelit levný dron, ale také o to, čím jej vůbec včas najít, dohnat a bezpečně zničit.
Skyfox zvládá rychlost, která začíná být rozhodující
Právě v této oblasti má L-39NG jednu z nejzajímavějších vlastností. Ve střední výšce dokáže podle dodaného materiálu letět rychlostí 300 uzlů, tedy přibližně 556 kilometrů za hodinu, a to i s vnějšími závěsy, upozorňuje analýza institutu RUSI. Královský institut spojených služeb (RUSI) je nejstarším think-tankem na světě v oblasti obrany a bezpečnosti, založený v roce 1831 prvním vévodou z Wellingtonu se sídlem ve Whitehallu v Londýně ve Spojeném království.
Rychlost letu Skyfoxů může být v boji proti proudovým Geranům extrémně důležitá. Autor analýzy RUSI se Skyfoxem absolvoval v srpnu 2026 zkušební let, při němž zachytával simulované cíle odpovídající třídě Geran-4. Cíle letěly až rychlostí 270 uzlů ve střední výšce a 220 uzlů v malé výšce. L-39NG je podle popisu zkoušky dokázal zachytit.
To je podstatný rozdíl proti letounům, které jsou vhodné především pro pomalejší vrtulové drony.
Tři sta uzlů jako hranice
V analýze se objevuje konkrétní zkušenost s ukrajinským použitím PC-9. Jeden z těchto letounů provozuje dobrovolnická skupina na Ukrajině k zachytávání dronů Geran-2 a Geran-3/4. Používá přitom podvěsné kontejnery s kulomety ráže 7,62 milimetru.
Zástupci skupiny autorovi uvedli, že pro spolehlivé zachycení proudových dronů je zapotřebí rychlost nejméně 300 uzlů. PC-9 se s podvěsnou výzbrojí a senzorovým systémem k této rychlosti dostane pouze při střemhlavém letu. Přesto s ním skupina podle analýzy úspěšně zachytila několik proudových Geranů-3/4, a to ve dne i v noci.
Skyfox má v tomto směru jinou výhodu: tři sta uzlů dokáže dosáhnout v horizontálním letu. Pilot tak není odkázán na střemhlavý průlet, aby získal potřebnou rychlost k zachycení rychlejšího cíle.
A potom může zase výrazně zpomalit
Výhoda Skyfoxu ale nekončí u rychlosti. Lovec dronů totiž nemusí neustále létat co nejrychleji. Pokud se dostane k pomalejšímu cíli, příliš vysoká rychlost může naopak ztížit jeho sledování a bezpečné zamíření.
L-39NG má podle materiálu institutu i klidné charakteristiky při rychlostech pod 100 uzlů. To umožňuje v určitých podmínkách zachytávat také pomalejší Geran-2 a Gerbera s malou rychlostí přiblížení. Skyfox je tak dostatečně rychlý pro proudový Geran, ale zároveň dokáže bezpečně zpomalit proti pomalejšímu dronu.
Dron, který není snadné najít ani v noci
Rychlost však není pro lovce bezpilotních prostředků jediným problémem. Gerany jsou podle analýzy často vybaveny senzory, které mohou reagovat na osvětlení reflektorem nebo laserovým značkovačem. Dron pak může provést předem naprogramovaný úhybný manévr – například změnit směr nebo mělkým sestupem získat rychlost a klesnout do velmi malé výšky.
Stroje jsou navíc natřené matnou černou barvou a mohou létat ve skupinách. Některé mohou mít také kamery pro pohled z první osoby a podle analýzy se mohou objevit i stroje vybavené přenosnými protiletadlovými střelami, které lze využít prostřednictvím přenosového spojení proti zasahujícím vrtulníkům nebo letounům.
Najít takový cíl v noci proto není jednoduchá práce. Pokud navíc ruské prostředky elektronického boje ruší nebo klamou GPS, musí posádka současně velmi přesně navigovat. Hranice států, oblasti působení vlastních systémů protivzdušné obrany a civilní vzdušný prostor totiž nepřipouštějí velké navigační chyby.
Skyfox má na palubě dva lidi
Jedna „moucha“ tu ale je. L-39NG nemá vlastní radar. V analyzovaném konceptu to ale není automaticky překážka. Podle analýzy by Skyfox k cíli naváděly pozemní stíhací řídicí stanice, AWACS nebo výkonnější bojové letouny, například F-35. Jakmile by se dostal do prostoru předpokládaného zachycení, posádka by ale pak musela malý cíl sama rychle najít, sledovat a zaměřit.
A právě tady se hodí dvoumístná kabina. Specializovaný operátor může prostřednictvím stabilizovaného senzorového systému vyhledávat malý tepelný kontrast dronu, zatímco pilot řídí letoun, naviguje, sleduje okolní prostor pomocí brýlí pro noční vidění a připravuje použití zbraně.
U letounu bez vhodného radaru je podle analýzy takové rozdělení práce pro tento způsob zachycení zásadní.
Jeden pod jsou oči, druhý je zbraní
Po navedení k cíli musí Skyfox dron nejen najít, ale také přesně zaměřit. K tomu má podle konstatování RUSI k dispozici již integrované možnosti podvěsné výzbroje. Mezi nimi jsou dva typy zaměřovacích podů, raketnice LAU-32 a kontejnery s kulomety ráže .50, minigunové kontejnery ráže 7,62 mm (specializované závěsné zbraňové pouzdro upevňované na vnější závěsníky letadel nebo vrtulníků) nebo raketové kontejnery ráže 70 mm spolu se senzorovou koulí – senzorová koule je otočná elektro-optická hlava, která je umístěna na přední nebo spodní části podvěsného kontejneru. Tento kontejner se věší na zbraňové závěsníky letounu a slouží k vyhledávání cílů na zemi i ve vzduchu.
Pro protidronový scénář se však jako zajímavější řešení jeví řízené rakety. Analýza uvádí možnost vybavit L-39NG dvěma podkřídelními raketnicemi s celkem 14 raketami LGR275.
To mění způsob, jakým může pilot proti dronu zasahovat. U kulometů nebo kanonů musí být letoun vůči cíli velmi přesně postaven. V malé výšce situaci komplikuje turbulence a v noci je navíc mnohem obtížnější přesně zamířit. Existuje také nebezpečí samotného cíle: bojová hlavice dronu může vážit až 90 kilogramů a po zásahu může explodovat.
Raketa umožní odstup
Laserem naváděná raketa musí být během letu k cíli sledována a osvětlována laserem. Infračerveně naváděná varianta se zaměří na cíl před odpálením a letoun se následně může od cíle odpoutat. To je důležité zejména ve chvíli, kdy se ve vzduchu nachází více dronů.
Podle předloženého materiálu existují dvě aktuálně dostupné možnosti: BAE Systems AGR-20 APKWS II a Thales LGR275. Cena jedné rakety se podle analýzy pohybuje přibližně mezi 25 000 a 50 000 dolary.
Pro evropské uživatele autor analýzy považuje za zajímavější LGR275 kvůli lepšímu přibližovacímu zapalovači. Zároveň upozorňuje na obtížnou dostupnost amerických dodávek AGR-20 kvůli intenzivnímu americkému použití těchto raket proti jednosměrným útočným dronům na Blízkém východě od února 2026.
Skyfox není nejvýkonnější. A právě to může být jeho výhoda
Při pohledu na možné kandidáty pro protidronovou letku existují výkonnější stroje. Analýza zmiňuje například Leonardo M-346, proudový cvičný a lehký bojový letoun, vyvinutý ve spolupráci mezi ruskou společností Yak Aircraft Corporation a italskou Alenia Aermacchi, nebo korejský KAI TA-50/FA-50. Oba mají dvoumístnou kabinu, kompaktní radar v přídi a velmi dobré výkony. FA-50 je navíc nadzvukový.
Jenže jejich přednosti mají svou cenu. Provozní náklady jsou sice nižší než u některých frontových stíhaček, ale ne dramaticky. Oba typy navíc zatěžuje existující objednávková kniha, takže vytvoření nové protidronové letky by podle analýzy mohlo být časově náročné.
Skyfox je v tomto srovnání jednodušší, menší, lehčí a méně výkonný. Současně ale nabízí kombinaci vlastností, kterou specializovaný lovec dronů potřebuje. Podle analytického materiálu jsou jeho provozní náklady výrazně nižší než u pokročilých proudových cvičných letounů a srovnatelné s turbovrtulovými cvičnými stroji, například PC-9.
Na Skyfox se nemusí čekat tak dlouho
Pro vytvoření nové schopnosti nestačí vybrat vhodný letoun. Musí být také dostupný. Podle analýzy RUSI má výrobní linka L-39NG ve Vodochodech menší objednávkovou frontu a větší volnou kapacitu než linky jiných pokročilých proudových cvičných letounů. To může být při budování nové mnohonárodní jednotky významné, protože u M-346 a FA-50/TA-50 existuje významná objednávková fronta.
Řada východoevropských zemí má navíc dlouholeté zkušenosti s provozem starších L-39. Společná základna zkušeností tak podle analýzy může usnadnit výcvik pilotů a pozemního personálu.
Protidronový lovec musí být specialista
Protidronový boj není úkol, který by pilot jednoduše přidal ke své běžné práci. Zachytávání ruských útočných dronů je podle analýzy specializovaná schopnost vyžadující pravidelný a realistický výcvik posádek i velitelských a řídicích struktur.
Posádka musí umět pracovat v noci, za zhoršeného počasí, v prostředí s rušenou navigací a při přesném dodržování hranic vzdušného prostoru. Musí také počítat s tím, že dron změní směr nebo výšku.
Právě nástup rychlejších proudových Geranů tento požadavek ještě zvýrazňuje. Nejde pouze o to mít letoun, který je dokáže dostihnout. Je třeba vycvičit celou schopnost, která je dokáže najít, sledovat a bezpečně zasáhnout.
Až 24 Skyfoxů v jedné letce
Předložený návrh počítá s mnohonárodní letkou o 16 až 24 letounech. Její části by mohly působit v zemích, kde se podobné incidenty objevují stále častěji – například v Polsku, Rumunsku nebo v pobaltských státech.
Její úkol by byl přesně vymezený: zachytávat jednosměrné útočné drony, včetně rychlejších proudových variant, a zvládnout tento úkol v podmínkách, které jsou pro tento typ cíle typické.
