Využívání ekonomických a finančních nástrojů jako prostředku politického nátlaku není novým jevem, v posledních letech ale výrazně zintenzivnilo. Státy se stále častěji snaží prosazovat své strategické zájmy prostřednictvím ekonomických závislostí, sankcí či kontroly klíčových komodit. Podle analytiků však samotný ekonomický tlak většinou nestačí a musí být kombinován s dalšími formami nátlaku.
Podle analytika Vlastislava Břízy z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy tento přístup nezačal až ruským útokem na Ukrajinu v roce 2022, ale sahá několik desetiletí zpět.
„Cílem bylo zaplavit světové trhy levnými výrobky a vytvořit závislost ostatních států na dovozu z Číny. V důsledku toho v Evropě i Severní Americe v posledních zhruba dvaceti letech zanikla celá průmyslová odvětví, která nebyla schopna cenově konkurovat dotovaným čínským výrobkům,“ uvedl Bříza.
Vzniklá závislost podle něj Číně umožňuje uplatňovat další nátlakové prostředky.
Mohlo by vás zajímat
Válka na Ukrajině trend výrazně urychlila
Analytik Pavel Havlíček z Asociace pro mezinárodní otázky upozorňuje, že využívání ekonomických nástrojů nátlaku bylo patrné už v letech před plnohodnotným ruským vpádem na Ukrajinu.
„Ruská agrese proti Ukrajině tento trend výrazně urychlila a zároveň zvýraznila zranitelnosti mezinárodního systému,“ uvedl Havlíček. Ty se podle něj netýkají jen energetiky, ale také potravinové bezpečnosti, technologické výměny a přístupu k moderním technologiím. Vztahy v mezinárodním prostředí se dále vyostřily i v souvislosti s čínskou podporou Ruska.
Sankce mají dopad, ale s odstupem
Na příkladu západních sankcí proti Rusku Havlíček poukazuje na to, že ekonomický tlak funguje, i když jeho účinky nejsou okamžité.
„Vidíme vážné problémy ruské ekonomiky, například zvýšení DPH z 20 na 22 procent nebo zavádění nových daní, včetně zdanění nákupu nemovitostí,“ uvedl. Sankce podle něj vedou k dlouhodobému technologickému a investičnímu zaostávání Ruska.
Situaci navíc zhoršuje samotná válka. „Ničení kritické infrastruktury, zejména v průmyslu a energetice, má pro ekonomiku kumulativní efekt,“ dodal.
Sankce samy o sobě režimy nezlomí
Podle analytika Milana Mikuleckého nelze v dnešním globalizovaném a minimálně bipolárním světě sankcemi plně nahradit vojenskou sílu.
„Příkladem je Severní Korea, která i přes dlouhodobé sankce zůstává schopná samostatné existence a vývoje pokročilých zbraňových systémů,“ uvedl. Režim podle něj přežívá za cenu velmi nízké životní úrovně obyvatel a díky podpoře Číny a Ruska.
Naopak kombinace dlouhodobých, cílených sankcí a vojenského tlaku může podle Mikuleckého výrazně oslabit i velmi tvrdé režimy. Jako příklad uvádí Írán, kde souběh ekonomického tlaku a oslabení vojenských schopností vedl k oslabení režimu.
Klíčová je kombinace nástrojů
Také Bříza upozorňuje, že ekonomické nástroje samy o sobě většinou nestačí k zásadní změně chování autoritářských či polodiktátorských režimů, jako jsou Rusko nebo Severní Korea.
„Účinný tlak vyžaduje kombinaci politických, ekonomických i nepřímých vojenských prostředků, například dodávek zbraňových systémů,“ uvedl.
S Havlíčkem se shoduje, že účinnost ekonomického nátlaku se liší podle konkrétního státu a jeho struktury závislostí. V případě Ruska je klíčová závislost na vývozu ropy, plynu a jaderných technologií, které tvoří významnou část příjmů státního rozpočtu. Zastropování cen ruské ropy podle Havlíčka vedlo k finančním problémům a tlaku na udržitelnost veřejných financí.
