Obří investice do obnovy pozemních sil odhalují největší slabinu evropské obrany. Kritický nedostatek kvalifikovaných lidí. Výdaje na zbrojení rostou o desítky procent, ale zaměstnanost v obranném průmyslu stoupla o pár procent a stavy armád stagnují. Pokud Evropa nezačne investovat do výcviku a logistiky, budou moderní zbraně jen drahými exponáty v armádních skladech.
Prudce rostoucí obranné rozpočty evropských zemí rychle plní armádní sklady vojenskou technikou, zatímco počty vojáků, inženýrů i průmyslové kapacity nebezpečně zaostávají. Dokládají to čísla.
Polsko například hodlá do roku 2030 vybudovat pozemní síly, kterým se žádný jiný členský stát Unie nevyrovná. Aby tohoto cíle země dosáhla rychle, nakupovala vojenskou techniku v Soulu. V letech 2021 až 2025 pocházelo 47 procent polského dovozu klíčové výzbroje z Jižní Koreje. A 44 procent ze Spojených států.
Rychlost dodávek
První smlouva na jihokorejské tanky K2 Black Panther zahrnovala 180 vozidel v hodnotě 3,37 miliardy dolarů (72,1 miliardy korun). Přičemž všechna měla být dodána do listopadu 2025. Druhá várka dorazila 28. srpna 2026. Celkový počet tím vzrostl na 208 tanků. Žádný evropský výrobce by nedokázal nabídnout harmonogram, který by se tomu byť jen blížil.
Tato čísla jsou působivá. Členské státy EU plánují v letech 2023 až 2029 investovat 135 miliard eur (3,3 bilionu korun) do posílení schopností v oblasti pozemního boje, 63 miliard eur (1,5 bilionu korun) do pozemních systémů pro přesné údery a 13 miliard eur (317 miliard korun) do systémů pro vojáky budoucnosti. Podíl navyšování kapacit pozemních sil na celkových plánovaných investicích do obrany vzrostl z 24 na 28 procent.
Společné pořizování techniky i výdaje rostou. Pokulhává ale samotná realizace. A propast mezi tím, co Evropa nakupuje, a tím, co je skutečně schopna nasadit do akce, se stává hlavním problémem kontinentálního zbrojení. Právě toto téma bylo hlavním bodem online konference, kterou 22. září uspořádala obranná platforma IDEAS.
Personální paradox
Šéf oddělení pro pozemní síly a logistiku v Evropské obranné agentuře (EDA) Giuseppe Dello Stritto přesně pojmenoval podstatu tohoto selhání. V letech 2023 až 2025 vzrostly výdaje na obranu v členských státech EU v reálném vyjádření o 76 procent. Ve stejném období se počet příslušníků ozbrojených sil zvýšil o necelá 4 procenta. Výsledná bilance je tristní.
„Vyšší výdaje, které již byly zaznamenány ve všech evropských členských státech, zatím nepřinášejí odpovídající operační výsledky. Protože personál, výcvik, údržba, infrastruktura a logistické zabezpečení nedrží krok s akvizičními programy,“ uvedl Dello Stritto.
Hlavní bojový tank odstavený ve skladu bez vycvičené posádky či údržbářů nepředstavuje žádnou vojenskou schopnost. Je to pouze položka ve statistice pořízené techniky. „Samotná přítomnost platformy na parkovišti neznamená, že je bojeschopná. K tomu potřebujeme vycvičené velitele posádek, logistiky, údržbáře, dodávky z průmyslu a další nezbytné prvky,“ zdůraznil Dello Stritto.
Nedostatek lidí ve zbrojním průmyslu
Stejná nerovnováha panuje i v oblasti pracovních sil v obranném průmyslu. Zaměstnanost v evropském leteckém a obranném průmyslu vzrostla v letech 2021 až 2024 o devět procent, což je zlomek tempa, jakým rostly investice.
Inženýry, softwarové specialisty a systémové integrátory nelze „vykouzlit“ pouhým vyčleněním rozpočtové položky. Nedostatek pracovních sil představuje podle Dello Stritta zásadní omezující faktor pro obranu kontinentu.
Technika bez doktríny
Nedostatky se ale netýkají pouze personálu. Těžká obrněná technika a mechanizované útvary jsou vzhledem k deklarovaným ambicím stále podfinancovány. Chybí dělostřelectvo. Zejména schopnost přesných úderů na velké vzdálenosti. Zásoby munice jsou nedostatečné. Zaostává pozemní protivzdušná obrana i schopnosti boje proti dronům.
Hlavní výzvou pro evropské pozemní síly není pouhá výměna zastaralé techniky. „Skutečnou výzvou je vytváření, nasazování, udržování a obnova věrohodné bojové síly v odpovídajícím rozsahu a dlouhodobém horizontu,“ uvedl Dello Stritto.
Nedávné konflikty ukázaly, že tanky zůstávají nezbytné, avšak zároveň působí ve změněných podmínkách. Kvůli vyčkávací munici a elektronickému boji se ochrana nemůže opírat pouze o pancéřování. Systémy aktivní ochrany, schopnosti boje proti dronům a odolná digitální architektura jsou dnes základními požadavky.
Proč Soul, a ne Brusel
Právě v tomto kontextu dává polský příklon k Jižní Koreji smysl. Rozsáhlá ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 vytvořila okamžité nedostatky ve vojenských kapacitách. Polsko poskytlo Kyjevu techniku sovětské výroby a potřebovalo za ni náhradu. Svou roli sehrála i domácí volební kampaň na podzim 2023 a politický tlak.
Zbrojní firmy z Jižní Koreje dokázaly požadavky Polska splnit. Nabídka byla komplexní a zahrnovala výcvik, financování, postupnou lokalizaci výroby a transfer technologií. Finanční balíček byl atraktivní pro zemi s vysokým státním dluhem. Jak to vyjádřil Romain Le Quiniou z obranné poradenské společnosti IronBridge: „Jižní Korea byla pravděpodobně jedinou zemí, která by to dokázala.“
Soul byl flexibilní
Lami Kimová, předsedkyně korejského oddělení Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS), identifikovala silné i slabé stránky zbrojního modelu z pohledu Soulu. Jihokorejské firmy by raději prodávaly kompletní systémy.
Přesun výroby do Polska zvyšuje výrobní náklady. Je to však cena za přístup a vytváří trvalou vzájemnou závislost. „Jižní Korea byla vstřícná k potřebám a přáním evropských zemí, byla ochotna převádět technologie, lokalizovat výrobu, školit dělníky. Myslím, že je to oboustranně výhodné uspořádání, zejména z dlouhodobého hlediska,“ vysvětlila Kimová.
