Podle odhadů se z ČR vloni vyvezl zbrojní materiál za 17 miliard, říká šéf Asociace obranného průmyslu Jiří Hynek

Prezident Asosicace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek. Foto: archiv redakce

Pro české zbrojaře a exportéry byl loňský rok dobrý. V rozhovoru s Ekonomickým deníkem to konstatoval prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek. Podle něj se ale řada potenciálních kontraktů neuskuteční kvůli složitému transportu k moři. Problém je také v příliš opatrné politice ministerstva zahraničních věcí, která negativně ovlivňuje vydávání zbrojních licencí. České republice kvůli přílišné opatrnosti úředníků občas unikají i velmi lukrativní zakázky.

Objevují se signály, že loňský rok by mohl být pro české zbrojaře velmi příznivý, především co se týče exportu. Jak to vidíte vy v Asociaci obranného a bezpečnostního průmyslu?

Začnu zlehka porovnáním dat. Studuji teď předběžné statistiky, a porovnávám je s předchozími roky. My jsme měli rekordní rok 2016, to byl velký skok, kdy se povedly významnější zakázky, šlo především o letouny L-159 dodané do Iráku. Navíc byla velká poptávka po vojenském materiálu. Ta ale přetrvává, protože ve světě přituhuje. Řada států si to uvědomuje, a proto se zbrojí. Pak ty další roky nebyly špatné, ale slabší. Z informací, které máme, to skutečně vypadá, že by se loňský rok mohl blížit roku 2016. A možná by mohl být i o malinko lepší. Myslím si, že dosáhne zhruba 17 miliard korun.

Co to způsobilo, o které zboží byl velký zájem?

Je konjunktura, bezpečnostní situace se nelepší. Velká poptávka je po všem. Dle mého názoru se mimořádně dařilo exportu pasivních sledovacích systémů (zjednodušeně: radarových systémů, které signál nevysílají, ale přijímají – pozn. red.).

Jaký sortiment prožívá konjunkturu?

Teď vás asi překvapím. Lidi u nás se s pohrdáním dívají na techniku bývalé sovětské provenience, a myslí si, že je potřeba prodávat super moderní zbrojařinu. Jenže každý exportér musí prodávat takové produkty, které poptává zákazník. I ta starší technika je stále určena pro skutečné bojové nasazení. Možná to leckoho překvapí, ale i ta starší sovětská technika má spoustu pozitiv. Ať už je to vojákuvzdornost nebo familiérně blbuvzdornost, protože se prodává do zemí, kde není obsluha špičkově kvalifikovaná a nedá se to předpokládat ani do budoucna. Nebo snadná opravitelnost této techniky. Sice jde o starší techniku, ale my jí umíme dát jednu věc – moderní bojové i ochranné prvky.

Tuto techniku prodává například Czechoslovak Group, STV Group, jde vesměs o bojová vozidla pěchoty, ale i o tanky. Například T-55. Leckdo by o něm řekl, že je to starý šrot. Ale on má dynamickou ochranu i systém řízení palby. To už není snadno zničitelný starý tank, ale přitom je jednoduše obsluhovatelný. Stejně tak tank T-72, oba stroje si někteří z nás pamatují ještě vojny. Řečí čísel, zmodernizovaný tank se prodává za čtyřikrát až pětkrát vyšší cenu, než za jakou byl pořízen, v tom tkví přidaná hodnota. Vezměme si například dynamickou ochranu. Výbušky, které jsou rozmístěny po tanku těsně před explozí odchýlí protitankovou střelu, kterou dynamická ochrana dokáže včas identifikovat. A dynamická ochrana funguje i na starších strojích.

Dynamická ochrana na starším tanku T-55. Výbušky, které jsou rozmístěny po tanku těsně před explozí odchýlí protitankovou střelu, kterou dynamická ochrna dokáže včas identifikovat. Repro: ED
Jak se prodává munice? Například pardubická Explosia vyrábí samospalitelné moduly do kanónů, takže se už neládují hilzny, odběratelem je třeba polská armáda, jak se tento produkt uchytil na trhu? A jak prosperuje také vlašimský výrobce munice Sellier & Bellot?

Explosia postavila na samospalitelné moduly novou linku. Tento produkt se prodává, ale zatím nejsou výrobní kapacity plně vytížené. Tady vidím potenciál v budoucích letech. Trochu poklesla výroba střelného prachu, jedno i dvousložkového. Ale je to dáno tím, že ve světě přibylo výrobců a stávající zvýšili kapacitu produkce. Máme šanci prodávat tam, kde se takový produkt nevyrábí, což je třeba Polsko. V momentě, kdy státu tu schopnost výroby prachu má, tak nepřipustí, aby se dodávaly jiné prachy než domácí provenience. Explosia žila nějakou dobu z toho, že vybouchla výrobna střelného prachu v roce 2014 v Belgii. Po tomto neštěstí byl velký nedostatek prachu a Explosii se podařilo díru na trhu zaplnit.

Sellier & Bellot je firma ve velmi dobré kondici, prodává do řady zemí světa. Dodává do NATO, armádám mimo něj, bezpečnostním složkám. A velmi podstatnou částí exportu je civilní trh, myslivost, střelnice, apod.

Kdybyste měl zmínit nějaký hit poslední doby, který by to byl?

Úplný super tahák nemáme. Ale to je výhoda, když exportujete takový super tahák do jedné země, který dělá velký objem a najednou vypadne, následuje velký propad. My to máme diverzifikováno do řady menších obchodů do více zemí. Přitom překvapivě naším největším exportním partnerem poslední doby jsou USA. Bohužel nemohu být příliš otevřený. Ale kdo umí číst trochu mezi řádky a podívá se do exportní statistiky ministerstva průmyslu a obchodu, tak to vycítí, co by to mohlo být. Lidé mají někdy pocit, že se jim něco tají. Ale když se prodává něco high-tech, tak první co se po příjezdu potenciálního kupce podepisuje, je dohoda o utajení. A je to chráněno i obrovskými penále. Je to proto, že ty země nechtějí, aby cizí rozvědky znaly jejich schopnosti. Omlouvám se, ale tolik na vysvětlenou. (Zde si Ekonomický deník dovolí trochu zaspekulovat, že by mohlo jít o dodávky pasivních radarových systémů – pozn. red.)

Když jsem se dotazoval ministerstva průmyslu obchodu, kolik licencí na vývoz z loňského roku zůstalo otevřených, zmínil resort cca 180 případů. Vím minimálně o jedné firmě, která má otevřeny hned dvě licence pro významné obchody. To je standard? Kde vznikají problémy, že je otevřeno tolik licencí?

Už jsem predikoval, že jsme měli vloni dobrý rok. Ale ten mohl být mnohem lepší. Proč nebyl lepší? Protože se řada obchodů neuskuteční, respektive se nepodepíšou kontrakty, když se zjistí, že ten sortiment není kudy vozit. Česká republika je v tomto ohledu stále bita za to, že nemá volný přístup k moři. Jsou produkty, které nepřevezeme letecky, protože to prostě nejde, a když bychom je i letecky převezli, tak je to tak strašně drahé, že se to nevyplatí.

Co železnice?

No, ale ta železnice musí končit v přístavu. Bavíme se o tom, že my když chceme něco vyvézt, tam musíme žádat zemi, ve které je přístav, kam náklad směřuje, o tranzitní licence. Na rovinu? Přes Německo dnes skoro nikdo nevozí, protože Německo nám nedává tranzitní licence. Přitom je to nejpřirozenější cesta. Něco se vozí přes Polsko, ale do tamních přístavů nevplouvají zaoceánské lodě.

Co se takto přepravuje?

Například některá munice, která se nesmí přepravovat letecky kvůli nebezpečí zahoření, třeba ruční protitankové granáty. Ty do letadla nikdo nenaloží, ty se přepravují po zemi. Ale vozí se i obrněné transportéry, nákladní automobily Tatra.

Tak se vozí do Afriky například zrenovovaná sovětská technika?

Ano. Já to popíšu. Máme například zgenerálkované BVP, potřebujeme ho vyvézt, požádáme Německo o tranzitní licence. Německo řekne ano, máme národní licence, je to trošku ponižující, ale odvezeme to tam a nalodíme na zaoceánskou loď, kam připlouvají. Druhá alternativa, která dává smysl, je přes Polsko. Dovezeme to do Gdyně, naložíme to na nějaké plavidlo, ale pak se to musí ještě někde překládat, protože z Baltu zaoceánské lodě zkrátka nejezdí. Takže to musíme dostat do některého západoevropského přístavu, a to máme další tranzitní licence. Pak je ještě nejkomplikovanější cesta, ale dnes nejvíce využívaná, a tou je cesta ke Středozemnímu moři. Opět se řeší několik tranzitních licencí, časová návaznost, za všechno se platí poplatky, takže se kontrakt zdražuje. Ale ani tam nejezdí zaoceánské lodě, takže musíme to zboží opět dostat do západoevropského přístavu. Čili najít cestu, jak to dostat do Spojených států, do Latinské Ameriky, do Afriky, do Asie, je čím dál tím složitější. A řada obchodů zhavaruje na tom, že se nepodaří nalézt smysluplnou cestu. Jsme přesvědčeni, že to je diskriminace. A myslíme si, že by naše orgány měly prosadit v rámci Evropské unie, aby státy, které nemají moře, měly volný přístup k přístavům. Protože pak bychom,realizovali o 20 procent exportu víc, což by mohlo být kolem tří miliard korun. A to by byl nezanedbatelný přínos na daních. A ještě jedna věc, která mu tranzitních licencí velmi vadí. Když o ně žádáme, tak musíme uvádět veškeré informace: end usery (konečné uživatele – pozn. red.), množství materiálu, ceny, a v podstatě nemáme žádnou jistotu, že ty orgány zemí, přes které zboží vozíme, neposkytnou tyto informace naší zahraniční konkurenci.

Prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu na jednání se zástupci africké Burkina Faso. Repro:: ED
Trošku jste se rozohnil a na něco bychom málem zapomněli. Já se teď znovu vrátím k těm otevřeným licencím na ministerstvu průmyslu a obchodu. Proč je jich tolik z loňska otevřených?

To je problém poslední doby. A vzniká na ministerstvu zahraničních věcí. To je ve schvalovacím procesu klíčové pro to, aby se obchod uskutečnil. Ten proces funguje tak, že firma požádá o licenci licenční správu, ministerstva průmyslu a obchodu, a vyjadřují se k tomu i jiné resorty a tajné služby. Za posledních několik let se nestalo, že by se kvůli jinému orgánu, než je ministerstvo zahraničních věcí, neudělila licence. To stanovisko je závazné, a téměř každá firma, když to zjistí, tak žádost o exportní licenci stáhne. Protože doufá, že se změní ministr, zahraniční politika, že se začne trochu víc přemýšlet ekonomicky, a ne ideologicky. Proč? V momentě, když by byla ta žádost o licenci zamítnuta, by to bylo mnohem horší, než když si o tu licenci požádáte v budoucnu znovu.

Co podle vás modeluje ten antagonistický postoj ministerstva zahraničních věcí?

Já si myslím, že je to do jisté míry přemíra opatrnosti. A na rovinu? Strach z médií. Protože nikdo nechce být vláčen médii. Když to ministerstvo řekne: „Nevyvezeme“, tak o nich nikdo nic ošklivého nenapíše.

Jak lze tento problém řešit?

Já jsem doporučoval například odborné kulaté stoly k diskutovaným zemím, k určitým komoditám. Abychom mohli vysvětlit i například zbožíznalství (zbožíznalství je disciplína zabývající se hodnocením a kategorizací zboží – pozn. red.). Ty problémy na ministerstvu zahraničních věcí mnohdy pramení z toho, že ti úředníci nemají o tom obchodě představu. Znám řadu lidí na úrovni referenta, kteří už mají zbožíznalství, ale to jim většinou skončí doba sezení na tom odboru a vyjíždějí ven, dělají takzvané obchoďáky a snaží se export podporovat. Já s nadsázkou říkám, že to není v podstatě úřad, ale čekání na výjezd. A na jejich místa nastupují lidé, kteří to neznají. Když to přeženu, neumí rozlišit náboj do pistole a náboj do kalašnikovu. Takže určitý typ zboží mohou považovat za příliš nebezpečné, a když k tomu přidáte přílišnou opatrnost, a problém je na světě. U rizikových zemí je pak ještě rozhodnutí na ministerské úrovni. Zmíním jednu africkou zemi, ta země není riziková, není tam embargo. Objevila se o ní zpráva nevládní informace, že před 5 lety mohlo dojít, upozorňuji, že se to netýká zbraní dovezených z České republiky, že ty zbraně skončily v místě nějakého konfliktu. Není to potvrzené, je to jenom podezření. A na základě tohoto podezření se neudělila licence. A místo toho, aby se tato země vyzbrojila technikou od nás, tak se vyzbrojila technikou z Běloruska. Co to znamená? Bělorusové získali vliv, dnes už jsou v té zemi běloruští vojenští poradci. A protože v té zemi byla objevena ložiska nerostných surovin, tak budou Bělorusové pravděpodobně budovat těžební zařízení. My jsme naší přeopatrnou politikou dohnali tuto zemi do područí státu s autoritářským režimem.

Možnost podílet se na těžbě nerostných surovin se nabízí často?

Skoro vždycky. Jakmile vyzbrojíme armádu v zemi, která je v tíživé situaci, ať je to nebezpečí terorismu, riziko napadení sousedním státem, v tomhle typu obchodu fungují emoce. Ta země si pamatuje, že jsme jim pomohli, a jakmile budují infrastrukturu, investiční celky, vždycky dávají přednost té zemi, která jim pomohla. A ta má první možnost, tam dát nabídku. Nakonec, takhle to platilo za první republiky, na tom podstatně stála československá ekonomika. Vyvážel se vojenský materiál, a pak se jsme byli známí po celém světě. A přetrvalo to nakonec i za socialismu. Nějak jsme pozapomněli na to, že takhle funguje velký světový byznys. Česká republika je exportně orientovanou zemí a na exportu jsme velmi závislí. Tvrdím, že musíme ten subdodavatelský export do Německa, který je ve velkém ohrožení, když se zakýve ekonomika automobilového průmyslu, nahradit exportem, nahradit něčím, co dává větší smysl. Ono, když někam dovezeme vojenský materiál, tak to znamená, že budeme učit jejich lidi servis, školit techniky, budeme tam dělat modernizace. To je byznys na 20 let. Čím sofistikovanější produkt, tím větší byznys. Totéž platí o investičních celcích.

Jasně. V radarech jsme stále ve světové špičce. Proč jsme ale například nebyli sami schopni vyrobit radary pro protivzdušnou obranu státu, které pořizujeme ze zahraničí?

Když se na konci devadesátých let začalo mluvit o tom, že by starou ruskou techniku měly nahradit 3D radary, z české strany padla nabídka česko-polského projektu. Byla by to investice do výzkumu, do vývoje, ale Česká republika tuto nabídku odmítla. Poláci potřebovali těch radarů mnohem více, což bylo finančně velmi zajímavé, a práce tam byla 50 procent na 50 procent. A Poláci se rozhodli jít vlastní cestou a vyvinuli si a vyrobili vlastní radary. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby byl jejich radar vyvíjen ve spolupráci s námi, byl by o něco lepší, ty vývojové schopnosti tady byly. Pak se zkoušela česko-slovenská cesta, ale opět byla odmítnuta. Skončilo to tak, že se pořizuje něco, co není vůbec špatné. Ale mohli jsme si ty 3D radary vyrobit tady, a mohli jsme mít ve světě referenci na něco co u nás dobře funguje. To považuji za zásadní chybu, že koncem devadesátých let nenašel nikdo politickou odvahu rozhodnout o investici do výzkumu a vývoje této techniky.

Dobře. Jaké jiné české produkty mají v posledních letech růstový potenciál?

Z velkých projektů určitě L-39 NG z Aera Vodochody. Armáda České republiky měla ve výzbroji L-39 Albatros, a určitě nic nebránilo tomu, kdyby se L-39 Albatros obměnily za L-39 NG, které by se mohly pronajmout Leteckým opravnám Malešice, jež mají na starosti výcvik pilotů. To by byla i velmi silná podpora exportu. Ale bylo rozhodnuto, že si L-39 NG koupí státní podnik Letecké opravny Malešice. Zkušenost ze světa je, že chci-li podpořit export nějakého produktu, tak si ten produkt koupí stát, a ne státní podniky.

Pro srovnání. Například střední transportní letoun K-390 brazilské společnost Embraer, což je konkurent amerického Herculesu, by nikdy nevznikl, kdyby na něj nebyla závazná objednávka brazilské vlády. Na vývoji se dokonce podílelo i vodochodské Aero, na jeho vývoji má výrazný podíl práce. Takhle se dělají ty velké projekty. V knize Start-Up Nation se lze dočíst pěkný příklad. O Izraeli v padesátých letech, v době, kdy Izrael vedl válku, v zemi byl přídělový systém, se tato země se rozhodla investovat do leteckého průmyslu. Protože se chtěla stát průmyslovou velmocí. V té době tehdejší ministr financí doporučoval, ať se věnují textilnímu průmyslu, nechtěl podle svých slov plýtvat na vizionářské projekty. Nakonec ten člověk skončil a Izrael je dnes velmocí v leteckém průmyslu. My si jako Česká republika musíme umět říct, co chceme. A když bychom chtěli být například leteckou velmocí, a ne jen zemí montoven a výroben typu „nevyučeného zaučíme“, tak do toho musíme umět investovat. I za cenu toho, že jinde investovat nebudeme.

Mají ty letouny L-39 NG z Aera Vodochody šanci se uplatnit jinde, než v Senegalu, kam je chce Aero dodat, a u nás?

To je spíš otázka pro Aero. Ale já to vidím jako možnost posunout nás od subdodávek k dodávkám finálním. Je to velká šance. Ale! Čas běží a konkurence nespí. Projekty v leteckém průmyslu, které se České republice vyvíjely příliš dlouho, už známe. A víme, jak moc bylo těžké je pak na trhu uplatnit.

Jiří Hynek na střelnici. Repro: ED
Ať neskončíme jen u letounu z Vodochod, ještě něco ryze českého má světový potenciál?

Určitě armádní software. Veškerá sofistikovaná technika, radary, pasivní systémy, rušiče signálu, všechno je o software. Určitě máme dobré produkty ze společnosti URC z Prostějova. Používají se například na zarušování signálu výbušných systémů, které jsou odpalovány radiovým zařízením. Zaruší to sítě na místě avizovaného útoku, aby byla jeho pravděpodobnost minimální. To už je věda a umíme to. Dokonce si troufnu říci, že to umíme lépe, než řada světových výrobců, protože oni mají příliš velkou spotřebu energie k napájení rušení. Jim se může stát, že zaruší příliš široké spektrum a za chvíli nemají čím zarušovat, protože jim dojdou baterie.

Máme tady kvalitní mobilní balistické bariéry od chomutovské firmy Strix. Jde o speciální materiál, který umí bránit výbuchu, za bariérou z něj se dají odpalovat nástražná zařízení. Vyrábíme speciální betonové nástřiky, které zvyšují balistickou odolnost objektů. Teď jsem jednal s firmou, která vyrábí laminát s balistickou odolností. Jde o relativně tenkou vrstvu, která se dá nanášet například na podvozky, ale dá si využít i v civilním sektoru.

V čem jsme jiní, než tradiční zbrojařské velmoci?

My máme největší šanci, tam kde je nějaká lidská tvořivost, ve nápadech a ve vývoji máme obrovský potenciál. Co nám chybí, je kapitál. Někdy nám trochu chybí lidi do průmyslu. A jsme relativně malá země a proto se nám mnohem hůře prosazují velké projekty v zahraničí. Velmoci měly vždy velmocenské ambice a budou je mít. Země, které u nich nakupují, si to uvědomují. Ale uvědomují si i to, že když si nakoupí nějakou vojenskou techniku, jsou svým způsobem vydíratelné prostřednictvím dodávek náhradních dílů, výcvikem, ale i třeba vypnutím té techniky. Co si budeme povídat, software může mít backdoor a najednou vám vypne například komunikační síť, protože se vládě velmoci nebude líbit establishment, který v té dané zemi nově nastoupil. My ty velmocenské ambice nemáme a ty země to ví. To je naší obrovskou výhodou. A druhá věc, jsme ochotni do těch věcí pustit místní průmysl. Také proto nám roste export technologií. Velké nadnárodní firmy nabízí komplexní řešení, ale my umíme integrovat do již stávajících systémů. Nejsme sice levnější v technologiích, ale umíme těm zákazníkům ušetřit jinde. Neřekneme: vyházejte všechno, co máte na letišti. Ale řekneme: my vám sem dáme přibližovací radar, a zároveň vám to propojíme na vaše řízení letového provozu, na vaše komunikační systémy.

Co vidíte jako trend budoucnosti?

Z těch věcí, které by stály za úvahu do budoucna, tak aplikovaný vývoj a výzkum. Například v Dolních Břežanech máme velmi kvalitně vybavené laserové centrum. Spoustu lidí, kteří tomu rozumí a umí svou práce. Bavíme se o technologiích pro konflikty budoucnosti, protože se dá například počítat s tím, že bezpilotní prostředky, drony, nebudou využívány v jednom kusu. Najednou se vám na obloze objeví dvě stě dronů a napadnou například rozloženou jednotku. V silách té jednotky by nebylo se takovému útoku ubránit, něco sestřelí, ale něco ne. Pak přiletí výsadek s vrtulníky, který to dorazí. Bude potřeba najít novou technologii v kombinaci jakési umělé inteligence, se schopností vyhodnotit, reagovat řádově ve vteřinách, možná spíš v desetinách vteřin,a tu oblohu vyčistit. Jedna z možností je vymyslet techniku s řízenou energií, na principu laseru. To bude zbraň budoucnosti a my na to máme potenciál. Jde jen o to, jestli stát bude ochoten to podpořit, protože takovou věc nezafinancujete z rozpočtu privátních firem. Do Břežan se už nainvestovalo hodně, ale některé věci stárnou, tak je zapotřebí hledat výrobní program pro budoucnost.

Pak tu máme řadu firem, které umějí vyrábět bezpilotní prostředky, jejich řídící systémy. A vyváží je i do světa. Máme tady spoustu softwarových společností, jejichž produkty jsou téměř na všech kontinentech. Ať jsou to specializované softwary na analýzu hlasu, na vyhodnocování zpravodajských informací, logistické systémy.

Jaká je podle vás vize obchodu se zbrojním materiálem, bude produkce kvůli zvýšené poptávce stoupat?

No. Poptávka bude určitě stoupat. Schopnost tento trend udržet máme. Ale s čím se potýkáme, je nedostatek vzdělaných lidí v technických oborech, konstruktéry, technology, vývojáře.

Těchto profesí je čím dál větší nedostatek, nikomu se do fabrik moc nechce, každý by chtěl být tak nějak na volné noze. Tento stav se může šmahem změnit v průšvih České republiky, protože když přestaneme exportovat, zhroutí se nám hrubý domácí produkt. Teď jsme v první desítce zemí světa v podílu exportu na hrubém domácím produktu, ale to nemusí trvat věčně. Většina exportu jde navíc z průmyslu a továrny nám stárnou. Jedna z věcí, kterých se bojím, a to vím od investorů, vlastníků firem, že řada z nich už přikročila k tomu, že začínají budovat výrobny mimo Evropu. I Češi, mají pobočky v Asii, v Turecku, v USA. Spojené státy mají striktní regulace u klíčových položek, ale těch klíčových položek je mnohem méně, než tady. Ve státech, které jsou chudší, je tam vysoká nezaměstnanost, tak tam se Čechům vyplatí vyrábět.

Když si s investory člověk sedne ve dvou, něco se vypije a jsou upřímní, tak říkají: „Hele. Evropa nedělá nic jiného, než pořád zpřísňuje nějaká pravidla. Od bezpečnosti práce, přes sociální výhody pro zaměstnance, přes striktní licence, spoustu předpisů. Já když to postavím kdekoli jinde, tak dostanu investiční pobídku, neperu se tam s věcmi, se kterými se peru tady. Vychází mě to mnohem levněji. Navíc ty země investují do vzdělání svých občanů v technických oborech. Proto se mi vyplatí vyrábět jinde, než v Evropě.“ Evropa už je dnes závislá na dovozu spoust věcí z Asie a najednou může zjistit, že ztrácí konkurenceschopnost. Když ztratí konkurenceschopnost, zvlášť v obranném průmyslu, tak ztratí i obranyschopnost.

Jan Hrbáček