Tokio prochází nejhlubší vojenskou transformací od konce druhé světové války. Pod vedením premiérky Sanae Takaičiové země definitivně opouští poválečný pacifismus. Liberalizuje vývoz zbraní a Čínu označuje za svou největší strategickou hrozbu. Má to však dopady na zbrojení celé Evropy včetně Ukrajiny.
Rychlý růst japonského obranného sektoru a užší spojenectví s EU mají přímý dopad na globální bezpečnost, včetně dodávek klíčových raket Patriot pro Ukrajinu. Evropa kvůli své roztříštěnosti a absenci společného rozpočtu riskuje, že s asijským průmyslovým tempem nedokáže držet krok.
Znepokojený Peking
Podle britského deníku Financial Times se také nejvyhrocenější debata amerického prezidenta Donalda Trumpa s čínským protějškem Si Ťin-pchingem na začátku května v Pekingu týkala Japonska.
Čínský vládce se měl pustit do ostré kritiky japonské premiérky Sanae Takaičiové kvůli „remilitarizaci“ její země. Je zvláštní, že se toto téma ani neobjevilo v přípravných rozhovorech mezi americkými a čínskými představiteli. Tato epizoda je pozoruhodná zejména v tom, co odhaluje.
Změna rovnováhy sil v Asii
Posilování obrany Tokia se stalo jednou z nejhlubších strategických obav Pekingu. A dozvuky japonské vojenské transformace sahají daleko za hranice rozsáhlé indo-pacifické oblasti. Mají dopady také na evropskou bezpečnost.
Vojenská transformace země vycházejícího slunce má kořeny v americké poválečné kontrole japonských ostrovů a vypracování ústavy, ve které se země zavázala dodržovat pacifismus.
Tokio se zřeklo války a poválečná ústava zakazovala udržování pozemních, námořních a vzdušných sil. Po celá desetiletí tato klauzule formovala všechny aspekty japonské zahraniční a bezpečnostní politiky.
Změna interpretace
Jak však dokládá bezpečnostní analytik Oliver Leicester z Evropského centra pro interoperabilitu armád, Japonsko postupně klíčový článek ústavy nenápadně interpretovalo jinak. Když Japonsko v roce 1956 vstoupilo do Organizace spojených národů, vyvolala záruka práva na sebeobranu zakotvená v článku 51 Charty OSN právní rozpor. Japonští politici jej vyřešili tím, že ustanovili armádu pod názvem Japonské síly sebeobrany (JSDF).
K rozhodujícímu politickému zlomu došlo v červenci 2014, kdy kabinet tehdejšího premiéra Šinzó Abeho oznámil významný nový výklad článku 9 japonské ústavy, který zemi umožnil uplatňovat právo na kolektivní sebeobranu. Konkrétně povolil použití síly k ochraně spojenců, pokud by to bylo považováno za nezbytné k ochraně samotného Japonska.
Plnohodnotná invaze Ruska na Ukrajinu v roce 2022 tento proces dále urychlila. Premiér Fumio Kišida aktualizoval japonskou strategii národní bezpečnosti tak, aby uznávala Rusko jako hrozbu pro „samotné základy pravidel, která utvářejí mezinárodní řád“. Poválečné Japonsko bezprecedentně schválilo poskytnutí smrtících zbraní obětem agrese – včetně protiletadlových raket Patriot, které jsou klíčové pro obranu Ukrajiny.
Sbližování Pekingu s Moskvou
Návrh japonské bílé knihy o obraně pro rok 2026 vyjadřuje „vážné znepokojení“ nad prohlubující se vojenskou spoluprací mezi Pekingem a Moskvou. Výslovně označuje Čínu za „největší strategickou výzvu“ pro Japonsko. To je pozoruhodné, protože první místo po desetiletí patřilo Severní Koreji.
Premiérka Takaičiová tuto reorientaci posunula ještě dále. „Japonsko musí převzít iniciativu a zásadně posílit své obranné schopnosti,“ řekla zákonodárcům po svém zvolení loni v říjnu.
Pro Evropskou unii není transformace Japonska vzdálenou geopolitickou kuriozitou. Jedná se o vývoj s přímými institucionálními, průmyslovými a strategickými důsledky. Partnerství EU a Japonska v oblasti bezpečnosti a obrany vzniklo v listopadu 2024. Analytik Europeum Hugo Blewett-Mundy v článku pro EUobserver popsal tuto dohodu jako odraz „touhy Japonska stát se samostatnou velmocí v novém světě geopolitické konkurence“.
Dokument jasně uvádí, o co jde: „Evropa a indicko-pacifický region jsou velmi propojené a vzájemně závislé. Tato vzájemná závislost má geopolitický, ekonomický a bezpečnostní rozměr. Evropská unie a Japonsko čelí stále náročnějšímu a propojenějšímu bezpečnostnímu prostředí, jak dokazují jednostranné pokusy o změnu statusu quo silou“.
Zlomový bod
Partnerství se týká námořní bezpečnosti, kybernetické obrany, hybridních hrozeb, vesmíru, krizového řízení a spolupráce v oblasti obranného průmyslu. Obě strany se v něm rovněž zavazují prozkoumat možnost uzavření dohody mezi Japonskem a EU o bezpečnosti informací. Jedná se o nezbytný předpoklad pro sdílení utajovaných zpravodajských informací a v širším smyslu i pro jakoukoli seriózní operační zpravodajskou spolupráci.
European Defence Review popsal volební vítězství Takaičiové jako rozhodující zlom v obranné a bezpečnostní politice Tokia a v širším smyslu i ve spolupráci mezi EU a Japonskem. Klíčové ale pro fungování spolupráce bude, zda Evropa dokáže držet krok s Japonskem. Unie totiž zatím postrádá mechanismy, které by umožňovaly partnerům mimo Unii, jako je Japonsko, integrovat se do jejích obranných průmyslových programů v odpovídajícím měřítku.
Mohlo by vás zajímat
„EU nemusí přepracovávat celou svou obrannou architekturu, ale spíše urychlit mechanismy, které umožní důvěryhodným partnerům mimo EU účastnit se konkrétních projektů, aniž by vyžadovaly plnou institucionální integraci,“ napsal European Defence Review.
Vývoz zbraní z Japonska
Zaměstnanost v japonském obranném výrobním sektoru vzrostla mezi lety 2024 a 2026 přibližně o 15 procent. Liberalizace vývozu zbraní, formalizovaná v roce 2025, posunula Japonsko od velmi restriktivního modelu posuzování jednotlivých případů k liberálnějšímu režimu, který umožňuje vývoz širšího spektra vojenského vybavení spojeneckým a stejně smýšlejícím partnerům. Jedním ze zásadních projektů je program modernizace fregat pro Austrálii, který má na starosti společnost Mitsubishi Heavy Industries.
Schopnost EU reagovat na japonskou nabídku partnerství je i nadále omezena institucionálním uspořádáním. Integrace obranného průmyslu je roztříštěna mezi 27 členských států, což vede k duplicitním programům, absenci společného rozpočtu na veřejné zakázky a neexistenci efektivních mechanismů pro rozsáhlou integraci partnerů ze zemí mimo EU.
V říjnu 2025 už vyslalo Japonsko letouny F-35 do Německa a Spojeného království v rámci nasazení nazvaného „Atlantic Eagles“ – prvního nadregionálního cvičení. Členské státy EU, včetně Francie, Německa, Itálie a Španělska, pravidelně vysílají fregaty nebo letouny na cvičení v indicko-pacifickém regionu s japonskými silami sebeobrany.
Čína utrácí na obranu násobně více
Stížnost Pekingu působí poněkud nepatřičně vzhledem k jeho vlastní bilanci. Čína je na druhém místě ve světě co do výdajů na obranu. Loni zvýšila výdaje na obranu o 7,4 procenta na 336 miliard dolarů (7,2 bilionu korun).
Podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru se jedná o 31. roční nárůst v řadě. Pro srovnání, Japonsko ve stejném období vynaložilo na obranu 62 miliard dolarů (1,3 bilionu dolarů).
„Siův nedostatek sebereflexe je pozoruhodný. Jeho vlastní činy urychlují vznik mnohem silnějšího Japonska,“ řekl Christopher Johnstone, bývalý vysoký úředník Bílého domu pro japonské záležitosti deníku Financial Times.
Protijaponská rétorika nemá podporu
„Čínská protijaponská rétorika nemá mimo vlastní hranice žádnou podporu. Tokio posiluje bezpečnostní vazby s partnery v celém regionu – včetně Austrálie, Filipín a dokonce i Jižní Koreje. Všichni se více obávají agresivní Číny než remilitarizujícího se Japonska,“ zdůraznil Johnstone.
Ať už byl záměr Si Ťin-pchinga v Pekingu jakýkoli, jeho kritika nutí Tokio k urychlenému rozhodnutí. Tím, že před Trumpem ostře kritizoval remilitarizaci Japonska, jasně ukázal, proč Tokio diverzifikuje svá partnerství. A proč si Brusel, navzdory institucionální setrvačnosti, nemůže dovolit zůstat pozadu.
