INZERCE

Nejvyšší správní soud vrátil správní řízení s Okresní hospodářskou komorou v Jablonci nad Nisou na začátek

Zhruba před měsícem jsme se na tomto místě zabývali rozsudkem Nejvyššího správního soudu (NSS), který definitivně stanovil Krajskou hospodářskou komoru Královéhradeckého kraje jako veřejného zadavatele v zakázkách na „Vzdělávání dopravců“ a „Procesní školení“ (viz zde).  Dnes se budeme zabývat obdobným sporem, který dospěl až k NSS a jehož účastníkem je vedle ÚOHS Okresní hospodářská komora v Jablonci nad Nisou (OHK JnN).

V roce 2011 vyhlásila Okresní hospodářská komora Jablonec nad Nisou (OHK JnN) výběrové řízení na dodavatele vzdělávacích služeb. Celé toto řízení se řídilo metodickým pokynem pro zadávání veřejných zakázek v Operačním programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Zadavatel se tedy neřídil zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (ZVZ). Právě tato skutečnost vedla ÚOHS k rozhodnutí, že OHK JnN  postupem mimo režim zákona mohla podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, za což byla udělena pokuta ve výši 20 tis. Kč. Zásadním argumentem pro toto rozhodnutí byla skutečnost, že zadavatel je podle názoru ÚOHS veřejným zadavatelem splňujícím kritéria § 2 odst. 2 písm. d) ZVZ, protože je složkou Hospodářské komory ČR, jež částí svých aktivit uspokojuje potřeby veřejného zájmu (jedná se o karnety A.T.A. a certifikáty o původu zboží). V době realizace veřejné zakázky navíc pokrývaly více než polovinu příjmů OHK JnN dotace. Tento závěr potvrdil rovněž Krajský soud v Brně. Ten rovněž odmítl jako opožděnou námitku, že v daném případě nebyl naplněn materiální znak správního deliktu, neboť k jejímu vznesení došlo až v replice k vyjádření žalovaného, tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby.

V kasační stížnosti se OHK JnN vrátila zpět k námitce nenaplnění materiální stránky správního deliktu. Argumentovala tím, že při výběru dodavatele postupovala fakticky shodně s ustanoveními ZVZ upravujícími průběh zjednodušeného podlimitního řízení. Jediná výtka ÚOHS se týkala způsobu uveřejnění výzvy k podání nabídek, přičemž ZVZ ve znění účinném do 31. března 2012 nestanovoval jednoznačně nutnost uveřejnění výzvy na profilu zadavatele. Zadavatel rovněž setrval na nutnosti vyřízení jeho námitky, přestože byla uplatněna až po skončení lhůty pro podání žaloby, protože otázku, zda bylo posuzované jednání trestné, jsou správní soudy povinny posuzovat z moci úřední. Další argumentace pak směřovala proti začlenění hospodářské komory mezi veřejné zadavatele, protože ta nebyla konečným příjemcem poskytovaných dotací a nevykonává ani činnost uspokojující potřeby veřejného zájmu, neboť pravomoc vydávat celní doklady zákon svěřuje pouze Hospodářské komoře ČR a ne všechny okresní hospodářské komory jsou tímto vydáváním pověřeny.

NSS ve svém rozsudku odmítl s odkazem na svůj rozsudek ze dne 25. října 2018, č. j. 4 As 132/2018 – 59 (jak již bylo uvedeno výše, tento rozsudek byl předmětem našeho článku z 16. listopadu 2018 „Hospodářská komora a veřejný zájem“) argumentaci, že hospodářské komory nejsou veřejnými zadavateli, byť připustil, že v minulosti rozhodoval NSS v této záležitosti i jinak a s využitím odlišných argumentů. NSS však dal stěžovatelce za pravdu v tom, že krajský soud byl z úřední moci povinen zabývat se opožděnou námitkou absence materiálního znaku správního deliktu. Z důvodu procesní efektivity pak sám NSS posoudil, zda naplňovalo jednání OOHK JnN skutkovou podstatu správního deliktu. Ze znění ZVZ účinného v době „spáchání“ správního deliktu vyplývalo, že zadavatel byl povinen uveřejnit písemnou výzvu vhodným způsobem, přičemž byla tato povinnost splněna uveřejněním na profilu zadavatele. Splnění povinnosti uveřejnění prostřednictvím profilu zadavatele podporovala rovněž důvodová zpráva k ZVZ a také pozdější stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj. Tento názor je však v rozporu s nakonec  schválenou variantou zákona (na základě pozměňujícího návrhu Senátu), která ponechala možnost uveřejnění výzvy vhodným způsobem a v dalším odstavci označila tuto povinnost za splněnou uveřejněním na profilu zadavatele. Podle NSS však z takového znění nelze dovodit povinnost uveřejnění výzvy výhradně na profilu zadavatele, což byla podstata správního deliktu spáchaného zadavatelem v posuzovaném případě. Z tohoto důvodu NSS zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí ÚOHS a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Přestože se zdánlivě jedná o podobný spor, kterým jsme se zabývali před nedávnou dobou, výsledek je (přinejmenším prozatím) odlišný a uvidíme, jak se celý spor bude vyvíjet dál.

Jiří Reichl