INZERCE

Česko z roku 1989: Kam se ekonomicky posunulo?

Česko se za posledních 26 let ekonomicky posunulo poměrně výrazně dopředu, byť se to mnohým může zdát jako sci-fi.

Dnes si připomínáme 26 let od doby, kdy se začal hroutit nejen totalitní politický systém, ale také centrálně plánovaná ekonomika. Ačkoli ta se začala hroutit již o několik let dříve. Projděme si nejvýznamnější milníky na cestě od direktivně řízeného hospodářství k dnešní podobě tržní ekonomiky v Česku.

Když přestavba nebyla nic platná

Československé socialisticky řízené ekonomice začal v 80. letech minulého století docházet dech. Namísto prosperity a světlých zítřků činilo průměrné tempo růstu po celou dekádu – 0,7 %. Spotřeba domácností prakticky stagnovala, investice se každým rokem snižovaly o více než 5 procent. Průměrná reálná mzda klesala o 1,4 % za rok.

To zřejmě vedlo centrální plánovače k vypracování programu, který vešel do dějin jako „Přestavba hospodářského mechanismu ČSSR“. Skrze něj měly být provedeny určité změny ve všech sférách národního hospodářství. Klíčový faktor nefungující ekonomiky, tedy centrální plán, však zůstal zachován a brzy se ukázalo, že nelze reformovat nereformovatelné, a tak si faktické vyčerpání možností hospodářského růstu vynutilo systémovou změnu také v ekonomice.

Proč se socialismus ekonomicky vyčerpal

Aby hospodářství mohlo prosperovat, musí být splněno několik podmínek. Nikoli proto, že to někdo někdy řekl, ale proto, že je to tak přirozené. Tyto podmínky však československé hospodářství neplnilo. Klíčovými prvky centrálně plánované ekonomiky bylo společenské vlastnictví výrobních faktorů, cenová regulace, převážně extenzívní (na množství výrobních faktorů náročný) hospodářský růst a demoralizovaná společnost.

Společenské vlastnictví dostatečně nemotivuje k ekonomické aktivitě. „Proč se snažit na státním, když z toho nic nemám?“ A naopak, mají-li výrobní prostředky konkrétního soukromého vlastníka, zpravidla má takový vlastník zájem na tom, aby mu přinášely zisk. To motivuje ke zlepšování výrobních procesů a pracovních postupů, snižování výrobních nákladů, k většímu zisku.

Cenová regulace, tedy znemožnění cenám, aby se tvořily na trhu svobodně, vede k tržním nerovnováhám. V éře reálného socialismu to byl častěji převis poptávky nad nabídkou, zejména u spotřebního zboží, což se projevovalo tvořením front před obchody, vznikem černého trhu a vynucenými úsporami (nemám výplatu za co utratit, tak nuceně spořím).

Extenzívní hospodářský růst znamená, že je tažený především přidáváním dalších a dalších výrobních faktorů (zejména pracovní síly, surovin, energií) do výroby. Tento princip funguje stejně, jako když chce zemědělec zvýšit úrodu brambor tím, že jich zjara více zasadí. Výsledkem byla několikanásobně vyšší energetická a materiálová náročnost tvorby HDP ve srovnání s tržními ekonomikami a nedostatek pracovní síly na konci 80. let. V roce 1989 se na každých 1000 dolarů československého HDP spotřebovalo 1,5 krát více energie, skoro třikrát více oceli, 2 krát více cementu než v zemích na západ od nás. Objem železniční přepravy pak byl u nás více než 6 krát vyšší na jednotku HDP než v tržních ekonomikách.

Demoralizovaná společnost souvisí s kvalitou tzv. institucí, tedy pravidel chování. V systému, kde téměř nelze získat žádané zboží, se dříve nebo později vytvoří norma, dle které je normální spoléhat se na konexe, drobnější či větší uplácení, či dokonce tak zvané rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Špatná kvalita pravidel chování se nakonec ukázala jako jedno z největších úskalí transformačního procesu.

O některých charakteristikách ekonomiky ČSSR čtěte zde.

Hlavní vývojové trendy v 90. letech

Československá ekonomika tak na počátku transformačního procesu stála v poměrně zubožené pozici, byť v rámci postkomunistických zemí patřila k těm nejvyspělejším. V porovnání s rozvinutými zeměmi ale Československo velmi zaostávalo. V roce 1990 dosahovala úroveň HDP na osobu v ČSSR jen zhruba 37 % vůči Spolkové republice Německo a 40 % vůči Rakousku.

Aby se mohla československá, potažmo česká, ekonomika navrátit do rodiny ekonomicky vyspělých zemí, bylo třeba provést několik nutných systémových změn, a to především:

  • cenovou liberalizaci, aby ceny začaly plnit svou funkci vyrovnávání nabídky s poptávkou
  • privatizaci a restituce, aby výrobní prostředky získaly konkrétního vlastníka
  • umožnění soukromého podnikání
  • vytvoření dvoustupňové bankovní soustavy v čele s centrální bankou
  • deregulaci zahraničního obchodu a kapitálových toků

Bezprostředně po spuštění transformačního procesu zaznamenala naše ekonomika prudký pokles (více než 11procentní) v důsledku zhroucení trhů RVHP a postupném hledání nových odbytišť. Liberalizace cen přinesla skokové zvýšení cenové hladiny, pokles reálných mezd a omezení soukromé spotřeby.

Ruku v ruce došlo ke spuštění privatizačního procesu, který měl podobu malé privatizace a velké privatizace. Malá privatizace se týkala především malých provozoven v maloobchodě a službách a měla formu dražeb. Pro velkou privatizaci (privatizaci velkých státních podniků) byla zvolena forma privatizace kuponové, jejímž cílem bylo rychlé převedení státního majetku do soukromých rukou. Další formou privatizace byly restituce, tedy navracení majetku do rukou těch, kterým byl v roce 1948 znárodněn.

Do čela bankovní soustavy již samostatné České republiky se postavila Česká národní banka, která záhy začala plnit funkce, standardní pro tržní ekonomiky. Docházelo k postupnému otevírání české ekonomiky vnějšímu světu. Začínal se zvyšovat podíl obratu zahraničního obchodu (export + import) na HDP z 54 % v roce 1990 na téměř 115 % v roce 2001.

O zahraničním obchodě čtěte zde.

Česká ekonomika se z prvotního transformačního propadu celkem rychle vzpamatovala. Hrubý domácí produkt vykázal růst již v roce 1993 a jeho přírůstky se začaly zvětšovat až do měnové krize v roce 1997. Inflace se snižovala, nezaměstnanost se držela kolem 4% úrovně.

Měnová krize v roce 1997, k níž došlo v důsledku prohlubující se vnější nerovnováhy, přinesla recesi, která skončila v roce 1999. Rovněž odstartovala nárůst nezaměstnanosti, která kulminovala kolem roku 2003 na více než 10% hladině. Měnová krize si také vynutila změnu kurzového režimu, kdy Česká národní banka přešla k cílování inflace.

Od poloviny 90. let k nám začal v masivním měřítku proudit zahraniční kapitál. Jeho příliv pak zesílil po roce 1998, kdy došlo k představení systému investičních pobídek. Mezi lety 1990 a 2000 činil kumulativní příliv zahraničních investic do ČR 2233 dolarů na osobu, což bylo suverénně nejvíce v rámci tranzitivních ekonomik.

V novém miléniu

Pravděpodobně nejvýznamnější událostí po roce 2000 byl vstup České republiky do Evropské unie v květnu 2004. Samotný příslib vstupu do EU ještě více zrychlil příliv zahraničního kapitálu, zejména z Nizozemí, Německa, Rakouska a USA.

Česká ekonomika prakticky až do propuknutí světové finanční krize v roce 2008 vykazovala solidní přírůstky HDP. V roce 2012 se Česko v úrovni HDP na osobu dostalo před první „starou“ zemi Evropské unie, jíž bylo Portugalsko. V krátké době poté se Češi dostali i před Řeky.

Česká ekonomika za uplynulých 26 urazila dlouhou cestu. Ačkoli se to tak mnohým nezdá, Češi jsou na tom ekonomicky mnohem lépe než na konci 80. let. Průměrná nominální mzda se zvýšila 8,3 krát, zatímco cenová hladina jen 4,1 krát. Reálná kupní síla průměrné mzdy je tak 2 krát větší než v roce 1990. Měřeno hrubým domácím produktem na osobu česká ekonomika dohání ekonomiky západní.

Cesta k tržní ekonomice jistě nebyla hladká, v průběhu transformačního období se objevilo mnoho problémů. Zaniklo velké množství „tradičních“ firem, několik bank, transformace přinesla také nemalé přerozdělení bohatství, kdy často záleželo na tom, mít včasné a kvalitní informace. Přesto můžeme konstatovat, že Češi zažívají období největší prosperity ve svých dějinách.

Petr Musil