Norsko vyhlásilo rok 2026 rokem totální obrany, Finsko každoročně cvičí desítky tisíc rezervistů a Polsko láká civilisty na vojenské kurzy. Proč? Kvůli aktivitám Putinovského Ruska. Do přípravy zapojují také školy a tisíce běžných obyvatel.
Česko má vlastní koncepce a příručku pro krizové situace, ale při pohledu na počet krytů a rozsah praktického výcviku se ukazuje, jak velký rozdíl mezi těmito zeměmi vzniká. Jak jsme na tom ve srovnání s výše zmíněnými sousedy Ruska?
Nečekají, až nebezpečí zaklepe na dveře. Přípravu rozšiřují na celou společnost
Válka na Ukrajině změnila bezpečnostní prostředí v Evropě. Pro země, které sousedí s Ruskem nebo leží v jeho bezprostředním sousedství, nejde o vzdálenou geopolitickou debatu. Norsko, Finsko a Polsko proto rozšiřují přípravu na možné vojenské ohrožení i další krizové situace. A nespoléhají přitom pouze na profesionální armády.
Do obrany a ochrany státu zapojují rezervisty, civilisty, školy, státní instituce i soukromé podniky. Lidé se učí zacházet se zbraněmi, poskytovat první pomoc, reagovat na výpadky elektřiny nebo se připravit na evakuaci. Vedle vojenského výcviku budují také systém civilní ochrany a udržují rozsáhlou síť úkrytů.
Rozsah těchto aktivit ukazuje, že uvedené státy vnímají obranyschopnost jako úkol celé společnosti. Vojáci mají bránit území, ale obyvatelé musí vědět, jak se chovat v případě napadení, jak pomoci zraněným a jak zvládnout situaci, kdy přestanou fungovat běžné služby.
Česká republika se na zhoršené bezpečnostní prostředí také připravuje. Má koncepci přípravy občanů k obraně státu, rozeslala domácnostem příručku 72 hodin a vláda v červenci 2026 schválila záměr revize krizové, obranné a související legislativy. Jenže právě srovnání s Norskem, Finskem a Polskem ukazuje, jak rozdílně mohou podobné cíle vypadat v praxi.
Norsko vyhlásilo rok 2026 rokem totální obrany
Norsko se rozhodlo, že příprava na možné ohrožení nebude jen záležitostí ministerstva obrany a ozbrojených sil. Rok 2026 vyhlásilo rokem totální obrany, do které mají vstoupit také státní instituce, podniky a občané.
Základní myšlenka je jednoduchá: pokud by se země dostala do vážné krize, musí být připravená nejen armáda, ale také zbytek společnosti. Stát potřebuje fungující infrastrukturu, zásobování, zdravotnictví a lidi, kteří dokážou reagovat na mimořádné situace. Obrana se proto neomezuje na vojenské jednotky a jejich techniku.
Norsko má pro tento přístup také výraznou společenskou podporu. Podle údajů, které zveřejnil německý deník Bild, si 85 procent obyvatel přeje zachovat povinnou vojenskou službu. Země přitom sdílí s Ruskem hranici dlouhou 198 kilometrů. Její význam navíc nespočívá jen v poloze na severu Evropy. Norsko patří k důležitým dodavatelům zemního plynu do Evropy a hraje významnou roli také v Arktidě.
Bývalá norská premiérka Erna Solbergová vystihla strategické postavení země v rozhovoru pro deník Süddeutsche Zeitung slovy: „Stojíme Rusům v cestě.“
Norsko proto posiluje také svou domobranu Heimevernet. Ta má více než 40 tisíc příslušníků, zatímco pravidelné ozbrojené síly čítají přibližně 23 tisíc vojáků. Domobrana tak početně převyšuje běžnou armádu.
Její členové přitom nejsou profesionálními vojáky. Pocházejí z různých částí společnosti a v civilním životě pracují v nejrůznějších oborech. Mezi příslušníky najdeme právníky, elektrikáře, bankéře, zemědělce nebo pracovníky pojišťoven. V běžném životě se věnují svým profesím, ale pravidelně se vracejí k vojenskému výcviku.
Každý rok absolvují vojenskou přípravu, během níž si udržují potřebné dovednosti a připravenost. Nejde tedy o rezervní sílu, která existuje pouze na papíře a na kterou by si armáda vzpomněla až v okamžiku mobilizace.
Rozsah norského systému ukázalo také zářijové cvičení v Oslu. Šlo o největší každoroční cvičení tamní domobrany a zapojilo se do něj 5 tisíc jejích příslušníků. Taková účast představuje významnou část celé organizace.
Norský model tak propojuje profesionální ozbrojené síly s početnou rezervní složkou. Stát počítá s tím, že v případě krize bude potřebovat nejen vojáky z povolání, ale také tisíce lidí, kteří mají civilní zaměstnání a současně pravidelně cvičí.
Devatenáct tisíc krytů má ochránit více než polovinu Norů
Totální obrana se v Norsku netýká jen lidí se zbraní v ruce. Stejně důležitá je ochrana civilního obyvatelstva. Země má přibližně 19 tisíc krytů, jejichž kapacita přesahuje polovinu z celkového počtu 5,5 milionu obyvatel.
To je zásadní rozdíl oproti českým možnostem. Norsko počítá s tím, že při rozsáhlém ohrožení bude nutné ukrýt velkou část populace. Nejde tedy pouze o vojenské objekty nebo ochranu vybraných strategických míst. Síť úkrytů má sloužit přímo obyvatelům.
Součástí přípravy je také informování lidí o tom, kde se nachází nejbližší kryt a jak se na krizovou situaci připravit doma. Obyvatelé mají mít základní zásoby a vědět, jak postupovat, pokud by běžné fungování společnosti narušila mimořádná událost.
Tento přístup je důležitý i proto, že samotná existence krytu nestačí. Lidé musí vědět, kde ho najdou, jak se do něj dostanou a co si mají připravit pro případ, že budou muset nějakou dobu fungovat mimo svůj domov.
Norsko tak propojuje tři oblasti: profesionální armádu, početnou domobranu a civilní ochranu. Každá z nich má vlastní úkol, ale dohromady vytvářejí systém, který počítá s aktivním zapojením velké části společnosti.
Finsko každoročně cvičí 45 tisíc rezervistů. Učí se bojovat ve městech i používat drony
Finsko má s Ruskem dlouhou společnou hranici a jeho bezpečnostní příprava má dlouhodobou tradici. Po ruské invazi na Ukrajinu získává ještě větší význam. Země proto nespoléhá pouze na profesionální vojáky, ale udržuje také rozsáhlý systém rezervních sil a dobrovolné přípravy civilistů.
Podle údajů zveřejněných Bildem se každoročně účastní výcviku přibližně 45 tisíc finských rezervistů. Jejich příprava zahrnuje boj v městské zástavbě, používání dronů a také poskytování zdravotnické pomoci raněným.
Právě poslední dvě oblasti ukazují, jak se mění podoba vojenského výcviku. Drony se staly důležitou součástí současného válčení a schopnost poskytnout pomoc zraněným může rozhodovat o přežití vojáků. Finsko proto tyto dovednosti zařazuje do pravidelné přípravy rezervistů.
Výcvik ale nekončí u lidí, kteří už mají vojenskou zkušenost. Země nabízí také dobrovolné kurzy obrany pro civilní obyvatelstvo. Jejich cílem je předat lidem praktické znalosti, které mohou využít v případě ohrožení.
Finsko tím vytváří širší základnu připravenosti. Ne každý občan musí být vojákem, ale lidé mohou získat dovednosti, které jim pomohou zvládnout mimořádné situace a podpořit fungování společnosti.
Dva tisíce lidí nacvičovaly kybernetické útoky, výpadky elektřiny i raketový úder
Finská příprava se neomezuje na vojenská cvičiště. Země organizuje také rozsáhlá cvičení civilní ochrany, která počítají s různými druhy ohrožení.
Jednoho z nedávných cvičení se zúčastnilo více než 2 tisíce lidí. Nacvičovali reakci na kybernetické útoky, výpadky elektrické energie a hrozbu raketového úderu. Nešlo tedy o přípravu na jediný izolovaný scénář. Organizátoři počítali s tím, že krize může zasáhnout několik oblastí fungování státu současně.
Kybernetický útok může narušit komunikaci a důležité služby. Výpadek elektřiny komplikuje běžný život domácností i fungování podniků a veřejných institucí. Rakety zase představují přímou hrozbu pro obyvatele a infrastrukturu. Finské cvičení tak spojilo několik rizik, se kterými musí civilní ochrana počítat.
Zásadní je také finská síť krytů. Země má přibližně 50 500 úkrytů s celkovou kapacitou 4,8 milionu lidí. Při populaci zhruba 5,6 milionu obyvatel jde o možnost ukrýt naprostou většinu společnosti.
Mnoho těchto prostorů přitom v běžném životě slouží jiným účelům. Najdeme mezi nimi například sportovní haly nebo parkovací garáže. V případě ohrožení se ale mají změnit v prostory určené k ochraně obyvatel. Podle údajů citovaných Bildem mají být připravené k použití do 72 hodin.
To je jeden z nejvýraznějších rozdílů oproti české situaci. Finsko nemusí budovat samostatnou budovu pro každý kryt. Využívá také prostory, které lidé běžně používají, ale které lze v případě potřeby připravit pro civilní ochranu.
Polsko posílá civilisty na vojenské kurzy. Přihlásilo se 18 tisíc lidí
Třetí zemí, která výrazně rozšiřuje přípravu obyvatel, je Polsko. Jeho geografická poloha je z hlediska bezpečnosti mimořádně citlivá. Sousedí s ruskou Kaliningradskou oblastí a také s Běloruskem, které je spojencem Moskvy. Ruská válka proti Ukrajině navíc vyvolává obavy, že by se konflikt mohl rozšířit i za ukrajinské hranice.
Polsko proto rozšiřuje nabídku dobrovolných kurzů pro veřejnost. Jedním z nich je program wGotowości, který lze přeložit jako „V pohotovosti“. Lidé se během víkendových kurzů učí základním vojenským dovednostem a postupům při evakuaci.
Zájem o program byl značný. V prvních týdnech se do něj registrovalo 18 tisíc lidí. To ukazuje, že nabídka praktické přípravy oslovila velkou skupinu obyvatel.
Další možnost představuje program Trenuj z wojskiem, tedy „Cvič s armádou“. Vojáci v jeho rámci učí civilisty základním dovednostem. Součástí výcviku je také zacházení se zbraněmi a používání výcvikových granátů. V některých městech se na kurzy tvoří čekací listiny.
Polsko tak neponechává přípravu obyvatel pouze na individuálním zájmu nebo studiu příruček. Nabízí lidem možnost přijít na výcvik, setkat se s vojáky a vyzkoušet si některé dovednosti v praxi.
Důležité je, že programy nejsou určeny pouze lidem, kteří se chtějí stát vojáky. Jejich cílem je rozšířit základní připravenost civilního obyvatelstva. V případě krize se totiž mohou hodit i znalosti, které člověk získá během několika víkendových hodin.
V Polsku se učí přežít i školáci. Střelecký výcvik začíná ve čtrnácti letech
Polská příprava zasahuje také do škol. Žáci se učí poskytovat první pomoc a zvládat základní situace, které mohou nastat při ohrožení. Součástí výuky jsou rovněž dovednosti potřebné k přežití v krizových podmínkách.
Pozornost budí především střelecká příprava, která podle Bildem popsaných příkladů začíná už ve věku 14 let. Německý deník například informoval o výcviku žáků devátých tříd ve městě Iłża, kde si studenti vyzkoušeli střelbu.
Nejde tedy jen o teoretickou výuku bezpečnosti nebo o přednášky o fungování armády. Polské školy zařazují do přípravy také praktické dovednosti, které mohou být užitečné v mimořádných situacích.
V kontextu norského a finského modelu jde o další součást širšího přístupu. Norsko má početnou domobranu složenou z lidí s civilním zaměstnáním, Finsko pravidelně cvičí desítky tisíc rezervistů a Polsko zapojuje do přípravy také mladou generaci.
Pro českého čtenáře je právě tento rozdíl mimořádně zajímavý. V Polsku se totiž s přípravou na krizové situace setkávají i děti ve školním věku. A zatímco v Česku se stále diskutuje o tom, jak systematicky rozšířit přípravu občanů k obraně státu, polské školy už podle popsaných příkladů některé praktické dovednosti vyučují.
Česko má vlastní koncepci. Ministerstvo obrany ale přiznalo, že dosavadní systém nestačil
Česká republika na zhoršení bezpečnostní situace reagovala mimo jiné novou Koncepcí přípravy občanů k obraně státu na období 2025 až 2030. Vláda ji schválila 8. ledna 2025. Dokument navazuje na Obrannou strategii ČR a počítá s tím, že obrana země nemůže být pouze záležitostí armády a ministerstva obrany.
Ministerstvo obrany při představení koncepce otevřeně popsalo slabinu dosavadního přístupu. Příprava občanů se v praxi zaměřovala především na malou část společnosti, zejména na žáky a studenty základních a středních škol. Navíc nepokrývala všechny znalosti a dovednosti, které mohou být v krizových situacích potřebné.
Nová koncepce proto počítá s postupným rozšířením přípravy na celou populaci. Nejde jen o školní výuku. Dokument zdůrazňuje také vzdělávání dalších skupin obyvatel, spolupráci s nevládními organizacemi, plánování obrany státu a strategickou komunikaci.
Ministerstvo obrany zároveň přiznalo, že jednotlivé úřady už řadu aktivit zaměřených na bezpečnostní připravenost vykonávají, ale jednotný systém dosud neexistuje. Jejich úsilí je roztříštěné a chybí koordinace.
Právě to má koncepce změnit. Cílem je postupně vytvořit koordinovaný systém přípravy občanů v oblasti bezpečnosti a obrany, který nebude záviset pouze na jednotlivých akcích a iniciativách.
Rozdíl oproti Norsku, Finsku a Polsku je však patrný v tom, jak daleko jednotlivé země s praktickou realizací došly. V Norsku se každoročně cvičí tisíce příslušníků domobrany. Finsko má pravidelný výcvik desítek tisíc rezervistů a dobrovolné kurzy pro civilisty. Polsko nabízí víkendové vojenské kurzy a zapojuje do přípravy školy. Česká koncepce zatím stanovuje směr a úkoly, které mají být postupně naplněny.
Česko chce prověřit krizové a obranné zákony. Konkrétní změny teprve přijdou
Další krok českého státu přišel v červenci 2026. Vláda 13. července schválila záměr provést revizi krizové, obranné a související legislativy. Materiál předložili ministr obrany a ministr vnitra.
Tento krok má prověřit, zda současné právní předpisy dostatečně odpovídají potřebám obrany a krizového řízení. Jde tedy o důležitou součást přípravy státu na možné mimořádné situace.
Záměr revize ale není totéž jako hotový soubor nových pravidel, podle kterých by už občané začali pravidelně cvičit. Vláda schválila zahájení procesu, jehož výsledkem mají být návrhy opatření. Praktické dopady budou záviset na tom, jaké změny nakonec vzniknou a jak se je podaří uskutečnit.
To je důležitý rozdíl oproti zemím, které už mají konkrétní programy pro tisíce účastníků. Polský občan se může přihlásit na víkendový výcvik, finský rezervista každoročně absolvuje vojenskou přípravu a norský příslušník domobrany se pravidelně vrací na cvičení. V Česku zatím stojí v popředí především budování systému, který by měl podobnou přípravu umožnit a koordinovat.
Neznamená to, že by české úřady nedělaly nic. Znamená to ale, že mezi koncepčními dokumenty a každodenní praxí zůstává velký prostor, který je třeba zaplnit.
Česko: Kryty mají kapacitu pro pouhá tři procenta obyvatel
Nejvýraznější rozdíl mezi Českem a Finskem se ukazuje při pohledu na civilní úkryty. Finsko má přibližně 50 500 krytů s kapacitou 4,8 milionu osob. Norsko disponuje zhruba 19 tisíci kryty, které mohou ochránit více než polovinu obyvatel.
Česká čísla jsou podstatně skromnější. Hasičský záchranný sbor evidoval k 31. prosinci 2025 celkem 1 569 stálých úkrytů s kapacitou 316 811 osob. To představuje přibližně tři procenta obyvatel České republiky.
Hasiči navíc upozornili, že počet stálých úkrytů v evidenci dlouhodobě klesá. Od devadesátých let stát finančně nepodporuje jejich výstavbu ani údržbu. Za technický stav proto odpovídají vlastníci jednotlivých objektů.
Úkryty se z evidence vyřazují například kvůli nefunkčním technologickým zařízením nebo špatnému technickému stavu, který neumožňuje jejich využití k ochraně obyvatelstva.
Ani údaj o kapacitě navíc neznamená, že by všechny evidované prostory byly okamžitě připravené přijmout lidi. V případě potřeby by následovala postupná aktivace. Ta zahrnuje kontrolu funkčnosti, dovybavení potřebnými technologiemi a materiálem a další kroky, které mají umožnit uvedení krytu do provozu.
Český systém tedy nemá podobu finské sítě, která nabízí úkryty pro 4,8 milionu lidí a počítá s jejich připravením do 72 hodin. Rozdíl je značný nejen v absolutních číslech, ale také v podílu obyvatel, které mohou stálé úkryty pojmout.
Je ovšem nutné dodat, že česká ochrana obyvatelstva nestojí pouze na stálých krytech. Hasičský záchranný sbor počítá také s využitím improvizovaných úkrytů a ochranných vlastností běžných budov. Údaj o třech procentech proto neznamená, že by zbylých 97 procent obyvatel nemělo žádnou možnost ochrany. Ukazuje však, jak omezená je kapacita stálých úkrytů, které stát eviduje.
A právě v tom je srovnání s Finskem tak výmluvné. Tamní systém počítá s ochranou velké části populace v prostorách, které lze připravit pro krizovou situaci. V Česku je kapacita stálých krytů výrazně nižší.
Četly 4 miliony lidí četly českou příručku? Připravenost domácností zůstává otázkou
Česká republika se snaží posílit také individuální připravenost obyvatel. Nejviditelnějším projektem se stala příručka 72 hodin, kterou připravilo ministerstvo vnitra ve spolupráci s desítkami organizací. Má lidem vysvětlit, jak se připravit na krizové situace a jak zvládnout první tři dny bez běžné pomoci.
Příručka se zaměřuje na široké spektrum událostí. Patří mezi ně povodně, výpadky energií nebo extrémní počasí. Není tedy určena výhradně pro případ války s Ruskem. Přesto jde o důležitou součást obecné připravenosti společnosti na mimořádné situace.
Projekt vycházel z nepříjemného zjištění. Průzkum ministerstva vnitra z června 2025 ukázal, že 73 procent českých domácností se na krizové situace nijak nepřipravovalo. Zároveň 76 procent občanů uvítalo, aby jim stát poskytl konkrétní informace a návody, jak postupovat.
Ministerstvo následně distribuovalo 5,2 milionu příruček do domácností. V lednu 2026 oznámilo, že si materiál přečetly nebo alespoň prolistovaly téměř čtyři miliony lidí. Podle vyhodnocení kampaně věnovalo příručce pozornost 83 procent domácností, kterým byla doručena.
Kampaň měla také měřitelný dopad na znalosti obyvatel. Povědomí o potřebných zásobách potravin a vody vzrostlo z 22 na 38 procent. Znalost správného vybavení pro krizové situace se zvýšila z 19 na 30 procent.
To jsou pozitivní výsledky. Současně ale ukazují, že samotné informování veřejnosti je jen začátek. Příručka může člověku vysvětlit, co má mít doma připravené, ale nezajistí, že si skutečně vytvoří zásoby. Nevyzkouší za něj evakuaci a nenaučí ho automaticky poskytnout první pomoc.
Ministerstvo vnitra proto ve vyhodnocení projektu zdůraznilo, že cílem dalších kroků je přimět obyvatele, aby získané informace převedli do konkrétní přípravy domácností. V dalších fázích chce pokračovat ve spolupráci s obcemi a kraji a podporovat také vzdělávání krizových manažerů a dalších pracovníků veřejné správy.
Rozdíl není v tom, zda se Česko připravuje. Jde o to, co už se skutečně děje
Srovnání těchto čtyř zemí ukazuje několik odlišných přístupů. Norsko staví na rozsáhlé domobraně, kterou tvoří více než 40 tisíc lidí z civilních profesí. Finsko každoročně cvičí přibližně 45 tisíc rezervistů a má kryty pro 4,8 milionu obyvatel. Polsko rozšiřuje dobrovolné vojenské kurzy, do kterých se v prvních týdnech přihlásilo 18 tisíc lidí, a praktické dovednosti zařazuje také do škol.
Česko má koncepci přípravy občanů k obraně státu do roku 2030, schválený záměr revize krizové a obranné legislativy a informační kampaň 72 hodin, kterou zaznamenaly miliony lidí. To nejsou zanedbatelné kroky. Jejich charakter je však zatím jiný než v zemích, které už provozují rozsáhlé a pravidelné programy praktického výcviku.
Podobně výrazný rozdíl je u stálých úkrytů. Finsko má kapacitu pro 4,8 milionu lidí, Norsko pro více než polovinu populace. České stálé kryty mají podle evidence hasičů kapacitu přibližně 317 tisíc osob, tedy asi tři procenta obyvatel.
Z těchto čísel nelze vyvodit, že by Česko nebylo schopné reagovat na žádnou krizovou situaci. Ukazují ale, že jednotlivé země investují do civilní připravenosti různým způsobem a v rozdílném rozsahu.
Pro Česko je přitom podstatné, že nejde jen o hypotetické srovnání se vzdálenými státy. Polsko je naším sousedem, Finsko a Norsko patří k zemím, které mají s Ruskem přímou zkušenost se společnou hranicí a bezpečnostním ohrožením. Všechny tři státy dnes dávají najevo, že přípravu na krizi nepovažují za záležitost, kterou lze odložit na dobu, kdy už bude nebezpečí bezprostřední.
Zatímco v těchto zemích se tisíce lidí pravidelně účastní výcviku a stát počítá s rozsáhlým ukrytím obyvatel, česká příprava se stále opírá především o koncepce, legislativní kroky a informování veřejnosti. Právě rozdíl mezi plány a praktickými schopnostmi je nejdůležitějším sdělením tohoto srovnání.
