Jaký vývoj čeká českou energetiku v nejbližších 25 letech? Kolik postavíme nových jaderných bloků a kdy skončí uhelné elektrárny? Na tyto otázky má odpovědět energetická koncepce v nové, stručnější podobě. Ministerstvo průmyslu a obchodu vedené Karlem Havlíčkem (ANO) už na ní pracuje.
Z minulosti známe stovky stran dlouhé energetické koncepce, které zvládli přečíst jen ti největší nadšenci. Nová podoba dokumentu bude jiná. „Stručnější bude. Teď nemůžu říct, jestli to bude mít 20 nebo 30 stránek, ale rozhodně to nebude dlouhé jako román od Aloise Jiráska,“ řekl první vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček v rozhovoru pro Ekonomický deník.
Kdy strategický dokument popisující výhled české energetiky dokončíte a představíte veřejnosti?
Na přelomu roku. Jestli to bude na konci tohoto, nebo na začátku příštího, to teď nemůžu říct. Bude to vykopávající akce, kterou budeme každý rok opakovat. Chceme samozřejmě návrh projednat i s klíčovými energetickými asociacemi, subjekty a tak dále. Plán bude vždy na následujících 25 let, tedy do roku 2050. Má představa je taková, že vlastně příštích 10 let bude víceméně přesný plán. Dál je to samozřejmě spíše vize. Cílem je zvýšit investorskou jistotu, aby všichni věděli, co mohou od státu v následujících deseti letech očekávat.
A už můžete aspoň naznačit, co tam bude? Zda tam najdeme něco překvapivého?
Vyhodnotíme stávající situaci v různých oblastech, to znamená výroba elektřiny, vytápění, doprava a tak dále. Od toho se odrazíme k tomu, jak by to mělo vypadat v následujících letech s ohledem na to, jaká je situace ve světě a jaké možnosti nám dává Evropská unie. A také s ohledem na to, jaké jsou naše možnosti, jaké jsou možnosti našeho průmyslu a jaké jsou ekonomické možnosti státu. Chci udržet to, že Česko má velmi vyvážený a dobrý energetický mix. Dneska se stává v jiných zemích, které se nám dříve vysmívaly, respektovaným hráčem.
Díky čemu?
Protože jsme se nenechali zviklat ani na jednu stranu. Nejsme tady fatálně fosilní, ani fatálně obnovitelní. Jdeme směrem k nízkoemisním zdrojům, k energetice založené na velkém a malém jádru a na obnovitelných zdrojích. V mezidobí nastane přechod od uhlí k plynu. K tomu se přidají moderní technologie spojené s ukládáním energie, v tom nebude žádné překvapení.
Předpokládám, že se budete zabývat otázkou, jak rychle proběhne zavírání uhelných elektráren a čím je nahradíme. To je dnes ta pověstná „otázka za milion“…
Jak vidíte, my dneska netlačíme na pilu, aby se zavíralo. Na druhou stranu chápeme, že máme tržní prostředí a že může nastat situace, kdy se uhlí přestane vyplácet. Pak musí být ta procedura taková, že stát musí říct, co se zavřít může a co ne. Do jaké míry by to ohrozilo stabilitu sítí, energetickou bezpečnost, případně ceny. A na základě toho musí reagovat.
Po vypuknutí konfliktu v Perském zálivu se situace změnila. Cena elektřiny vzrostla tak, že i při vysoké ceně emisních povolenek uhelné elektrárny vydělávají.
To nesměřuje k tomu, že by provozovatelé uhlí úprkem utíkali v nějaké nejbližší době. ČEZ má novější uhelné elektrárny, to znamená, že finanční tlak na ně je o něco menší, než v případě skupiny Sev.en nebo Sokolovské uhelné. Já jim nechci radit, co mají dělat. Ale pokud jim tržní situace umožňuje vydělávat, tak si nemyslím, že se budou hrnout do odstavování uhelných elektráren.
Představa vlády byla taková, že část výkonu uhelných bloků nahradí paroplynové elektrárny. Jenže bez podpory státu je nechce stavět nikdo a kapacitní aukce se úplně nedaří tak, jak se očekávalo. Soutěž nabrala už čtyřměsíční zpoždění. V čem je problém?
Kapacitní mechanismus může výstavbu nových elektráren popohnat, ale musí být kvalitně připravený. Minulá vláda, která na tom začala pracovat, v zásadě šla správním směrem. My v tom pokračujeme, ale jak jsem to říkal i aktérům v energetickém sektoru, pokud nebude soutěž opravdu dobře připravena a nehrozí tam spekulativní kobercový nálet, tak ten kapacitní mechanismus nemůžeme spustit. Je nám jasné, že nahrazování uhelných zdrojů za plynové nenastane dříve než v roce 2031 nebo 2032. To má několik důvodů. Samozřejmě investoři musí připravit a postavit své projekty. Je to také otázka technologické připravenosti, protože třeba na turbíny se čeká několik let.
Jak se vyrovnáváte s podmínkou Evropské komise, že kapacitní aukce musí být technologicky neutrální? Tedy že nesmí podporovat výhradně plynové elektrárny?
Tím pádem se nám rozšiřuje spektrum těch, kteří se mohou zúčastnit. A já jsem mnohokrát říkal, že pro mě je neakceptovatelné, aby se toho zúčastnily stávající zdroje. Cílem musí být podpora pro nové zdroje. V tomto jsme s Německem první dvě země, které do této podpory jdou. Také v Německu mají celou řadu otazníků. My se dneska musíme dívat do třicátých let. Odpovědná vláda je ta, která umožní výstavbu nových energetických zdrojů. Nemůžeme se ocitnout v tísni ve chvíli, kdy už uhelné zdroje budou odstavené a ještě nebudeme mít postavené nové jaderné bloky.
Jenže stavět plynovou elektrárnu zní z dnešního pohledu jako hodně šílený nápad. Dovoz plynu do Evropy vázne a jeho cena roste do extrémních hodnot…
Popravdě řečeno, dneska nikdo nemusí mít v Evropě obavu o to, že by byl nedostatek plynu. V Evropě je to dnes o ceně, nikoli o nedostatku. Plynu je ve světě dostatek, Evropa má vybudovanou infrastrukturu, může nakupovat zkapalněný plyn. Jiná věc je ta, že plyn je drahý, mimořádně drahý. Cena na burze už přesáhla 90 euro za megawatthodinu, což je trojnásobek toho, co bylo v lednu. A bohužel se ta situace nelepší. Problémem je fatální nepřipravenost Evropy na tyto situace.
Kde se stala chyba?
Sázka na rychlou dekarbonizaci před 10 až 15 lety, tedy německá politika Energiewende provázená útlumem jádra, tlakem na útlum uhlí, drahé emisní povolenky a tak dále, tak v zásadě způsobila závislost na zemním plynu jako na závěrném zdroji jako při výpočtu ceny elektřiny. Ta vychází jako dvojnásobek ceny plynu plus polovina ceny emisní povolenky. Takže Evropa se dostala vlastně do dvojité pasti. Nejsme sice závislí na jednom dodavateli, ale jsme závislí na dovozu. Pokud nenastane rychlé ukončení války v Hormuzském průlivu, tak ta situace bude eskalovat i nadále. A za několik měsíců se začne dotýkat spotřebitelů elektřiny a plynu.
První část rozhovoru s vicepremiérem Karlem Havlíčkem vyšla na Ekonomickém deníku v úterý 27. října. Více se dočtete v článku:
Připravujeme se na nejhorší, říká Havlíček. Ve hře jsou cenové stropy na elektřinu
