Jedna z nejznámějších amerických raketových zbraní se má vyrábět v Německu. Zbrojovka Rheinmetall chce už příští rok začít budovat výrobní linku pro ATACMS a první rakety mají být hotové ještě před koncem roku 2027. Za pozoruhodným přesunem výroby stojí i potřeba uvolnit v USA kapacity pro nástupce ATACMS. Do celé věci vstupuje i vznik společného podniku Rheinmetallu a Lockheed Martin.
Teprve začátkem července uzavřely německý zbrojní koncern Rheinmetall a americká společnost Lockheed Martin memorandum týkající se společné výroby dělostřelecké rakety ATACMS (Army Tactical Missile System). Nyní se objevily další podrobnosti o tom, jak by spolupráce měla vypadat a kdy by se výroba mohla rozběhnout.
Generální ředitel Rheinmetallu Armin Papperger minulý týden během telefonické konference s analytiky uvedl, že v Německu by se měl vyrábět Lot 8 raket ATACMS. Výrobní linku chce Rheinmetall podle současného plánu začít budovat v příštím roce a výrobu zahájit ke konci roku. První tržby z této výroby však společnost neočekává dříve než v roce 2028.
Jde o významný posun v evropské obranné výrobě. Lockheed Martin totiž dosud vyrábí ATACMS ve Spojených státech a americká armáda se mezitím soustředí na jejího nástupce, raketu Precision Strike Missile (PrSM). Právě s tím souvisí také plán přesunout část výroby do Německa.
Výrobní linka má vzniknout v Dolním Sasku
Podle Pappergera bude Rheinmetall vyrábět ATACMS v Unterlüß v Dolním Sasku. Stejný areál už dnes využívá pro výrobu dělostřelecké munice ráže 155 mm a zároveň v něm buduje továrnu na raketové motory. Ta má podle Pappergerova oznámení zahájit provoz v prvním čtvrtletí roku 2027.
Důvod přesunu výroby ATACMS z USA do Německa podle Pappergera souvisí právě s novými raketami PrSM. Lockheed Martin potřebuje prostor pro vybudování výrobní linky na tuto novou střelu, která má v americké armádě nahradit ATACMS.
Z toho podle podkladů vyplývá, že současná americká výrobní linka ATACMS by se měla rozebrat a následně instalovat právě v Německu.
Pokud se tento plán uskuteční, šlo by podle firem přinejmenším v novější době o první úplný přesun americké raketové výroby do Německa. U jiné americké střely, protiletadlové rakety Patriot PAC-2 GEM-T, totiž dál existuje výrobní linka také ve Spojených státech, zatímco další výrobní kapacita vzniká v německém Schrobenhausenu.
Mohlo by vás zajímat
Rheinmetall a Lockheed Martin chystají společný podnik
Přesun výroby ale není jedinou součástí plánované spolupráce. Lockheed Martin a Rheinmetall v červencovém oznámení uvedly, že s podporou vlád Spojených států a Německa chtějí vytvořit joint venture, tedy společný podnik.
Plán tedy přesahuje samotnou výrobu raket. Společnosti mají vytvořit evropské kompetenční centrum pro výrobu, integraci a poskytování systému ATACMS pozemním silám členských států NATO a evropských spojeneckých zemí.
ATACMS zasáhne cíl až 300 kilometrů daleko
ATACMS představuje balistickou raketu krátkého dosahu. Podle uvedených údajů dosahuje rychlosti přibližně Mach 3 a její dosah se pohybuje v rozmezí 70 až 300 kilometrů. Nejmodernější varianta M57 využívá jednotnou bojovou hlavici WAU-23/B s hmotností 214 kilogramů.
Vývoj systému má přitom kořeny už několik desetiletí hluboko v minulosti. Dělostřelecké raketové systémy používala většina armád už během druhé světové války. Po jejím skončení pokračoval jejich vývoj především v Evropě a Sovětském svazu. Sovětská armáda v první polovině 60. let zavedla komplet BM-21 a v 70. letech jej doplnil výkonnější BM-27.
Americká armáda naopak dlouho moderní dělostřelecké raketové systémy nerozvíjela. Po dlouhá léta používala válečné modely M8 a M16.
Zkušenosti z bojišť Blízkého východu ale Američanům ukázaly význam salvových raketometů schopných zasáhnout velké území najednou. Spojené státy si zároveň uvědomily, že podobnou taktiku mohou využít v případném evropském konfliktu. Proto zahájily vývoj vlastního mobilního dělostřeleckého raketového systému.
Američané hledali zbraň pro hluboký úder
V roce 1976 Pentagon vyhlásil výběrové řízení na vývoj a výrobu prostředku pro protibateriový boj. Systém se měl zaměřit především na ničení protivzdušné obrany v hloubi protivníkova operačního prostoru a následně také na přímou podporu bojujících jednotek.
Američané během příprav oslovili ke spolupráci také firmy z několika západoevropských členských zemí NATO, především z Německa, Itálie, Francie a Velké Británie.
Vítězem výběrového řízení se už následující rok stalo konsorcium firem Vought a Boeing. V roce 1982 pak Spojené státy systém oficiálně přijaly do výzbroje. Šlo o M270 MLRS, tedy systém Multiple Launch Rocket System.
M270 MLRS spojil pásový podvozek s raketnicí
Systém M270 MLRS tvoří dvě základní části. První představuje pásový podvozek M993, který vznikl na základě podvozku amerického bojového vozidla pěchoty M2 Bradley.
Druhou částí je odpalovací modul M269. Ten nese dva raketnicové kontejnery uložené vedle sebe. Každý kontejner pojme šest raket ráže 227 milimetrů, takže jeden odpalovací systém může nést celkem dvanáct těchto raket. Obvyklá délka rakety činí 394 centimetrů.
Na konci 90. let začaly společnosti BAE Systems a Lockheed Martin pracovat na odlehčené variantě M270. Výsledkem se stal systém M142 HIMARS, jehož název představuje zkratku High Mobility Artillery Rocket System, tedy dělostřelecký raketový systém vysoké mobility.
Vývoj reagoval na změnu charakteru vojenských operací. V expedičních válkách první dekády 21. století se podle podkladů ukázala jako důležitější strategická mobilita než silné pancéřování.
HIMARS využívá jednu šestiraketovou raketnici systému MLRS, kterou konstruktéři umístili na standardní pětitunový nákladní automobil M1140 z rodiny FMTV. Hmotnost systému se podařilo snížit na 10 900 kilogramů, což umožňuje jeho přepravu standardním středním transportním letounem C-130 Hercules.
Systém HIMARS už se mezitím dočkal bojového nasazení v Afghánistánu, Iráku i Sýrii. Vedle tradičních odběratelů na Blízkém východě jej nakupují také Polsko, Rumunsko a Estonsko.
ATACMS přišla na řadu jako raketa pro hlubší cíle
Samotná raketa MGM-140 ATACMS vznikla z vývoje, který začal ještě před oficiálním zavedením systému MLRS. Na konci 70. let Spojené státy uskutečnily program technologického demonstrátoru Assault Breaker. Jeho cílem bylo rozvinout myšlenku taktické balistické rakety schopné nést naváděnou submunici.
Na výzkum navázal v roce 1983 program JTACMS (Joint Tactical Missile System). Spojil dva jiné projekty amerického letectva a pozemních sil a měl přinést výkonný pozemní raketový systém s kvalitním koncovým navedením.
Testy verze Block I probíhaly v letech 1986 až 1989. Po jejich dokončení Spojené státy systém formálně zavedly do výzbroje jako MGM-140 ATACMS.
Raketa na pevné pohonné hmoty váží 1670 kilogramů. Při ráži 610 milimetrů a délce 3962 milimetrů dokáže podle uvedených údajů zasahovat cíle na vzdálenost 160 kilometrů ve verzi Block I a až 300 kilometrů ve verzi Block IA.
Původní varianta využívá inerciální navedení. Block IA dostal také přijímač pro korekce pomocí družicového signálu GPS.
Raketomet může nést dvě ATACMS, po jedné v každém ze dvou upravených raketnicových kontejnerů.
ATACMS si bojovou premiéru odbyla v Perském zálivu
Do bojového nasazení se ATACMS dostala relativně brzy po svém zavedení. Podle dokumentu Vedení války v Perském zálivu, který v dubnu 1992 vydalo americké ministerstvo obrany, během operace Pouštní bouře Američané odpálili na irácké cíle celkem 32 raket.
Dalšího nasazení se systém dočkal v Afghánistánu a především během druhé války v Iráku. Podle dokumentů výrobce Lockheed Martin tehdy americké síly odpálily více než 450 raket MGM-140.
Do roku 2015 tak podle uvedených údajů USA bojově použily celkem více než 500 kusů. ATACMS se tím postupně zařadila mezi významné americké prostředky pro ničení cílů ve větší hloubce protivníkova území.
Americká armáda už připravuje nástupce
Spojené státy mezitím soustředily pozornost na nástupce ATACMS, raketu Precision Strike Missile (PrSM), kterou v rámci požadavku LRPF/PRSM vyvíjejí společnosti Lockheed Martin a Raytheon.
Nová střela je menší. Její hlavice má podle podkladů hmotnost 91 kilogramů, takže systém MLRS bude moci nést hned čtyři střely namísto dvou ATACMS.
Současně má PrSM nabídnout větší výkon a dosah až 500 kilometrů. Tento dosah podle uvedeného podkladu formálně omezuje sovětsko-americká smlouva o omezení raket středního doletu, kterou obě strany nedávno vypověděly.
Vývoj programu PRSM ale nemusí skončit u této hranice. Podklady zmiňují také možnost vývoje nových hypersonických střel s dosahem přes 1000 mil, tedy přibližně 1600 kilometrů.
Právě přechod americké armády od ATACMS k PrSM vytváří prostor pro přesun části výroby ATACMS do Evropy.
Ukrajina dlouho na ATACMS čekala
ATACMS se výrazně dostala do pozornosti také kvůli válce na Ukrajině. Spojené státy dlouho odmítaly tyto rakety ukrajinské armádě předat. Americká strana se obávala, že by Ukrajinci mohli zbraň použít k útokům hluboko na ruském území, což tehdejší americká administrativa nechtěla.
Po dlouhém naléhání se ale první rakety na Ukrajinu dostaly v rámci šedesátimiliardového balíku pomoci, který Spojené státy schválily na konci dubna.
Podle neoficiálních zpráv mělo jít o 100 až 110 raket. Zhruba patnáct z nich mělo být následně použito. Deset najednou při útoku na krymské letecké základny ruského letectva 30. dubna a další tři o den později proti výcvikovému prostoru ruské armády.
Ukrajina podle zprávy koupila ATACMS od Turecka
Podklady zároveň uvádějí další významný obchod. Ukrajina podle listu Ukrajinska pravda koupila od Turecka 70 amerických střel ATACMS a 12 odpalovacích systémů M270 MLRS. Podle serveru The Kyiv Post s prodejem předběžně souhlasil americký Kongres. Kyjev mohl zbraně získat ještě během léta.
Ukrajinska pravda neuvedla cenu obchodu. Podle její informace však dodávka neměla obsahovat pouze ATACMS a odpalovací systémy. Ukrajina měla získat také 2524 raket M26 pro systémy M270 a 47 000 dělostřeleckých granátů M509A1.
Americké ministerstvo zahraničí následně uvedlo, že Ukrajina usiluje o získání těchto zbraní s cílem posílit ofenzivní i defenzivní schopnosti svých stávajících systémů.
Na začátku srpna americká diplomacie předložila příslušné dokumenty zákonodárcům. O tři dny později Kongres uvedl, že s převodem zbraní předběžně souhlasí. „Vláda Spojených států je připravena tento převod schválit, přičemž zohlednila politické, vojenské, ekonomické, lidskoprávní a zbrojní aspekty,“ stojí ve čtvrteční zprávě Kongresu.
Američtí zákonodárci mají od 3. srpna 15 kalendářních dní na to, aby převod zablokovali. Případný převod měly podle The Kyiv Post uskutečnit turecké společnosti MKE, ASFAT a ARCA Savunma, bulharská společnost VTIC International a americké společnosti Pansophico a Patriot Defense Group.
Německo se může stát novým evropským centrem ATACMS
Plán Rheinmetallu a Lockheed Martin tak přichází v době, kdy se kolem ATACMS odehrává několik zásadních změn současně.
Americká armáda přechází k nové generaci střel PrSM. Lockheed Martin potřebuje výrobní prostor pro její produkci. Rheinmetall současně rozšiřuje v Německu kapacity pro dělostřeleckou munici a raketové motory. Do této situace zapadá plán vybudovat v německém Unterlüß výrobní kapacitu pro ATACMS.
Výrobní linku chtějí podle současného harmonogramu začít stavět v roce 2027 a výrobu rozběhnout ke konci téhož roku. První tržby ale Rheinmetall očekává až od roku 2028.
Zároveň se stále jedná o společném podniku, který má s podporou německé a americké vlády vytvořit evropské centrum pro výrobu, integraci a poskytování ATACMS evropským spojencům.
