Návrh na zákaz plnění smlouvy lze podat až po jejím faktickém uzavření, konstatoval Nejvyšší správní soud ve sporu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a národního železničního dopravce. Předmětem sporu bylo pořízení lokomotiv Taurus od rakouského národního dopravce.
České dráhy uzavřely v roce 2008 s rakouským dopravcem Österreichischen Bundesbahnen dohodu o vzájemné výměně lokomotivních výkonů, která zajišťovala poskytnutí lokomotiv v přeshraniční dopravě. K této dohodě byly každoročně uzavírány dodatky. 2. října 2013 však Škoda Transportation podala u ÚOHS návrh na uložení zákazu plnění ze smlouvy od počátku účinnosti aktuálního jízdního řádu tedy 15. prosince 2013 týkající se úplatného pořízení kolejových vozidel Taurus, čímž mělo dojít k vyloučení soutěže, omezení možnosti kontroly postupu zadavatele a porušení zásad § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). ÚOHS rozhodl, a toto rozhodnutí po podání rozkladu potvrdil i jeho předseda, že se České dráhy dopustily správního deliktu, protože neuzavřely smlouvu v souladu s postupem podle zákona a neuveřejnily oznámení o zahájení zadávacího řízení. Za to uložil ÚOHS Českým drahám pokutu ve výši 1 mil. Kč a zákaz plnění smlouvy od 1. března do 13. prosince 2014.
Proti rozhodnutí předsedy ÚOHS podaly České dráhy i Österreichischen Bundesbahnen žaloby ke Krajskému soudu v Brně. Ten konstatoval, že návrh na uložení zákazu plnění smlouvy byl podán před uzavřením smlouvy, což je v rozporu se zákonem. Tato vada řízení tak vyvolala nezákonnost napadeného rozhodnutí, což bylo důvodem k jeho zrušení a vrácení k ÚOHS. Dále Krajský soud rozhodl, že se v daném případě vůbec nejednalo o veřejnou zakázku, neboť nedošlo k naplnění podmínky zájmu zadavatele na získání plnění. Podle soudu nelze klást rovnítko mezi pořízení lokomotiv a zajištění přeshraniční přepravy odpovídající mezinárodním závazkům. Celý případ je totiž nutné posuzovat optikou mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Tato smlouva pak stanovuje, že se lokomotivní výkony vyrovnají pokud možno naturálně a nebude-li možné naturální vyrovnání, uhradí se vlastní náklady. Nevyrovnanost výkonů pak podle soudu, kdy rakouská strana zajišťuje 81% výkony, odpovídá geografickému rozdělení dopravních cest. Vztah obou železničních operátorů tak není vztahem zadavatele a dodavatele a nenaplňuje podmínky § 7 odst. 1 zákona.
ÚOHS podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, ve které uvedl, že příloha smlouvy měla být uzavřena v září 2013 a Škoda Transportation nemohl tušit, že se tak nestalo a jeho návrh měl být posouzen s ohledem na účel institutu zákazu plnění smlouvy. ÚOHS také nesouhlasil s uplatněním Dohody mezi ČSSR a Rakouskem z roku 1964 na současnou situaci, která měla být jednoznačně podřízena postupu podle zákona o veřejných zakázkách.
Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí potvrdil rozhodnutí Krajského soudu, že návrh na zákaz plnění smlouvy lze podat až po jejím faktickém uzavření. V tomto případě přiznává, že zákon o veřejných zakázkách neupravoval možnost zabránit uzavření smlouvy, k níž zadavatel směřoval postupem v rozporu se zákonem. Tuto možnost dává až nový zákon o zadávání veřejných zakázek. Ani ten však neumožňuje podání návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy před jejím uzavřením. ÚOHS se tak návrhem na zákaz plnění smlouvy vůbec neměl zabývat.
Stejně tak se nejvyšší správní soud postavil za rozhodnutí Krajského soudu v otázce, zda šlo v daném případě vůbec o veřejnou zakázku. Ve své argumentaci konstatuje, že mezinárodní dohoda mezi ČSSR a Rakouskem upravuje nejen závazek umožnit pohraniční přechod železnic, ale rovněž způsob naplnění tohoto závazku. Takto komplexní úprava tedy nedávala prostor pro postup podle zákona o veřejných zakázkách. Nejvyšší správní soud odmítl také konstrukci, že o veřejnou zakázku šlo pouze v rozsahu nevyrovnaného poskytování závazku, protože není možné oddělit naturální plnění od peněžitého. Pro postup podle zákona o veřejných zakázkách není podstatná lokomotivní vyrovnanost či nevyrovnanost obou stran. Klíčové bylo zajištění přeshraniční dopravy a teprve od toho se odvíjela povinnost úhrady nákladů.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost ÚOHS zamítl jako nedůvodnou.
Jiří Reichl
V seriálu o rozhodovací praxi v oblasti veřejných zakázek jsme již psali:
Masarykova univerzita nezákonně dělila veřejnou zakázku
ÚOHS: Lesy ČR dostaly téměř půlmilionovou pokutu
Společnost Hruška po zásahu ÚOHS změnila smlouvy s dodavateli
SERIÁL – rozhodovací praxe v oblasti veřejných zakázek – „JŘBU forever“
SERIÁL – rozhodovací praxe v oblasti veřejných zakázek – Zastupování zadavatele a výběr pojistitele 21.7.2017
Seriál rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – rozhodnutí z posledních týdnů –… 14.7.2017
SERIÁL – rozhodovací praxe v oblasti veřejných zakázek – JŘBU 23.6.2017
SERIÁL – rozhodovací praxe v oblasti veřejných zakázek – institut „narovnání“ 16.6.2017
SERIÁL – Analýza rozhodování ve veřejných zakázkách – Nejvyšší správní soud vrátil rozhodnutí kvůli… 26.5.2017
SERIÁL – Analýzy rozhodnutí ÚOHS – Pokuta pro Státní fond dopravní infrastruktury a Klatovy 23.5.2017
