Z náměstka ministra obrany průvodcem technologickými firmami. Obrana představuje domácí podniky unikátním seriálem

Tomáš Kopečný - náměstek ministra obrany pro průmyslovou spolupráci ve své pracovně. Foto: Jiří Reichl, ED

Náměstek ministra obrany pro řízení sekce strategické spolupráce Tomáš Kopečný se v posledních týdnech objevuje v několika videích představujících české a moravské firmy pracujících ve zbrojní oblasti. Pro nebývalý krok se se svým týmem rozhodl v důsledku koronavirové krize, která znemožnila cestování nejen na dovolenou, ale omezila i pracovní cesty. Náměstek Kopečný je filmový fanoušek a je to na videích vidět. Pilota letounu L39, který se svým strojem létal v bondovce a naráží v něm na proslulého „parťáka“ Jamese Bonda – vynálezce pana Q, v jiném díle zase drží světelný meč z Hvězdných válek.

Pane náměstku, vy jste udělali seriál “Víme co máme“ o průmyslové spolupráci, resp. o tom, co vyrábí domácí firmy. Není moc obvyklé, že by náměstek ministra obrany sám prezentoval, jak máme skvělé produkty českých a moravských firem. Co Vás k tomu vedlo?

Chtěl jsem našim firmám nabídnout něco, co je pomůže dostat do povědomí potenciálních zahraničních partnerů. A protože jsem velký filmový fanoušek, říkal jsem si, že ideální formou by byla série krátkých klipů, které by nepůsobily jako klasický marketing, který na zahraničních veletrzích vídám.

Jsem zvyklý mluvit o kvalitách českých firem s našimi zahraničními partnery. To je moje práce posledních sedmi let. Během jednání musím mít výborně nastudovanou výrobní kapacitu firem, technické parametry jejich produktů a být schopný se o tom bavit na různých úrovních. V situaci, kdy jsme od března najednou nemohli dál dělat naši práci stejnou formou jako dřív, pro mě bylo přirozené, že nebudu sedět se založenýma rukama, ale pokusím se naše firmy na zahraničních trzích podpořit jinak.

Na obsahu každého dílu, zejména té technické části, jsme samozřejmě úzce spolupracovali s příslušnou firmou, ale snažili jsme se, aby videa nepůsobila nudně a strojeně a člověk se u nich mohl i zasmát. Prošpikovali jsme je proto odkazy na známé filmy či seriály, aby byla divácky atraktivnější a stravitelnější.

Chtěl jsem také uplatnit to, co funguje v neformálních rozhovorech při jednáních a „small talku“. Do každého dílu jsem se snažil zahrnout odkaz na něco ze světa mimo vojenskou techniku. Jakkoliv mě od toho kolegové občas zrazovali, třeba od záběru se světelným mečem ze Star wars.

Suchým sdělením, že L-39 je letadlo s určitými parametry, nikoho z leteckého světa neohromím. Pro mě, když se o tom bavím se svými kamarády nebo partnery, kteří také často nejsou technici, je zajímavé to, že létalo v bondovce nebo že ji vlastní Elon Musk či největší sběratel letounů na světě. Touto kampaní jsem chtěl přijít s něčím, co je srozumitelné i lidem, kteří se ve světě obranného průmyslu nepohybují každý den.

Věřím, že se nám podařilo vytvořit prezentaci našich obranných firem, která mezi ostatními produktovými videi rozhodně nezapadne, spíš naopak.

Máte přehledy o sledovanosti?

Přiznám se, že nemám. Ale ta čísla nejsou ohromující. Na youtube to jsou tisíce shlédnutí. Rozhodně neatakujeme hranici stovek tisíc a milionů. Ale mám pocit, že své diváky si seriál našel. Videa jsou zatím jen v češtině s anglickými titulky, ale máme objednané titulky do dalších 11 světových jazyků a pracujeme i na anglickém dabingu.

Jsem samozřejmě rád, že máme docela pozitivní odezvu na sociálních sítích a v médiích. Protože to byl druhý smysl té mise. Trochu ukázat, řekl bych demytizovat obraz o tom, co obranný průmysl je. Že nejde o temné zbrojaře scházející se jako překupníci na opuštěném letišti na Kavkazu, jako to bylo ve zmíněném Bondovi. Ale že obranný průmysl má rozměr, který je nejenom zajímavý technologicky, ale je důležitý pro obranyschopnost naší země.

Tomáš Kopečný /vlevo/ a prezident České zbrojovky Uherský Brod Lubomír Kovařík jako slavní „Muži v černém“. Repro: Víme, co máme
Kdo se na seriálu podílel?

Scénáře jsem psal s týmem čtyř kolegů. Dal jsem na papír základní ideu, čím je daná firma a její produkt unikátní, a kolegové vyhledávali další propojení, zajímavosti a detaily.  Velký kus práce odvedla ředitelka mojí kanceláře Magda Orlovičová, která zařídila celou logistiku, v podstatě producentskou práci: obvolat firmy, zajistit všechny lidi ve správný čas na správném místě a tak. Další tři kolegové pomáhali se scénářem a vymýšlením scén k natáčení – Matěj Denk, Lenka Dušková a Jonáš Vlk. K vaší poznámce, že je netypické, že se ve videích objevuje náměstek ministra obrany – jelikož jsme na tento projekt měli 0 Kč, nikdy jiný by v tom asi nehrál.

Náš videotým mne na začátku upozorňoval, že nápad vypadá dobře, ale nejslabší článek bude průvodce – herec, tedy já. Laťka tedy nebyla nastavená vysoko.

Původně jsme náš nápad konzultovali s naším tiskovým odborem, kterému se projekt líbil, ale po finanční stránce by byl příliš složitý na zprocesování.  Na doporučení známého jsem kontaktovat filmaře z Uherského Hradiště, kteří točí videa menšího rozsahu, ale velmi kvalitně a profesionálně. Dávají si záležet na hloubce obrazu, hodně o tom přemýšlí. Rád bych zmínil jejich jména: režisér Pavel Vrága, zvukař Karel Gregor, fotograf Kuba Viktor, a maskérka Leonka Vondrušková.

Protože logicky nemůžeme natočit portrét 100 firem, vybrali jsme ty největší výrobce v rámci Hospodářské komory. Nadto mi přišlo důležité do výběru zařadit firmu z oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení, ve které jsme ve světě opravdu uznávaní. Proto jsme vybrali firmu EGO Zlín. Vedení firem se pak po své linii domluvila s filmovým štábem na rozpočtu. Z toho, co od nich vím, byli překvapeni, že natáčení bylo relativně nízkonákladové. Pro mě bylo nejdůležitější, že firmy jsou spokojené s konečným výsledkem a jsou rády, že video mohou ukazovat zahraničním partnerům.

Co na to říkal pan ministr, když jste mu řekl, budu hrát ve filmu?

Podpořil mne. Popřál mi hodně štěstí, ocenil mou odvahu. Já jsem mu popsal svou ideu, jemu to připadalo jako dobrý nápad a líbil se mu pilotní díl. I teď od něj zaznamenávám pozitivní odezvu.

Když říkáte průmyslová spolupráce, to je hodně široký pojem. Docela často se naráží na to, že je problém něco prodat díky různým embargům, viz letadla, ve kterých je americká technologie a nemůžeme to prodat všude, kam bychom chtěli. Takže je to soupeření, nebo vyhýbání se nějakým překážkám. Zaznamenal jsem, že jste říkal o tom, že byste rád, aby se české firmy mohly zapojit do mezivládního (G2G) prodeje. Můžete tu myšlenku nějak osvětlit?

Myšlenka vzešla z vývoje mezinárodního obchodu s vojenským materiálem v posledních dvou, třech letech. České firmy začaly řádově narůstajícím tempem psát žádosti, zda-li bychom něco takového uměli, protože to po nich chce partnerská země. Konec konců i my na MO ČR jsme tímto směrem sami šli, když jsme na bázi vláda-vláda kupovali radary z Izraele a posléze vrtulníky z USA.  Je to zkrátka něco, co jsme v některých případech sami chtěli po našich zahraničních partnerech a budeme chtít i do budoucna. To samé bychom proto měli umět poskytnout i českým firmám.

Můžete jmenovat některé státy, které takto postupují?

Je to např. Švédsko, které má svůj specifický mechanismus, dále Francie, Španělsko, Velká Británie, Itálie… Každý model je jiný a každý stát, který takto nakupuje, ho pojímá jinak. Třeba v případě evropského trhu nejde nutně o to, že by předmět prodeje na bázi vláda-vláda byl majetkem státu. To je americký model. Americká vláda uzavře s ČR kontrakt na vrtulníky, také ale uzavře smlouvu s firmou Bell. V evropském modelu se uzavírá mezivládní dohoda o partnerství a kontrakt samotný je uzavřen mezi dodávající firmou a kupujícím státem. Doufáme, že tuto praxi zahájíme k 1. lednu 2021, protože půjde o další klíčový nástroj na podporu exportu a skrz export samozřejmě přichází růst HDP, zaměstnanost, sociální a zdravotní odvody a daňové příjmy do státního rozpočtu.

Existují nějaké legislativní překážky, které je nutno vyřešit, aby to mohlo začít fungovat?

Ne. Jde o nastavení procesu za platných legislativních podmínek. Vzhledem k tomu, že jsou členské státy EU, které už tento mode využívají, principiálně tomu ani nemůže nic bránit. Můžeme se rozhodnout, že tento institut silněji zakotvíme třeba v zákoně 38/1994 o obchodu s vojenským materiálem, ale z hlediska praxe mu již teď nic nebrání. Když mluvím o silnějším zakotvení, dokážu si představit opět inspiraci ze zahraničí.

Teď jsme mluvili o exportu, ale když se podíváme na import…viděl jsem studii o ekonomickém přínosu vojenských zakázek, kdy jedna koruna zakázky jsou asi tři koruny v sub zakázkách.. Kopíruje toto i vaše zkušenosti, nebo máte své výpočty?

Máme své výpočty. Analýzu jsme prezentovali v dubnu letošního roku. Zahrnovala zkušenosti nejenom z ČR, ale především z dalších šesti členských států EU. Tam bylo počítáno, kolik každá koruna investic do obrany při zapojení národních dodavatelů vygeneruje zaměstnaneckých míst, příjmů do rozpočtu, růst HDP, jak to posiluje vědecko-technickou základnu, technologický rozvoj.

My jsme to tehdy počítali na příkladu tří strategických projektů, SHORAD – protivzdušná obrana, děla a BVP. Výsledkem bylo, že investice do těchto 3 projektů se výrazně vrátí do ekonomiky, do státního rozpočtu přinese takřka 30 mld. Kč na odvodech, vytvoří okolo 20.000 zaměstnaneckých míst. Což neznamená, že bude 20.000 lidí zaměstnaných najednou, ale po dobu trvání těchto projektů. Do českých firem by šlo něco okolo 27 mld.

Nejde o systémy, které bychom dokázali vyvinout a vyrobit v ČR, ale šlo o to zapojení našich firem jako subdodavatelů. A jedna ze základních podmínek, že ty projekty budou pokračovat, byla, že každý z potenciálních dodavatelů musí zajistit minimální naplněné daného procenta subdodávek od českých firem, které jsme spočítali jako realizovatelné. Příjmy do státní pokladny jsme pak počítali na základně nejenom zkušeností z Czechoslovak Group (CSG), ale i z dalších českých a evropských firem s přihlédnutím k našemu daňovému systému. To byly důležité argumenty, které jsou opět aktuální ve chvíli, kdy nám KSČM chce škrtnout 10 mld. v rozpočtu na příští rok. Já to vnímám jako velké ohrožení nejen modernizace armády, ale i potřebného stimulu naší ekonomiky. Pokud máme v krizi investovat, tak tohle je přesně ten typ investice, který má kromě strategické povahy i vysokou návratnost.

Tomáš Kopečný – náměstek ministra obrany pro průmyslovou spolupráci ve své pracovně. Na stěnách má různé masky z pracovních cest. Foto: Jiří Reichl. ED
Kdyby bylo těch 10mld. škrtnuto, jak požaduje KSČM, co to bude pro ty zakázky znamenat?

Vláda se jednohlasně vyjádřila pro to, aby byl zachován rozpočet tak, jak je navržen. Pokud by k tomuto škrtu došlo, zastavily by se veškeré akviziční projekty. A to ani nechci domýšlet soudní konsekvence u věcí, které jsou zasmluvněné a počítá se s platbou.

Poslanci Výboru pro obranu minulý týden odmítli jakékoliv snižování rozpočtu pro ministerstvo obrany, respektive Armádu ČR (pozn. aut.).

Mohl byste říct největší věci, které jsou už pod smlouvou, a teoreticky by tam hrozila arbitráž?

Myslím, že by tento krok znamenal nejenom reputační riziko, ale i zásadní ekonomické riziko a doufejme, že k němu nedojde. Protože by mohl způsobit i problémy pro státní rozpočet. V praxi to funguje tak, že musíte vyjednávat s firmami o posunutí plateb či dodávek. Ty to samozřejmě můžou odmítnou, trvat na plnění smlouvy a požadovat sankce.

O co by přišel český obranný průmysl, kdyby se škrtlo 10 mld. ze státního rozpočtu?

O hodně. Kromě přímých příjmů z projektu jde i o ztráty na projekt navázané. Na výrobce, třeba optiky do BVP, jsou napojení nejen lidé přímo spjatí s výrobou jako např. subdodavatelé, ale i ti, kteří poskytují služby v okolí, třeba potravinářské. Tohle bylo celkem dobře prostudované v Americe, že v momentě, kdy skončila nějaká fabrika, která měla high-tech výrobu, tak v okruzích okolo ní začali padat všichni ostatní. Ten, kdo peče pizzu, kdo ji zabalí a kdo ji doveze. Všechny tyto práce najednou zmizí.

Jeden z příkladů spolupráce přenesené v návaznosti na obchod, který jsme viděli v minulosti, je oprava pandurů, která stále běží. Teď se nejvíce mluví o BVP a o tancích a jejich modernizaci. U BVP byly odložené zkoušky, kvůli tomu, že by nebylo možné zabezpečit proticovidová opatření. Znamená odložení pro průmyslovou spolupráci nějaký zásadní problém? Protože v tuto dobu už měl být znám vítěz.

Stejně jako u dalších běžících projektů byly nastavené určité podmínky vůči potenciálním dodavatelům. Pokud firmy chtějí uspět, musí mít samozřejmě zabezpečenou i tuto oblast. A my nikomu neříkáme, ani říkat nebudeme, s kým mají spolupracovat. Pro nás je důležitý stanovený podíl českých firem na zakázce. Protože víme, že je realistický, pokud se o jeho dosažení firmy budou snažit.

Jednání pokračují. Takže z tohoto hlediska pro nás odložení zkoušek nic neznamená. Pro nás je důležité, že na konci dostaneme v nabídce přesně popsané jak, kdo a co bude dodávat. Tam uvidíme černé na bílém, jak velký podíl dostanou české firmy.

 

Když byste mohl vyzvednout nějaký příklad dobré spolupráce zahraničního dodavatele a českých subdodavatelů, byly by to třeba Pandury?

Příklad reálné průmyslové spolupráce, která byla řádně kvantifikovaná, jsou MADRy. Firma Elta byla vybrána i díky tomu, že deklarovala 30% zapojení českého průmyslu a přinesla přesný rozpis toho, kdo co bude dělat. A plní to. Hlavní integrátor za českou část je firma Retia. To je dobrý příklad. Pandury také nejsou špatný příklad. Tehdy Steyr výrobu této generace obrněných transportérů včetně licence přenechal našemu Vojenskému opravárenskému podniku, ze kterého se to potom dostalo do CSG. Dnes s tím CSG slaví úspěch na zahraničních trzích, příkladem budiž Indonésie. Jedna věc je ale počet vozidel, která vyjedou z fabriky, která se nachází v zemi A, nebo B, druhá věc je, kolik peněz reálně dostaly české firmy. Takže první takto kvantitativně zaměřený na objem projekt je až MADR. Jakkoliv Pandur také přináší dobré efekty.

Maďarský nákup bojových vozidel pěchoty může přinést synergie pro domácí firmy

Bude mít vliv na domácí průmyslovou spolupráci podepsání maďarského kontraktu o pořízení BVP? Jak jste tu skutečnost, že vláda pana Orbána si pospíšila a koupila podobné stroje, o kterých se tu mluví a také vyžadují podíl Maďarského průmyslu, vnímal?

My jsme věděli, že Maďarsko, stejně jako další členské státy EU a NATO, potřebují tuto techniku obměnit a že jednají se stejnými subjekty jako my. Maďaři za poslední dva roky ukázali dobrou schopnost modernizovat své síly v poměrně krátkém čase. Na začátku toho příběhu ale byly české firmy. Začalo to Českou Zbrojovkou a prvním kompletním transferem technologií výroby do zahraničí, což byl státní podnik Arsenal v Maďarsku. Ještě před pár lety byl maďarský obranný průmysl dost omezený. Maďarská vláda učinila strategické rozhodnutí, že jde o jeden ze segmentů, které by měl rozvíjet každý suverénní stát. Byli schopní velmi rychle nakoupit vrtulníky, houfnice, tanky… V září podepsali bojová vozidla pěchoty s německým výrobcem Lynx.

Ale na požadavek ČR na 40% podíl domácího průmyslu nemůže mít tato skutečnost vliv. U nás se o zakázku neuchází jen německý dodavatel, ale i další firmy, které uspěly na zahraničních trzích. Vidím zde ale potenciál pro určitou synergii mezi českými a maďarskými firmami. Pokud ne u zakázky jako takové, tak především v udržování životního cyklu. Přesně o tohle nám jde.

A také, aby byly firmy zaintegrovány do dodavatelských řetězců a struktur pro celý světový trh. Což je velmi specifická kategorie jednání.Leckteré firmy jsou už díky samotnému procesu jednání o zapojení výroby jednotlivých strojů certifikované a kvalifikované, aby se třeba i u těch největších řetězců ucházely o zakázky po celém světě. Což je velmi zajímavé. Už samotné jednání s dodavateli otevírá dveře českým firmám, aby se dostaly k zakázkám nezávisle na tom, jak ten konkrétní velký výrobce dopadne tady, protože budou mít certifikaci, s níž se mohou ucházet o subdodávky pro tuto firmu i pro kontrakty jinde.

Má to jeden prostý důvod. Žádný útvar, který má ve velkých firmách na starosti hledání dodavatelských zdrojů, nemůže vědět o všech firmách na světě. Takže dokud i ti největší jako Airbus či Rheinmetall nemají důvod přijet do ČR a seznámit se s naším průmyslem, prostě nepřijedou. Ale když už k nám zavítají a vidí, že produkt, který poptávají, je u nás o 30 % levnější, bude to pro ně zajímavé. I o tom je kampaň „Víme, co máme“. Nejde jen o prezentaci finálních produktů. Chceme našim zahraničním partnerům ukázat, že zde mohou najít excelentní technologie a produkty do svých dodavatelských řetězců.

Když jste mluvil o Maďarsku, jejich přezbrojování, nemohu se nezeptat na poslední maďarský případ v ČR, a to je Aero Vodochody. Samozřejmě se mluví o tom, že to je dobře, protože Maďaři už modernizovali skoro všechno, ale letadla ještě nemají, tak by si mohli koupit i tyhle svoje z Vodochod.

To čtu úplně stejně. S tím, že maďarské modernizační plány jdou daleko za horizont toho, co už nakoupili. Je to opravdu velký projekt. Jinak Aero je pořád ve velmi těžké situaci. Samozřejmě je logický zájem investora rozvíjet obchod tam, kam dosáhne. Takže to je z mého pohledu pravděpodobné.

Jiří Reichl