Válka mezi Ruskem a Ukrajinou může být posledním „hřebíčkem do rakve“ těžkého průmyslu v Donbasu. Region, považovaný svého času za průmyslové srdce Sovětského svazu, směřuje k bezvýznamnosti. Po více než 150 letech se tak může uzavřít kdysi slavná historie tamních uhelných dolů, hutních závodů i dalších podniků.
Pokud by si někdo myslel, že průmyslový boom Donbasu je spjat se sovětskými „stachanovci“, tak je na omylu. Vzestup regionu se odehrál ještě za carského Ruska díky západoevropským investorům. Díky nim vyrostly v Donbasu desítky černouhelných dolů, oceláren, válcoven a strojíren.
Proreformní car Alexander II. pozval do Ruska západní investory, aby rozproudil industrializaci zaostalé říše. Mezi prvními dorazil britský inženýr a podnikatel John Hughes, který v roce 1869 založil město Hughesovka či Juzovka, což je dnešní Doněck. Britové byli postupně přečísleni Francouzi a Belgičany, kteří podle statistiky z roku 1913 drželi 90 procent kapitálu investovaného do průmyslu a těžby na východní Ukrajině.
Když po první světové válce oblast ovládli ruští bolševici, doly a továrny znárodnili. Průmyslový boom na východě Ukrajiny pokračoval i v nových poměrech. Například produkce černého uhlí v regionu vzrostla z 24 milionů tun v roce 1914 až na rekordních 218 milionů tun v roce 1976. Poté již produkce začala klesat a Donbas se začal měnit v jeden obrovský průmyslový skanzen.
Na sestupné dráze
První propad tradičního průmyslu v Donbasu nastal v 90. letech po rozpadu Sovětského svazu, druhý po Rusy vyprovokovaném povstání v roce 2014 a vzniku dvou loutkových států – Doněcké a Luhanské lidové republiky. Ukrajinská vláda v roce 2017 pod tlakem radikálů zakázala import uhlí, oceli a dalších produktů z území pod kontrolou separatistů.
Z těchto oblastí je k dispozici velmi málo statistických dat. Jedny z mála konkrétních údajů lze najít na ruské verzi Wikipedie, která zmiňuje objem výroby v Doněcké lidové republice za rok 2017: 1,1 milionu tun oceli, 1,2 milionu tun koksu a 1,5 milionu tun litiny. Jedná se o malý zlomek výroby z doby před rokem 2013. Ve zmíněném roce 2017 byla kvůli chybějícímu odbytu zavřena charcyzská továrna na trubky, Doněcký elektrotechnický závod a Juzovský metalurgický závod.
Jak ve své studii o situaci v Donbasu z roku 2020 uvádí International Crisis Group (ICG), o produkci z území pod kontrolou separatistů není v Rusku zájem, protože to má černého uhlí a hutních produktů nadbytek. Určité objemy uhlí a produktů se vyvážejí do Ruska a následně pod falešným ruským původem směřují na Ukrajinu i jiných zemí. Tyto kšefty zmiňuje také web Investigace.cz, podle kterého mohla část uhlí skončit i v České republice.
ICG ve své zprávě zmiňuje také propad výroby ve větší (a méně průmyslové) části Doněcké a Luhanské oblasti, která zůstala po roce 2014 pod kontrolou ukrajinské vlády. Mezi lety 2013 a 2018 zde byl pokles průmyslové produkce o zhruba 80 procent; podíl na tom mělo zpřetrhání dodavatelských řetězců i poškození řady továren během války o Donbas.
Kde není práce, nebudou ani lidé
Životní úroveň byla v minulých letech nižší na území separatistů. ICG zmiňuje, že obě „lidové“ republiky se zhruba třemi miliony obyvatel fungovaly jen díky masivním dotacím od ruské vlády. Bez vojenských výdajů se jednalo o 1,5 až 2 miliardy dolarů ročně.
Donbas se tak stal oblastí bez budoucnosti, ze které utíká kdo může. Nic na tom nezmění fakt, zda bude mít nad regionem kontrolu Rusko, Ukrajina nebo proruské loutkové vlády. Bývalé průmyslové srdce carského Ruska a Sovětského svazu se tak nejspíš změní v apokalyptickou zónu plnou rezavějících fabrik a zatopených dolů. Dalším pozůstatkem 150 let s těžkým průmyslem je zdevastované životní prostředí, které život v oblasti ještě víc znepříjemňuje.
David Tramba
