Šest vojáků, 28 dní v podzemí a jen 1,3 metru prostoru na výšku. Nad jejich hlavami dopadaly ruské granáty. Uvnitř bojovali s bolestí zad, prachem i nedostatkem místa. Jejich úkol přitom vyžadoval naprosté utajení. Museli vykopat cestu, která ukrajinským vojákům umožní překvapit Rusy přímo u jejich pozic. Igor Nažyha dodnes vzpomíná na každý den této neobvyklé operace.
Vojenský tunel si většina lidí představí jako rozsáhlou podzemní stavbu. Ukrajinští vojáci však v červnu 2024 pracovali v podmínkách, které měly k pohodlnému staveništi hodně daleko. Jejich základnou se stala stará kovová zavlažovací roura. Uvnitř se nemohli narovnat. Museli odkopávat tvrdou zeminu a hlídat, aby jejich práci neodhalil nepřítel. Vzpomínky Igora Nažyhy přinesl portál Suspilne.
Původně počítali s týdnem nebo dvěma. Nakonec v podzemí strávili 28 dní. Doněcká půda totiž kladla mnohem větší odpor, než očekávali. O operaci v blízkosti ruských pozic vyprávěl Igor Nažyha z Černovické oblasti. Tehdy sloužil u 107. brigády teritoriální obrany.
Cesta pod ruské pozice vedla starou zavlažovací rourou
Psal se červen 2024. Příslušníci 94. praporu 107. brigády teritoriální obrany tehdy plnili úkol poblíž Krasnohorivky v Pokrovském okrese. Jednotka působila v sestavě 59. samostatné motorizované pěší brigády Jakova Handziuka. Vojáci se přesunuli na pozici, které říkali jednoduše „Roura“.
Na poli našli otvor do podzemního potrubí. Původně sloužilo k zavlažování zemědělské půdy. Kovová roura měla průměr 1,3 metru. Vojáci měli k dispozici úsek dlouhý přibližně 800 metrů.
„Tam na poli po výbuchu vznikl vstup do roury. Byla to bývalá soustava pro zavlažování polí. Průměr roury byl 1,3 metru. Délka úseku, na kterém jsme měli plnit úkol, činila 800 metrů,“ vzpomíná Nažyha.
Ukrajinské jednotky kontrolovaly místo vstupu. Vojáci však měli vykopat dva výstupy směrem k ruským pozicím. První měl vést na staré ukrajinské postavení, které mezitím obsadil nepřítel. Druhý měl otevřít cestu k další výhodné pozici. „Dostali jsme za úkol vybudovat výstup z roury ve dvou bodech. Zaprvé jsme měli vykopat cestu na naše staré, ztracené postavení, které už obsadil nepřítel. Kromě toho jsme kopali ještě jeden průchod, který nám měl umožnit obsadit další výhodnou pozici,“ vysvětluje Nažyha.
Velení počítalo s překvapivým výpadem. Ukrajinští vojáci se měli objevit na povrchu mezi dvěma ruskými postaveními. Protivník by tak musel čelit útoku z nečekaného směru. „Mohli bychom tak podniknout výpad, náhle se objevit mezi dvěma nepřátelskými pozicemi a způsobit jim značné problémy a ztráty,“ popisuje Nažyha zamýšlený účel operace.
Jeden z tunelů už předchozí jednotky téměř dokončily. Druhý ale čekal na nové vojáky. Nejprve museli prorazit otvor v kovové stěně potrubí. Pak mohli pokračovat v kopání směrem k určenému místu. Každý výstup musel zůstat skrytý. Kdyby Rusové odhalili jejich práci před dokončením, celý plán by ohrozili.
Šest vojáků pracovalo v předklonu
Uvnitř potrubí se v jednu chvíli nacházelo přibližně šest vojáků. Většinou šlo o příslušníky 107. brigády. Později se k nim připojili také vojáci 59. brigády. Nažyha patřil mezi služebně výše postavené členy skupiny.
Práce měla původně trvat jeden až dva týdny. Jenže doněcká půda byla mimořádně tvrdá. Vojáci ji museli rozbíjet a postupně odkopávat. Pracovali od rána do večera. Přestávky jim sice poskytly krátký oddech, ale náročná práce pokračovala každý den.
„Doněcká půda je tak tvrdá, že nám to zabralo mnohem více času, než jsme očekávali. Byla to těžká práce od rána do večera. Ano, s přestávkami, ale pořád šlo o stejnou činnost: rozbíjet zeminu a budovat tunel,“ říká Nažyha.
Malý průměr potrubí jim práci ještě komplikoval. Vojáci se mohli pohybovat pouze sehnutí. Narovnat se prakticky nedokázali. Jedinou možnost představovalo lehnout si. Až v nově vykopaných částech tunelu mohli stát vzpřímeně. Právě tam se proto střídali, aby si alespoň na chvíli protáhli záda.
„Operace byla náročná, protože jsme měli opravdu málo místa. Nebylo tam žádné osvětlení. V rouře se člověk nemohl narovnat, jedině si lehnout. Když jsme vykopali tunel v zemi, dalo se v něm už stát v plné výšce. Proto jsme se tam střídali, abychom se trochu protáhli,“ popisuje.
Uvnitř panovalo relativní sucho. Vzduch však plnil prach a rez. Do potrubí se dostávali hlodavci a několikrát se tam objevili také hadi. Vojáci tak museli zvládat nejen fyzickou námahu, ale i nepříjemné podmínky.
Vykopanou zeminu schovávali do pytlů
Zpočátku používali ženijní lopatky. Později dostali akumulátorové bourací kladivo, které jim práci usnadnilo. Přesto museli každý další úsek pracně rozbíjet a odkopávat.
Pak řešili další problém. Kam s vykopanou zeminou? Kdyby ji vyhazovali ven, mohli by Rusové odhalit jejich činnost. Vojáci proto hlínu ukládali do pytlů a odnášeli ji zpět do potrubí.
Pomáhal jim malý vozík, který jim poskytla skupina týlového zabezpečení. Pytle však postupně zabíraly stále více místa. „Došlo to tak daleko, že přibližně 60 procent roury bylo z jedné strany zaplněno pytli se zeminou a my jsme se protahovali druhou stranou,“ vzpomíná Nažyha.
Pytle posloužily také jako improvizovaný úkryt pro případ, že by se k vojákům dostal nepřítel. Uvnitř potrubí tak postupně vzniklo místo pro práci, odpočinek i nouzovou ochranu.
Vojáci spali na karimatkách podél stěn. Odpočívali na směny a u výstupu směrem k nepříteli drželi hlídku. Přes den se snažili nevycházet na povrch. Ruské bezpilotní letouny totiž mohly jejich přítomnost snadno odhalit.
Komunikaci mezi oběma konci potrubí nejprve zajišťovalo drátové spojení. S velením pak vojáci komunikovali prostřednictvím spojky. Ta zhruba jednou za dva až tři dny, případně podle potřeby, vyrazila do nejbližšího bunkru. Předávala informace o postupu prací, fotografie a videa. Při návratu přinášela zásoby.
S jídlem ani pitnou vodou podle Nažyhy neměli zásadní problém. Obvykle jedli dvakrát denně. Mnohem více než jídlo jim však chyběla voda, které měli dostatek. Pod zemí navíc panovalo příjemnější klima než na rozpáleném povrchu. „Obvykle jsme jedli dvakrát denně, protože člověku se ani nechtělo jíst. Mnohem víc jsme měli chuť na vodu, které bylo dostatek. Jedinou výhodou bylo, že venku panovalo obrovské horko, zatímco pod zemí bylo chladno,“ vypráví.
Po vybudování druhého výstupu se zlepšilo také spojení. Vojáci mohli instalovat radiostanici a anténu.
Bolest zad zaháněli injekcemi
Dlouhé hodiny v předklonu si vybraly svou daň. Neustálá práce v omezeném prostoru zatěžovala záda a bolest postupně provázela každého z vojáků.
Bojová zdravotnice jim proto předávala léky v ampulích. Vojáci si je sami aplikovali, aby zvládli zánětlivé potíže a mohli pokračovat v práci. „Fyzicky jsme pracovali opravdu velmi těžce. A protože jsme se tam nemohli pořádně narovnat, záda nám dávala pořádně zabrat. Naše zdravotnice nám předávala ampule a sami jsme si je píchali. Tak jsme se snažili zvládnout zánětlivé procesy v zádech. Chápali jsme totiž, že úkol musíme splnit,“ popisuje Nažyha.
Únava však doléhala na celý organismus. Ke konci operace jeden z vojáků prodělal záchvat, který připomínal epileptický. Ostatní mu poskytli první pomoc. „I v takových podmínkách jsme mu pomáhali. Díky Bohu všechno dobře dopadlo a obešlo se to bez dalších následků. Ukázalo se, že se nám znalosti taktické medicíny hodily dokonce i v rouře,“ říká.
Granáty dopadaly těsně vedle jejich úkrytu
Vojáci se nebáli jen fyzického vyčerpání. Po celou dobu museli počítat s tím, že Rusové odhalí jejich přítomnost. Uzavřený prostor navíc omezoval možnosti úniku. Nažyha přiznává, že se u některých mužů objevovaly také pocity klaustrofobie.
„Uvědomovali jsme si, že pokud by do roury přímo něco zasáhlo, přežít by bylo téměř nemožné. Z roury nebylo kam utéct. Na jednom konci byl jeden výstup, na druhém konci druhý, směrem k nepříteli, a někde uprostřed jsme kopali vlastní cestu ven,“ vzpomíná.
Nad jejich hlavami zuřily boje o Krasnohorivku a okolí. Vojáci slyšeli neustálé ostřelování. Některé granáty dopadaly přímo vedle potrubí. „Tehdy probíhaly mimořádně silné útoky na Krasnohorivku a její okolí. Granáty dopadaly vedle roury. Měli jsme pocit, že pokud jeden dopadne o metr vlevo nebo vpravo, nepřežijeme. V rouře bylo vidět, že do ní v minulosti zasáhly rakety z raketometu Grad a bez problémů ji prorazily. Proto jsme věděli, že její odolnost je velmi nejistá. Psychicky nás to hodně zatěžovalo,“ říká Nažyha.
Ještě větší strach měli z toho, že Rusové objeví některý z výstupů. Mohli by jim tak uzavřít únikové cesty. Uvnitř potrubí by se pak vojáci jen těžko bránili. „Báli jsme se, že nás nepřítel překvapí. Mohl by nás v rouře zastihnout a zastřelit nebo nám dovnitř naházet granáty,“ popisuje Nažyha.
Ruský dron shodil k vchodu plynový granát
Nebezpečí nepředstavovalo pouze dělostřelectvo. Rusové proti vojákům použili také bezpilotní letoun. Ten shodil plynový granát přímo ke vstupu do potrubí.
Ukrajincům pomohl druhý, již vyhloubený výstup. V potrubí díky němu vznikl průvan, který plyn odváděl ven. „Zachránilo nás, že díky tehdy už vyhloubenému dodatečnému výstupu vznikl průvan a vítr všechno vyfukoval ven,“ vzpomíná Nažyha.
Vojáci navíc stihli použít plynové masky. Nikdo proto neutrpěl újmu. O útoku se podle Nažyhy dozvěděli také prostřednictvím radiostanice. Ostatní je upozornili, aby byli opatrní. „Naštěstí všichni zůstali živí a zdraví. Tehdy jsme si ale uvědomili, že nepřítel pochopil, že se v rouře něco děje,“ dodává.
Nažyha se jako velitel družstva snažil především udržet morálku ostatních. Vojáci si navzájem dodávali odvahu a připomínali si, že úkol společně zvládnou. „Mým úkolem jako velitele družstva bylo podporovat kluky. Vždycky jsme drželi při sobě a říkali si: ‚Zvládneme to, dokážeme to, v klidu to všechno přečkáme.‘ A přečkali jsme to,“ říká.
Po 28 dnech tunel dokončili. Další vojáci překvapili nepřítele
Práce nakonec trvala téměř měsíc. Vojáci vybudovali požadované výstupy a připravili podzemní cestu pro další ukrajinské jednotky. Podkop po dokončení skutečně využívali další vojáci. Podle Nažyhy se jim díky němu podařilo protivníka překvapit. „Bylo to náročné, ale kluci byli skvělí a pracovali nepřetržitě. Nakonec jsme úkol splnili. Později tento podkop využívali další vojáci a podařilo se jim nepřítele zaskočit,“ říká.
Krátce po dokončení operace přesunuli prapor z Pokrovského směru na Kupjanský směr. Nažyha při vzpomínce na tehdejší události děkuje všem mužům, kteří s ním v podzemí pracovali. „Děkuji všem klukům, kteří tehdy byli se mnou, jak z mé jednotky, tak z 59. brigády. Bylo to těžké, ale zvládli jsme to. Na 28 dní v té rouře asi nikdy nezapomenu,“ říká.
Někteří z jeho tehdejších spolubojovníků už ale nežijí. Část mužů, kteří s ním v podzemí pracovali, později padla. „Bohužel už tu s námi není mnoho kluků, kteří tehdy byli se mnou v rouře. Jsou to hrdinové. Obětovali své životy za svobodu a budoucnost země. Ale mnoho dalších je stále naživu, zdravých, a jsem přesvědčený, že ještě budeme bojovat,“ říká Nažyha.
Území, kde se operace odehrála, nyní kontrolují ruské jednotky. Nažyha doufá, že jde pouze o dočasný stav. Věří, že Ukrajina dokáže tato území znovu získat.
Nažyha chce, aby lidé nezapomínali na teritoriální obranu
Příběh podzemní operace představuje jen jednu část Nažyhova působení ve válce. Muž z Černovické oblasti používá volací znak Deputat – Zástupce. Zároveň působí jako tajemník městské rady v Novodněstrovsku. V řadách teritoriální obrany slouží čtvrtým rokem.
Během války prošel několika úseky fronty, mimo jiné Časiv Jarem a Kupjanskem. Dva a půl roku strávil v pěchotě jako řadový voják. Později se stal velitelem družstva jedné z rot 107. brigády a následně převzal velení celé roty. V době rozhovoru se Suspilne v říjnu 2026 už zastával funkci náčelníka komunikace 107. brigády. Nacházel se v Doněcké oblasti.
Nažyha se rozhodl vyprávět o podzemní operaci poté, co média začala věnovat pozornost akci s krycím jménem Veles. Chtěl připomenout, že na frontě probíhá také mnoho dalších náročných operací, o kterých se tolik nemluví. „Ano, naše operace nebyla tak rozsáhlá jako operace Veles, ale vzpomněl jsem si i na naše podobné akce. Veřejnost se dozvídá o známějších jednotkách, ale v jejich stínu se zapomíná, že po celé frontové linii všichni odvádějí velmi těžkou, pekelnou práci,“ vysvětluje.
Podle něj si větší pozornost zaslouží také bojové úkoly jednotek teritoriální obrany. Příslušníci 107. brigády totiž často působí v sestavě jiných brigád. Lidé pak znají především jednotku, pod jejímž velením vojáci bojovali. „I my jsme byli na horkých úsecích fronty a plnili náročné úkoly. Lidé ale často znají brigádu, v jejíž sestavě jsme tehdy působili, a nevědí, že tam byli také naši vojáci. Chtěl bych, aby se mluvilo i o teritoriální obraně a aby lidé věděli, co děláme,“ zdůrazňuje.
Na 28 dní v kovové rouře Nažyha nezapomene. Vzpomíná na bolest, únavu, ostřelování i strach z odhalení. Především ale myslí na muže, kteří s ním tehdy pracovali. Někteří z nich už se domů nevrátili.
