Několik let po finanční krizi, která vypukla v roce 2008, se zdá, že světová ekonomika klopýtla také v roce 2015. Problémem je především ukládání peněz komerčních bank do Fedu, myslí si ekonom Stiglitz.
Podle zprávy OSN ohledně ekonomických vyhlídek v roce 2016, kleslo tempo růstu ve vyspělých ekonomikách o více než 54 %. Odhaduje se, že 44 milionů lidí je ve vyspělých zemích nezaměstnaných, což je o 12 milionů více než v roce 2007, zatímco míra inflace dosáhla své nejnižší úrovně od dob krize.
Ještě znepokojivější je také to, že tempo růstu ve vyspělých zemích se stalo více volatilní. Je to překvapivé, neboť vyspělé země, s plně otevřenými kapitálovými účty, by měly mít prospěch z volného pohyby kapitálu a sdílení mezinárodního kapitálu. Kromě toho sociální transfrery, včetně dávek v nezaměstnanosti, by měly umožnit domácnostem stabilizaci jejích spotřeby.
Ale dominantní politika v období po krizi – fiskální restrikce a kvantitativní uvolňování (QE) ze strany hlavních centrálních bank, však jen vedla k malé podpoře a stimulaci spotřeby, domácností, investic a růstu. Naopak situaci ještě zhoršily.
Problémem je především Financial Services Regulatory Relief Act z roku 2006, který schválil Federální rezervní systém, kdy se bankám měly začít platit úroky z přebytečných rezerv, čímž se narušil klíčový cíl QE. V důsledku tohoto opatření tak přebytečné rezervy držené Fedem prudce vzrostly z úrovně ve výši 200 miliard dolarů v letech 2000-2008 na více než 1,6 bilionů dolarů v období 2009-2015. Jedná se o velkorysou a skrytou dotaci ze strany Fedu finančnímu sektoru. A jelikož se v minulém měsíci zvýšily úrokové sazby, tak se tyto „dotace“ bankám v letošním roce zvýší o dalších 13 miliard dolarů.
Ve skutečnosti je americký finanční systém na pokraji kolapsu. Finanční instituce raději nechaly své peníze ve Fedu než by poskytovaly úvěry do reálné ekonomiky. Vydělaly během posledních 5 let zcela bezrizikově téměř 30 miliard dolarů!
Nevhodné „pobídky“ bankám jsou jedním z důvodů, že k mnohým kýženým výhodám z nízkých úrokových sazeb nedošlo. Vzhledem k tomu, že se podařilo udržet nulové úrokové sazby v průběhu téměř 7 let, tak bych rád vyzval vlády ve vyspělých zemích, aby půjčovaly a investovaly do infrastruktury, vzdělání a sociálních odvětví. Zvyšování sociálních transferů v období po krizi by pomohlo zvýšit agregátní poptávku.
Zpráva OSN: Investuje se málo
Kromě toho zpráva OSN jasně ukazuje, že v celém vyspělém světě nerostly soukromé investice podle očekávání, vhledem k extrémně nízkým úrokovým sazbám. V 17 z 20 nejrozvinutějších ekonomik zůstal růst investic nižší než před krizovým rokem 2008. Pět zaznamenalo pokles investic v průběhu období 2010-2015.
Globální dluhové cenné papíry emitované nefinančním podnikům, který by měly směřovat do fixních investic, během stejného období přitom výrazně vzrostly. Znamená to, že nefinanční podniky využily situace nízkých úrokových sazeb. Místo investic však tyto peníze využívaly pro odkoupení vlastních akcií nebo pro nákup jiných finančních aktiv. QE tak stimuloval prudké zvýšení pákového efektu, tržní kapitalizaci a ziskovost finančního sektoru.
Ale opět to byly úvěry, které příliš nepomohly reálné ekonomice. Je tedy jasné, že udržení úrokových sazeb blízko nulové úrovně nemusí nutně vést k vyšším investicím. Je-li bankám dána možnost ve výběru, tak si raději vyberou volbu bezrizikového zisku nebo dokonce finanční spekulace s úvěry.
Naproti tomu, když Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond půjčuje levné peníze do rozvojových zemí, tak ukládá zemím podmínky, co mohou a co nemohou dělat. Pokud tedy mají mít nízké úrokové sazby požadováný účinek, pak mají směřovat nejen k obnovením úvěrových kanálů (především pro malé a střední podniky), ale také k nastavení cílů, které by měly splnit banky. Místo toho, aby se účelově podporovaly banky, tak by měl Fed nastavit penalizaci za držení přebytečných peněz.
Zatímco ultranízké úrokové sazby přinesly skutečně několik výhod pro rozvinuté země, tak nezamýšlený, ale nikoliv neočekávány, důsledek uvolněné měnové politiky byl prudký růst přeshraničních kapitálových toků. Celkový příliv kapitálů do rozvojových zemí se zvýšil z 20 miliard dolarů v roce 2008 na více než 600 miliard v roce 2010.
Velmi málo z těchto kapitálových toků však šel do fixních investic. Ve skutečnosti růst investic v rozvojových zemích v období po krizi zpomalil. Letos rozvojové země dohromady očekávájí, že nastane první čistý odliv kapitálu od roku 2006.
Ani měnová politika, ani finanční sektor, nedělá to, co má. Zdá se, že přiliv likvidity míří spíše k vytváření finančního bohatství a nafukování bublin aktiv, nikoliv, aby posiloval reálnou ekonomiku. Přes prudký pokles cen akcií na celém světě, tak tržní kapitalizace na světovém HDP zůstává pořád vysoká. Riziko další finanční krize proto nemůže být ignorována.
Existují i jiné hospodářské politiky, které chtějí vytvořit přislib udržitelného růstu. Začínají se přepisovat pravidla tržního hospodářství s cílem zajistit větší rovnost, snahu o dlouhodobě uvažování a vytvoření účinné regulace na trhu půjčovaných peněz. Také bude potřeba výrazný růst investic do infrastruktury, vzdělávání a technologií. Ty budou muset financovány, alespoň částečně, zavedením ekologických daní, včetně uhlíkových daní, daně z monopolů a nebo renty, která se stala všudypřítomná v tržní ekonomice a nesmírně přispívá k nerovnosti a pomalému růstu.
Volný překlad článku ekonoma Josepha E. Stiglitze z theguardian.com
Arsen Lazarevič
