Ukrajinská krize poslala americko – ruské vztahy k bodu mrazu. S dostatečným nadhledem však mohou být geopolitické konflikty méně významné, než se zdá. Například na oběžné dráze se žádná konfrontace nekoná.
V loňském roce jsme byli svědky výrazného zhoršování vztahů mezi USA a Ruskem, zapříčiněném ruskou podporou separatistů na východní Ukrajině a následné anexi Krymu. Následné sankce uvalené mezinárodním společenstvím jen dokreslily přeměnu relativně korektních vztahů v „malou studenou válku“.
Vztahy mezi Ruskem a USA byly vždy definovány dynamikou regionálních konfliktů a krizí, v nichž se střetávaly národní zájmy velmocí. Od spojenectví v druhé světové válce se mnohokrát proměnily a prošly různými fázemi – od vyhrocených konfrontací kubánské krize, vietnamské války či sovětské invaze do Afghánistánu, přes fázi oteplování vztahů v období détente, vedoucí k dojednání smluv o kontrole strategických zbraní ( SALT ), až po novou fázi vztahů nastartovanou po ukončení studené války.
Přes pohnutou diplomatickou historii vzájemných vztahů mezi oběma velmocemi existuje oblast, ve které země dlouhodobě spolupracují. A tou je kosmický výzkum.
Stručná historie kosmického partnerství
Po druhé světové válce se mezi oběma velmocemi rozhořel boj o vesmírná prvenství, získání vědecko-technické převahy v oblasti dobývání a výzkumu vesmíru. Pomineme-li v zásadě nepodstatná prvenství, můžeme konstatovat, že vesmírný závod obecně vedl k zásadnímu technologickému pokroku, který do té doby neměl v historii lidstva obdoby, a otevřel rozsáhlé možnosti pro výzkum a využívání kosmického prostoru. Od vypuštění první umělé družice, přes prvního kosmonauta až po přistání na Měsíci uběhlo pouhých dvanáct let.
Spolupráce v oblastech vesmírného výzkumu, jako kosmické biologie a medicíny, geodynamiky a dalších oborech začala již v šedesátých letech dvacátého století. Později, v roce 1972 podepsaly Spojené státy a tehdejší SSSR dohodu o spolupráci v průzkumu a využívání kosmického prostoru pro mírové účely. Dohodu na Moskevském summitu podepsal tehdejší americký prezident Richard Nixon s ruským premiérem Alexejem Kosyginem.
Milníkem v mezinárodní spolupráci v kosmických programech se stal program Sojuz-Apollo, první společný vesmírný let Sovětského svazu a USA, realizovaný v roce 1975.
Tato mise byla velkým technickým i politickým úspěchem, bohužel se však na slibný začátek nepodařilo navázat a další etapa společných vesmírných projektů se začala psát až o téměř dvacet let později. Bilaterární dohoda o spolupráci ve vesmíru, program Shuttle-Mir, byla uzavřena až po rozpadu Sovětského svazu, a to v roce 1992. Prostřednictvím tohoto programu NASA i Roscosmos získaly řadu cenných zkušeností s dlouhodobým provozováním kosmické stanice. Ty se následně uplatnily při výstavbě a provozování Mezinárodní vesmírné stanice ISS, v současnosti jediné trvale obydlené stanice ve vesmíru.
Dodejme, že ISS není čistě americko-ruským projektem a podílejí se na něm i další země – Japonsko, Kanada a Brazílie. Pozadu nezůstává ani Evropa. Česká republika je spolu s osmnácti dalšími státy členem Evropské kosmické agentury (ESA). Pro rok 2015 byl sestaven rozpočet ve výši 4,4 miliardy € a příspěvek ČR byl 14,2 milionu €.
Většina spolupráce americké agentury NASA s Ruskem probíhá přes federální kosmickou agenturu Roskosmos, zapojeny jsou ale i další ruské organizace.
Ovlivní geopolitika vesmír? Pravděpodobně ne
V sérii reaktivních zahraničně-politických rozhodnutí mezi Ruskem a USA došlo i na rušení vazeb mezi NASA a Roskosmos, nicméně sankce ani jiné kroky se netýkají ISS, která byla z těchto omezení vyňata. Současnému pozemskému napětí a mezinárodní krizi navzdory, Spojené státy s Ruskem dosáhly dohody o dalším financování ISS, a tento projekt tak bude pokračovat minimálně do roku 2024, kdy končí životnost vesmírné stanice. Hlavní část nákladů na provoz přitom ponesou i nadále Spojené státy.
Ředitelé amerických a ruských kosmických agentur Charles Bolden a Igor Komarov potvrdili na konci března zájem obou zemí na pokračující spolupráci v oblasti pilotovaných kosmických letů, a zejména o dlouhodobou přípravu plánovaného letu na Mars.
Další probíhající projekty NASA se zaměřují na využití ruských technologií a nástrojů na robotických sondách vyslaných k Měsíci či Marsu. Například marsovské vozítko Curiosity je vybaveno ruským přístrojem Dynamic Albedo of Neutrons (DAN), hledajícím vodu na povrchu rudé planety.
Ačkoli se již vedou diskuze mezi představiteli kosmických agentur o nástupci ISS, lze jen těžko odhadovat konkrétní výsledek. Ani do budoucna se nedá pravděpodobně čekat výraznější odklon od vesmírné spolupráce v dnešní podobě. Pokračující kooperace týkající se ISS se dá předpokládat mimo jiné i proto, že lze s úspěchem pochybovat o jakémkoli zneužití technologií k vojenským či jinak strategickým účelům. Přece jen se jedná především o vědecké a laboratorní zařízení.
Důležitým faktorem přitom zůstává americká závislost na ruských vesmírných lodích Sojuz, přepravující na vesmírnou stanici astronauty. S Ruskem je třeba i nadále počítat. A to přesto, že do přeprav nákladu se zapojují ve stále větší míře i komerční společnosti, jako například SpaceX. Tato při prvním letu dopravila k ISS téměř dva tisíce kilogramů zásob. V neposlední řadě doprava amerických astronautů na stanici je pro Ruskou federaci slušným výdělkem – jeden pasažér přijde Spojené státy na 70 milionů dolarů.
Ve vesmíru tedy bude vládnout spolupráce mocností, a to minimálně dalších devět let. Rusko si je vědomo finančních i technologických omezení a nedá se tak čekat vlastní překotný vesmírný vývoj. Napjaté rozpočty však poznamenávají i americký kosmický program.
Ačkoli se spekuluje o různých budoucích scénářích, výstavbě nových národních kosmických stanic USA a Ruska, či výraznému zapojení komerčních subjektů, není pravděpodobné, že by jakákoli ze hlavních stran tento v stále funkční sňatek z rozumu opouštěla.
Petr Nutil
