S poslaneckým návrhem, který počítá se změnou stávající úpravy vydání zajišťovacího příkazu tak, že na místo správce daně by k vydání zajišťovacího příkazu byl příslušný samosoudce krajského soudu v rámci správního soudnictví, zásadně nesouhlasí všechna připomínková místa. Návrh se ale nelíbí ani daňovým poradcům. Vláda Andreje Babiše dnes návrh nepodpořila, nyní ho projednají poslanci.
Veřejná ochránkyně práv ve svém zamítavém stanovisku upozorňuje na to, že návrh zákona předpokládá, že pominou-li po vydání rozsudku o vydání zajišťovacího příkazu důvody pro jeho vydání či zjistí-li navrhovatel důvody pro snížení původní částky uvedené v zajišťovacím příkazu, podá bezodkladně návrh na změnu rozsudku o vydání zajišťovacího příkazu. Již za stávající právní úpravy platí, pokračuje stanovisko VOP, že by správce daně měl za trvání zajišťovacího příkazu soustavně zjišťovat, zda nedošlo ke změně podmínek pro zajištění, a to jak ve vztahu k existenci odůvodněné obavy o vybrání daně, tak i ve vztahu k výši zajišťované částky. Je však zejména v zájmu daňového subjektu, aby předložil relevantní důkazy a upozornil na skutečnosti svědčící o změně podmínek pro zajištění. Proto by měl být k podání návrhu na změnu rozsudku o vydání zajišťovacího příkazu oprávněn i samotný daňový subjekt. „Obávám se nadto, že navrhovaná právní úprava povede k dalšímu zatěžování soudů. Pokud by totiž daňový subjekt předložil správci daně informace dokládající změnu podmínek pro zajištění, avšak ten návrh na změnu rozsudku o vydání zajišťovacího příkazu nevydal, bude se podání návrhu domáhat u soudu. V praxi přitom existují odlišné názory na to, zda se lze takové neaktivitě správce daně bránit nečinnostní či zásahovou žalobou. Stejný soud by pak musel rozhodovat dvakrát, nejprve o zásahové či nečinnostní žalobě a následně o návrhu na změnu rozsudku o vydání zajišťovacího příkazu.“
[mn_protected]
Jak dále VOP uvádí, nezbytnou podmínkou pro vydání zajišťovacího příkazu je existence odůvodněné obavy, že daň bude v době její vymahatelnosti nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. U dosud nestanovené daně musí být přiměřeně pravděpodobné i budoucí stanovení daně. Přiměřená pravděpodobnost stanovení daně i odůvodněná obava o vybrání daně jsou tzv. neurčitými právními pojmy, jejichž výklad formuje správní praxe i judikatura. Povinnost výkladu neurčitého právního pojmu klade na rozhodující orgán zvýšené argumentační nároky, které se musejí projevit ve formulační a logické kvalitě vydaného rozhodnutí. „Mám pochybnosti o tom, nakolik by soudy mohly dostát těmto požadavkům při nutnosti rozhodnout do dvou pracovních dnů. V kombinaci s navrhovaným pravidlem o omezení (prakticky vyloučení) možnosti podat kasační stížnost navrhovatelem by to pak znamenalo, že oprávněnost vydání některých zajišťovacích příkazů budou posuzovat pouze krajské soudy v řízeních omezených na dva pracovní dny. Takový výsledek považuji rovněž za nežádoucí.“
Závěrem upozorňuje stanovisko na to, že závažné následky pro daňové subjekty by pak mohlo mít případné schválení další aktuálně navrhované změny soudního řádu správního rozšiřující nepřijatelnost kasační stížnosti. Snadno by se mohlo stát, že krajský soud vyhoví návrhu na vydání zajišťovacího příkazu a případné námitky odpůrce nebudou s odkazem na nepřijatelnost kasační stížnosti vůbec projednány.
Mohlo by vás zajímat
Předně je podle Ministerstva financí třeba konstatovat, že případy zrušení zajišťovacích příkazů se vztahovaly ke kauzám, v nichž byly zajišťovací příkazy vydány již ve větším časovém odstupu s tím, že nově formulované závěry správních soudů ohledně pravidel vydávání zajišťovacích příkazů byly již od roku 2017 plně promítány do správní praxe uvedených správců daně. „Aktuální judikatura správních soudů ve věci zajišťovacích příkazů je mimořádně bohatá a vytýčila velmi jasně definované hranice správní úvahy správce daně při jejich vydávání. Je tak kladen důraz především na to, aby správce daně dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodňoval nejen obavu o budoucí dobytnost daně, ale i přiměřenou pravděpodobnost budoucího stanovení daně, pokud se jedná o zajištění daně dosud nestanovené.“
Soud není správní orgán
MF nesouhlasí ani s tím, že – jak je uvedeno v důvodové zprávě k návrhu zákona – úprava řízení o vydání zajišťovacího příkazu by měla mít své ideové východisko v řízení o vzetí do vazby, s tím, že v rámci trestních řízení je příslušný soud jednající v trestním řízení jedním z orgánů činných v trestním řízení kromě policejního orgánu a státního zastupitelství, tedy orgány činné v trestním řízení tvoří jednu soustavu s jedním úkolem v trestním řízení, na kterém se v jeho příslušných fázích jednotlivé orgány podílejí. „Naproti tomu v případě navrhované úpravy by správní soud, který v oblasti veřejné správy primárně pouze kontroluje zákonnost vydaných správních aktů, popř. rozhoduje o nečinnosti správního orgánu, anebo o jeho nezákonném zásahu, v uvedeném případě vydáním zajišťovacího příkazu formou soudního rozhodnutí sám prováděl výkon v oblasti veřejné správy – správy daní. Smyslem správního soudnictví však není naplnění účelu správy daní, respektive v uvedeném případě by se správní soud zřejmě sám dostal do postavení správce daně v dílčím daňovém řízení o zajištění daně.“
Praktické posouzení celé, zpravidla značně komplikované a spisově rozsáhlé daňové kauzy ze strany soudu se ve dvoudenní lhůtě jeví MF jako materiálně nereálné a nemůže být (jak činí důvodová zpráva k návrhu zákona) srovnáváno s rozhodováním ve věci vzetí do vazby. Běžná délka soudních řízení ve věci přezkoumání zákonnosti vydaných zajišťovacích příkazů např. u Městského soudu v Praze činí 2-4 roky a i v případě, kdy některé krajské soudy využijí institutu přednostního projednání věci dle § 56 odst. 1 SŘS, není rozhodovací praxe kratší než 2-3 měsíce.
Rovněž Ministerstvo spravedlnosti ve svém zamítavém stanovisku upozorňuje na to, že návrh představuje nekoncepční zásah do pojetí a funkce správního soudnictví jako incidenční a následné kontroly veřejné správy. Český model správního soudnictví je postaven zásadně na principu kasačního rozhodování, což je podstatný aspekt z hlediska dělby moci. Pravomoc věcně rozhodnout o správní věci zahájením soudního řízení správního na správní soudy standardně nepřechází. „Správní soud může činnost orgánu veřejné správy pouze kontrolovat a hodnotit, nemůže však tento orgán zastupovat a vydat konečné rozhodnutí věci v oblasti správního práva. Návrh naproti tomu předpokládá, že soud bude obligatorně a ex ante vstupovat do věcného rozhodování o uplatnění jednoho dílčího opatření přijímaného při správě daní.“
Zapojení soudu do rozhodování o zajišťovacím příkazu by podle MS rovněž znamenalo nedůvodné prodloužení účinků zajišťovacího příkazu v případech, kdy pro jejich trvání pominou důvody. V současnosti má správce daně povinnost z moci úřední přezkoumávat trvání důvodů pro účinnost zajišťovacího příkazu a případně musí sám bezodkladně rozhodnout o ukončení jeho účinnosti (§ 168 odst. 3 DŘ). Podle navrhované úpravy by však pominutí účinků zajišťovacího příkazu bylo závislé na rozhodnutí soudu o jeho zrušení k návrhu správce daně. „Navržený mechanismus pro zrušení zajišťovacího příkazu lze tedy pokládat z hlediska ochrany práv daňového subjektu za méně příznivý.“
Problém pro daňový subjekt
Ministerstvu vnitra vadí, že přestože je řízení o vydání zajišťovacího příkazu koncipováno jako sporné a počítá se stranami v podobě navrhovatele (správce daně) a odpůrce (adresát zajišťovacího příkazu), fakticky se vzhledem k pojetí navrhovaného § 101k odst. 3 počítá s informováním odpůrce o řízení až ve chvíli, kdy mu bude doručován rozsudek se zajišťovacím příkazem. „V návaznosti na výše uvedené považujeme za nezbytné upozornit, že důsledkem navrhované právní úpravy by bylo značné omezení použitelných opravných prostředků. Pokud by prvním rozhodnutím ve věci bylo rozhodnutí krajského soudu, zůstala by osobě, vůči níž by byl zajišťovací příkaz vydán, k dispozici pouze kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, a tedy nemohl využít žádný řádný opravný prostředek ani soudní přezkum v rozsahu odpovídajícím řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.“ Podle MV by ve skutečnosti mohlo dojít i ke snížení míry ochrany osob, vůči nimž jsou zajišťovací příkazy používány, oproti stávajícímu stavu.
Návrh se nelíbí ale ani samotným daňovým poradcům. „O existenci tohoto návrhu jsme se jako daňoví poradci dozvěděli až poté, co byl předložen vládě k jejímu vyjádření. Neměli jsme ani možnost k němu vznést připomínky,“ říká Tomáš Hajdušek z Komory daňových poradců. „Samotný návrh je podle mého názoru v rozporu s koncepcí správního soudnictví, které je založeno na přezkumu rozhodnutí, vydávaných správními orgány. Pokud by nyní měly samotné soudy ta rozhodnutí vydávat, byla by to zásadní změna.“
Jak dále konstatuje, Komora naopak navrhovala, aby byla v oblasti zajišťovacích příkazů zajištěna skutečně efektivní soudní ochrana, zejména z hlediska času. Tedy aby bylo zrušeno odvolací řízení a žaloby na zajišťovací příkazy byly projednávány v přednostním režimu. Tyto změny by naopak byly zcela v souladu se stávající koncepcí správního soudnictví a vedly by k rychlejšímu soudnímu přezkumu. „Ministerstvo financí uvádí statistiky, podle kterých je 27 % žalob proti zajišťovacím příkazům úspěšných. Podle mých statistik je úspěšnost žalob u ukončených soudních řízení ještě vyšší – 36 %. Soudy tedy ruší významné množství zajišťovacích příkazů a my bychom chtěli, aby bylo toto rozhodování rychlejší. Jinak hrozí vyhlašování rozsudků in memoriam,“ uzavírá Hajdušek.
[/mn_protected]
Dušan Šrámek
