Někdejší disidenti perzekuovaní komunistickým režimem uložením takzvaného ochranného dohledu z politických důvodů jsou o krok blíže odškodnění. Příslušný návrh ministerstva spravedlnosti, který počítá se sto tisíci korunami pro každého poškozeného prošel meziresortním připomínkovým řízením bez větších problémů a podle všeho ho tak čekají spíše jen drobnější úpravy.
Návrh ostatně vychází z rozhodnutí vlády a ostře proti se tak nepostavilo ani ministerstvo financí, které jinak drtivou většinu legislativních změn zvyšující nároky na státní rozpočet šmahem odmítá. V tomto případě ale náklady na samotné odškodnění nijak nezpochybnilo. Strážci státní kasy “pouze” zdůrazňují, že justiční resort musí najít ve svém vlastním rozpočtu peníze na platy úředníků, kteří budou mít vyřizování žádostí o odškodné na starosti.
Ministerstvo financí vedené místopředsedou ODS Zbyňkem Stanjurou přitom upozorňuje, že důvodová zpráva vůbec tyto náklady nevyčísluje. „V souvislosti s probíhající konsolidací veřejných financí pokládáme za nezbytné zajistit vyplacení odškodnění s využitím stávajících personálních kapacit bez navýšení počtu míst a objemu prostředků na platy,” konstatuje Stanjurův resort.
Jeho úředníci v této souvislosti apelují na to, aby ve všech příslušných materiálech návrhu bylo explicitně uvedeno, že veškeré změny se obejdou bez dalších personálních a platových požadavků.
Ministerstvo spravedlnosti už přitom před původním projednávání záměru na vládě avizovalo, že ve vlastním rozpočtu volné peníze na pokrytí těchto nákladů nemá a bude tedy požadovat uvolnění odpovídajících prostředků ze státní kasy. Finální rozhodnutí tak bude vládě.
Nástroj šikany
Jednorázové odškodnění obětem ochranného dohledu je součástí souboru opatření k důstojnějšímu zajištění disidentů, který kabinet Petra Fialy (ODS) přijal po loňské protestní hladovce aktivistů Jiřího Gruntoráda a Johna Boka, kteří upozornili mimo jiné na problém nízkých důchodů odpůrců totalitního režimu.
Institut ochranného dohledu se od roku 1973 ukládal odsouzeným k nepodmíněným trestům, a to na dobu jednoho až tří let. Platit začínal bezprostředně po propuštění z vězení a počítal mimo jiné s tím, že daný člověk se musel na svobodě pravidelně hlásit na stanici Veřejné bezpečnosti, musel nahlašovat a také prokazovat zdroje své obživy nebo sdělovat úřadům dopředu jakýkoliv pobyt mimo bydliště. Zároveň musel ale „strpět” kontroly policie u sebe doma. Soud měl také možnost zakázat dotyčnému návštěvy určitých míst nebo zařízení.
Oficiálně bylo účelem zákona „přispět k dalšímu posílení ochrany společnosti před protispolečenskou činností osob zvlášť narušených, jakož i k dovršení nápravy odsouzeného“. Jenže v praxi opatření stalo spíše nástrojem politické perzekuce a legální možností, jak disidentům znepříjemnit život.
„Od přelomu 70. a 80. let se ochranný dohled stal nástrojem pro perzekuci osob nepohodlných komunistickému režimu, neboť začal být ve větší míře ukládán z politických důvodů, tj. osobám stíhaným za jejich politické projevy proti vládnoucí garnituře,” komentuje to ministerstvo spravedlnosti v předkládací zprávě k návrhu.
Připomíná přitom, že ochranným dohledem byla do roku 1989 postižena řada disidentů a obhájců lidských práv, včetně signatářů Charty 77 Jiřího Gruntoráda, Ivana Martina Jirouse, Rudolfa Battěka, Jana Litomiského, který později zastával funkci vládního zmocněnce pro lidská práva, Ladislava Lise, Františka Stárka „Čuňase“, nebo Pavla Wonky. Ten se odmítal ochrannému dohledu podrobit, a byl proto vzat do vazby, kde poté zemřel.
Stanovisko ÚSTR má být závazné
O samotných žádostech o odškodnění bude rozhodovat ministerstvo spravedlnosti v jednostupňovém správním řízení, neúspěšní žadatelé by následně mohli podat žalobu ke správnímu soudu. Podle úřadu je tato varianta jednodušší a rychlejší než cesta trestního soudnictví, a to v jednoznačných případech, kdy je žadatel buď sám schopen doložit ochranný dohled z politických důvodů, nebo mu splnění podmínek potvrdí Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR).
Právě role ústavu je ale podle některých úřadů v návrhu nedostatečně popsaná. Upozornilo na to například ministerstvo práce a sociálních věcí: „Doporučujeme v textu zákona blíže specifikovat roli Ústavu pro studium totalitních režimů při prokazování rozhodných skutečností a výslovně zakotvit závaznost jeho stanoviska.”
A podobně se vyjádřil i resort vnitra. Ten poukazuje na to, že znění návrhu počítá s tím, že stanovisko ÚSTR má být „podkladem” správního orgánu pro vydání rozhodnutí. Jenže správní řád s něčím takovým nepočítá.
„Stanovisko bude podléhat volnému hodnocení důkazů, resp. podkladů, a proto neplatí konstatování důvodové zprávy, dle něhož stanovisko Ústavu je pro Ministerstvo spravedlnosti závazné,” konstatuje ministerstvo vnitra. A to s tím, že ruku v ruce se závazností stanoviska úřadu by bylo žádoucí stanovit také lhůtu pro jeho vydání. Ta je totiž podle současného znění návrhu de facto neomezená.
Silový resort ve svém stanovisku zmínil i to, že návrh není zcela v souladu se základním principem ulehčování pozice žadatelů. Ti budou muset ministerstvu spravedlnosti dokládat, že jim byl před rokem 1989 ochranný dohled skutečně uložen, ale zároveň by podle textu návrhu měli mít povinnost doložit i skutečnosti, které o nich úřady vědí samy.
„Nelze po správním orgánu požadovat, aby za účastníka řízení obstarával podklady a zjišťoval skutečnosti, které povedou ke kladnému vyřízení věci. Současně však platí, že správní orgán dotčené osoby co nejméně zatěžuje a podklady opatřuje přednostně s využitím úřední evidence, do níž má přístup,” vysvětluje to vnitro s tím, že žadatel by podle stávajícího znění návrhu měl mít povinnost dokládat například i údaje o státním občanství. Ten si přitom mohou přednící snadno ověřit sami z informačních systémů veřejné správy.
Neúspěšných může být až polovina
Ministerstvo spravedlnosti odhaduje, že odškodné za uložený ochranný režim by mohlo získat od 50 lidí – v minimalistické variantě – až po zhruba 3000 někdejších disidentů ve variantě maximalistické.
Úřad přitom v této souvislosti odhaduje, že převis podaných žádostí nad skutečně přiznaným odškodným bude značný. „Každý, komu byl uložen ochranný dohled, totiž může mít pocit, že má na odškodnění nárok, nebo to jednoduše bude chtít jen zkusit.”
Ochranný dohled byl před rokem 1990 uložen až 120 tisícům lidí a ministerstvo na základě demografických údajů odhaduje, že naživu z toho v současné době bude zhruba 15 až 30 tisíc z nich. „Jestliže by se na ministerstvo spravedlnosti zkusil obrátit každý třetí, pak lze očekávat celkem až 5 nebo 10 tisíc žádost, z nichž opodstatněných může být maximálně 2 až 3 tisíce. Jedná se přitom o velmi hrubé odhady, založené na úmrtnosti populace starší 60 let,” uvádí ministerstvo spravedlnosti v důvodové zprávě a dodává, že v obdobných programech je zpravidla úspěšných zhruba 40 až 50 procent žadatelů.
Peníze i pro vynucené emigranty
Stejné odškodné jako politické oběti nuceného ochranného dohledu by v souladu s další normou měli dostat také oběti akce StB s názvem Asanace, při které komunistická tajná policie nutila nepohodlné disidenty k emigraci.
K tomuto návrhu v uplynulých dnech skončilo připomínkové řízení a i ten podle všeho projde hladce. S nesouhlasnými připomínkami technického rázu se připojilo například ministerstvo pro místní rozvoj.
To se například pozastavilo na tím, že návrh nepočáítá s jinak obvyklým opravným prostředkem v podobě rozkladového řízení, a to pro případech zamítnutí žádosti ze strany ministerstva. O rozkladu standardně rozhoduje šéf příslušného resortu. „Například rozhodování o rozkladech proti zamítnutí žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobě sterilizované v rozporu s právem ukazuje, že ministr může na návrh rozkladové komise napravit nezákonné rozhodování ministerstva, a dokonce ministerstvo přimět ke změně rozhodovací praxe, aby byla v souladu se zákonem,” poukazuje ministerstvo.
Upozornilo přitom, že odepření rozkladu nutí žadatele podávat v případě nesouhlasu s rozhodnutím úřadu správní žalobu a tím zvyšuje zátěž i pro samotné soudy. „Stejně tak nepovažujeme za důvodné nepřipustit obnovu řízení a přezkumné řízení,” doplňuje “místní rozvoj”.
Zároveň pak v souvislosti s jednorázovým odškodným pro oběti akce Asanace kritizuje fakt, že by vyplacená částka měla být vyjmuta z výkonu případných exekucí oběti. „Případné dluhy příjemce odškodnění však vyplacením odškodnění nezmizí. Příjemce odškodnění bude samozřejmě i nadále povinen svoje dluhy splnit a v případě nutnosti k tomu použít i peněžních prostředků, které získal v podobě odškodnění,” uvádí ministerstvo.
Stávající znění návrhu podle něj poskytuje příjemci odškodnění příležitost k tomu, aby poškodil svého věřitele tím, že obdrženou částku použije jinak než na úhradu svých dluhů. „Není vhodné, aby stát odčiňoval křivdu spáchanou komunistickou diktaturou poškozováním současných věřitelů obětí minulého režimu, ledaže by takovým věřitelem byl sám stát nebo spolupracovník minulého režimu,” poznamenává úřad.
S již „tradiční” připomínkou se pak přihlásilo ministerstvo financí. To upozorňuje, že důvodová zpráva k návrhu sice vyčísluje náklady na odškodňování – a to ve výši 20 až 30 milionů – ale už nijak neupřesňuje, kde by se tato suma ve státním rozpočtu měla vzít. „Ministerstvo financí za nezbytné pro jednání schůze vlády i do překládací zprávy uvést celkové rozpočtové dopady a konkrétní zdroj, z kterého budou tyto nároky případně pokryty, například přesun v rámci rozpočtu kapitoly nebo snížení výdajů jiné kapitoly státního rozpočtu,” uvádějí strážci státní kasy.
Dodávají přitom, že peníze na odškodnění si bude muset příslušný resort, který bude mít jeho vyplácení v gesci, najít ve své vlastní rozpočtové kapitole.
Ministerstvo spravedlnosti pak upozorňuje, že návrh by mohl být v rozporu s Mezinárodního paktem o občanských a politických právech, a to kvůli podmínce, podle které by měl na odškodnění nárok jen občan České republiky. „Právní úprava by neměla diskriminovat mezi osobami, které jsou všechny stejnými oběťmi dřívějších opatření, potažmo že všechny oběti mají nárok na náhradu bez svévolného rozlišování. Tím spíše by proto mělo být zřejmé, proč jsou za způsobené příkoří odškodňováni nyní pouze čeští občané,” konstatuje justiční resort.
S ohledem na to pak doporučuje, aby autor návrhu, tedy ministerstvo vnitra, provedl důkladné posouzení souladu podmínky českého občanství se zmíněným paktem a podmínku také řádně vysvětlil.
Satisfakce sourozencům
Nejde přitom o jediné odškodnění pro někdejší odpůrce minulého režimu, ke kterému se stát v poslední době odhodlal.
Vláda už totiž nedávno schválila návrhu na rozšíření počtu lidí, kteří mají mít nárok na odškodnění za bezpráví minulého režimu. Tentokrát Úřad vlády totiž zároveň předložil návrh legislativní změny normy týkající zmíněných satisfakcí pro některé z obětí demonstrací ze srpna 1969, tedy k ročnímu výročí okupace spojeneckými vojsky.
Od roku 2021 mají nárok na jednorázově vyplacených 200, 90 nebo 40 tisíc korun tehdejší účastníci nebo jejich nejbližší příbuzní, a to v případě, že byli komunistickými ozbrojenými složkami zraněni nebo usmrceni. V případě úmrtí přímého účastníka mají nárok na výplatu jeho děti, manželka nebo manžel, nebo případně rodiče.
„Od doby nabytí účinnosti zákona se však při jeho aplikaci ukázalo, že jistými limity tohoto zákona je právě ono vymezení okruhu oprávněných osob, které mají v případě úmrtí oběti demonstrací v srpnu roku 1969 nárok na odškodnění. Zcela opomenuti jsou totiž jejich sourozenci, což je obzvláště znepokojivé v případě jedné z ikonických obětí srpnových demonstrací roku 1969 slečny Danuše Muzikářové, narozené 13. července 1951, která byla dne 21. srpna 1969 zastřelena bezpečnostními složkami v Brně,” upozorňuje teď v důvodové zprávě k návrhu Úřad vlády.
Zároveň pak úřad zdůrazňuje, že všech pět osob zastřelených ve dnech 20. a 21 srpna 1969 při demonstracích v Praze a v Brně bylo velmi mladého věku nebo bezdětných. „Lze se oprávněné domnívat, že životy sourozenců obětí zásahu tehdejších bezpečnostních složek byly tragickou ztrátou poznamenány podobnou měrou, jak tomu bylo v případě jejich rodičů. Ba dokonce ještě i děti těchto sourozenců, narozené po zmíněné tragédii, musely mnohdy spolu se svými rodiči zakoušet šikanu ze strany komunistické státní moci,” poznamenávají vládní úředníci.
Smyslem a účelem předloženého návrhu zákona je podle nich tento nedostatek zákona napravit a umožnit tak, aby nárok na odškodnění měli i někteří další nejbližší příbuzní, konkrétně sourozenci obětí brutálního zásahu.
Také tento návrh prošel připomínkovým řízením bez většího odporu, pouze ministerstvo financí i v tomto případě požadovalo, aby veškeré spojené náklady hradilo ze svého rozpočtu ministerstvo vnitra a nezvyšovaly se tak nároky na státní rozpočet. „Této připomínce bylo v plném rozsahu vyhověno a Ministerstvo financí se způsobem jejího vypořádání bez výhrad souhlasí,” poznamenává k tomu v závěrečném stanovisku k návrhu legislativní rada vlády.
Původní návrh z roku 2020 odhadoval finanční náklady mezi 2,5 až 4,5 miliony korun s tím, že přesné vyčíslení nebylo lze provést, neboť nebyly k dispozici přesné údaje o počtu obětí zásahů tehdejších bezpečnostních složek.
Podle posledních dostupných dat bylo v praxi ke konci letošního května doručeno pouze 12 žádostí o odškodnění podle tohoto zákona, přičemž kladně bylo vyřízeno 8 z nich. „Celková dosud vyplacená částka tak činí 620 000 korun,” uvádí Úřad vlády.
I s ohledem na to pak úředníci odhadují, že finanční dopady aktuálně schváleného návrhu na rozšíření se budou pohybovat pouze v řádu desítek, maximálně stovek tisíc korun.
Tomáš Svoboda
