Pojďme se na kauzu „Šabatová, Romové a realitky“ podívat z pohledu výzkumu na pomezí ekonomie a psychologie, píše analytik Milan PETRÁK.
Ombudsmanka Anna Šabatová nedávno píchla do vosího hnízda, když se rozhodla pohnat před soud realitní kancelář, která odmítla romské zájemce o bydlení. Není vyloučené, že by našla hříšníky, i kdyby se zaměřila na personální oddělení firem hledajících nové zaměstnance. Jde o problém, kde je obtížné zaujmout stanovisko zcela oproštěné od emocí. Zkusme se proto podívat nikoli na to, co říkají zainteresované strany sporu a příznivci a odpůrci obou stran, nýbrž co vypovídá výzkum na pomezí psychologie a ekonomie.
Velmi pesimisticky dopadl experiment, který na univerzitě ve Virginii připravili ekonomové Fryer, Goeree a Holt. Rozdělili studenty na zaměstnavatele a zaměstnance. Zaměstnanci byli poté náhodně zařazeni do dvou skupin – „zelené“ a „fialové“. Zaměstnanci měli možnost investovat určitou částku do vzdělání, aby dosáhli lepšího výsledku u „testu“ („testem“ byl pouhý vrh kostkou, ovšem zaměstnavatelé si mohli své zaměstnance vybírat s tím, že za přijmutí kvalifikovaného zaměstnance obdrží o pár dolarů více, zatímco za zaměstnání někoho bez vzdělání zaplatí pokutu. Zaměstnanci obdrželi odměnu pokaždé, když byli některým zaměstnavatelem přijati. Znali ovšem pouze výsledek „testu“ každého uchazeče a jeho „barvu“. Shodou okolností o něco více studentů, kteří se rozhodli zariskovat a investovat do vzdělání, se vyskytovalo v zelené skupině. Hra se opakovala ve dvaceti kolech, během nichž byla zveřejňována průměrná úspěšnost zelené a fialové skupiny.
V prvním kole se dařilo zeleným i fialovým najít zaměstnání se stejnou úspěšností. Ovšem jak hra postupovala, zelená skupina získávala navrch. Zájem o fialové hráče byl tak malý, že se jim přestalo vyplácet investovat do dalšího vzdělání. Tím ovšem dále klesla průměrná kvalifikace fialové skupiny a zájem zaměstnavatelů o ni padal ještě rychleji.
Když hra skončila, frustrace zúčastněných studentů byla očividná. „Neinvestoval jsem, protože bys mně stejně nepřijal!“ křičel jeden. „Nepřijal jsem tě, protože jsi neinvestoval!“ bránil se druhý.
Experiment ukazuje, jak snadno se roztočí začarovaný kruh sebenaplňujícího proroctví o tom, že jedna skupina je méně kvalitní než jiná.
Lze namítnout, že realita je odlišná. Skuteční zaměstnavatelé mají k dispozici životopisy s podrobnými údaji o uchazečích. V jiném experimentu bylo existujícím firmám rozesláno 5000 falešných životopisů, z nichž polovina velmi kvalitní, druhá pouze průměrná. Výzkumníci přiřadili části životopisů bělošsky znějící jména jako Alison Walsh a Brendan Baker, druhá polovina jmen (např. Ryrona Jones a Latoya Washington) naznačovala, že nositelem je černoch. Životopisy se tedy dělily do čtyř stejně početných skupin: kvalitní-bílé, kvalitní-černé, průměrné-bílé, průměrné-černé. Výsledek? „Bílé“ životopisy obdržely o polovinu více pozvání k pohovoru. Zaměstnavatelé dávali výrazně přednost kvalitních bílým životopisům před průměrnými bílými. U černých na kvalitě nezáleželo.
Závěr vyplývající z těchto experimentů pro české reálie je depresivní. Romové se chovají racionálně tím, že neprojevují velký zájem o vzdělání, protože jejich snaha by s velkou pravděpodobností nebyla oceněna (ani v bílé, ani v romské komunitě). Stejně tak zaměstnavatelé jsou racionální, pokud ignorují životopisy s romským jménem. Pokud by zaměstnavatelé diskriminovali uchazeče pouze na základě předsudků (netvrdím, že takoví zaměstnavatelé neexistují), škodil by sám sobě – zúžil by tak sám sobě výběr a poskytl by výhodu ostatním firmám, které by jím odmítnuté kvalifikované uchazeče přijali (mimochodem stejnou výhodu poskytl Hitler spojencům, když z Německa vypudil vědce a techniky židovského původu).
Podobně jako v zeleno-fialovém experimentu vede ekonomicky racionální chování obou stran k frustraci, hněvu a vzájemnému osočování. Případné násilné útoky jsou logickým vyústěním bezvýchodné situace. Diskriminace škodí menšinám dvěma způsoby: jednak přímo, když je připravuje o příležitost najít si práci, jednak nepřímo, když jim odebírá motivaci k osobnímu rozvoji.
Ekonom Tim Harford, autor knihy The Logic of Life: Uncovering the New Economics of Everything nabízí tři cesty: První je boj úřadů proti rasismu. Druhou je zvýšení motivace znevýhodněné skupiny. Zde může pomoci pozitivní diskriminace, ovšem ta musí být pečlivě zvolena. Jejím výsledek nesmí být postoj: „Proč bych na sobě pracoval, když místo stejně díky úřadům dostanu“. Musí jím být rozlišení mezi těmi, kdo kvalifikaci mají či chtějí získat, a těmi ostatními.
Potěšujícím příkladem třetí cesty jsou města jako Las Vegas, Phonix a Austin, kde došlo po roce 2000 k výraznému zvolnění segregace. Tomu předcházel silný ekonomický růst, v jehož důsledku i černé obyvatelstvo snáze nacházelo práci i domovy v původně bílých lokalitách.
Milan Petrák
