Hroutící se ekonomika se sněhové mase, z níž vzniká lavina, v mnohém podobá. Ani zde nelze předpovědět čas zhroucení. Může přijít za měsíc stejně jako až za několik let.
Ekonomické zákonitosti jsou popsány řadou více či méně složitých rovnic. Ekonomické učebnice díky domu získávají nádech exaktnosti. Světové hospodářství pak může někomu připadat jako stroj, od kterého očekáváme určité výstupy a celkem přesně víme, jak tento stroj nastavit, abychom dosáhli cíle. Když se stroj zpomalí, snížíme úrokové sazby, tím se promažou ložiska a chod se zrychlí. Pokud chceme, aby stroj zvolnil tempo, zachováme se opačně.
V roce 1999, kdy si Evropy a Spojené státy bezstarostně užívaly trvajícího ekonomického růstu a netušily, že za dveřmi číhají nejméně dvě výrazná období recese, vydal George Soros text Jak přecházet příštím krizím. Zde představil svou vizi nového ekonomického systému, o kterém napsal: „Nové uspořádání by také omezilo nevyrovnanost mezi prevencí a léčbou. Důraz by byl položen na prevenci, kam ostatně patří. Konjunktury i krize by nebyly vykázány z hospodářského života úplně; ale MMF by ve své nové inkarnaci také mohl fungovat jako svého druhu mezinárodní centrální banka, regulující ekonomické prostředí mezinárodních kapitálových toků, čímž by předcházel tomu, aby později musel zasahovat jako zdroj finanční pomoci poslední instance.“
Tehdy to znělo rozumně, dnes, po zkušenost s lety 2000-2001 a 2008 taková slova působí naivně. To, že by MMF nemusel zasahovat jako věřitel poslední instance by znamenalo, že se před námi již žádná velká ekonomická krize nenachází. Po zkušenostech z minulých let jsme již moudřejší, a díky tomu smíření s tím, že fatálním recesím nebude nikdy možné zcela zabránit. Krize si svou cestičku vždycky najde.
Představme si situaci, kdy se na horách vytváří vysoké závěje sněhu. Přibývá vločka za vločkou a sníh na svahu je stále méně stabilní, až dojde ke zhroucení. V jednom momentu, který není nikdy možné přesně určit, se začne sníh sesouvat a dojde k pádu laviny. Podobný jev si můžete i v domácích podmínkách. Přitlačte ukazovák na desku stolu a pohybujte jím dopředu. Nejdřív to vůbec nepůjde, ale zničehonic se prst rozjede a poskočí o kus dopředu. Stejně náhlý a nepředvídatelný je i pohyb zemských desek, který vede k zemětřesením.
Hroutící se ekonomika se sněhové mase, z níž vzniká lavina, v mnohém podobá. Ani zde nelze předpovědět čas zhroucení. Může přijít za měsíc, stejně jako až za několik let. Na rozdíl od laviny zde ale figuruje bezpočet skrytých mechanismů, které mohou kolaps vyvolat. Proto nelze vinit ekonomy z nekompetentnosti, když nedokáží ekonomický kolaps předpovědět. Pokud se mechanismus ekonomických krizí podaří beze zbytku pochopit a díky tomu jim navždy předejít, dříve nebo později se vynoří krize zcela nového typu a ta bude tím destruktivnější, čím více bude ekonomická veřejnost přesvědčena o tom, že nic takového se již nikdy nemůže stát.
Bylo by nesmyslné hledat při popisu vzniku ničivé laviny jednu konkrétní sněhovou vločku, po jejímž dopadu se sněhová masa dala do pohybu. V případě ekonomických kolapsů tak ale rádi činíme. Recese má bezprostřední, často velmi nepříznivý, dopad na náš život. Proto podléháme nutkání najít jejího pachatele.
Obětí tohoto myšlení se stal v souvislosti s poslední ekonomickou krizí bývalý americký prezident Bill Clinton. Této „cti“ se mu dostalo za to, že prosazoval plnění zákona z roku 1977. Ten požadoval, aby banky umožnily přístup k bydlení méně movitým občanům. Neschopnost dlužníků splácet závazky přispěla k vypuknutí finanční krize. Je ale nutno dodat, že dvě třetiny podřadných hypoték jdou na vrub nebankovních společností, které uvedenému zákonu nepodléhaly (ostatně i banky kvůli nemajetné klienty aktivně lákaly počátečními nízkými splátkami). Kromě toho krize měla více příčin (složité pojistné produkty, nedostatečná regulace bank, lehkomyslné zadlužování domácností, nízké úrokové sazby).
Do jaké míry lze ovlivnit chod hospodářství země? Limity této snahy popisuje teorie chaosu. Složité dynamické systémy, mezi něž ekonomika patří, se mají sklon být přitahovány k určitému stavu – atraktoru. Zásahy politiků mohou pohyb ekonomiky určitým směrem dočasně vychýlit, ale ta se stejně vrátí zpět na atraktor. Výjimkou je razantní zásah – po něm může daná ekonomika přeskočit na zcela nový atraktor. Problémem (který zůstane nejspíše navždy nevyřešený) je, že vlastnosti nového atraktoru nemůžeme předem znát, a je tedy velmi riskantní se po něm vydávat. Je proto pravděpodobné, že dokud bude existovat lidstvo, budou ekonomové znovu a znovu vydávat předpovědi, které se nenaplní, a naopak, nedokáží předvídat důležité události (o kterých budou později mnozí tvrdit, že jejich příchod se dal čekat).
Milan Petrák
