Kontroverzní jednání se zástupci hnutí Tálibán, které má cílit na migraci a nucené navracení neúspěšných žadatelů o azyl připravuje bruselská exekutiva. Podle představitelů afghánské diaspory v Evropě unijní lídři riskují nebezpečný precedent, kdy vymění morální hodnoty a obranu lidských práv za krátkodobé politické body v migrační politice. Před tímto scénářem varuje Ahmad Wali Ahmad Yar v rozhovoru pro EU Perspectives. Země není pod vládou islamistů bezpečná pro nikoho.
Tálibán nadále posiluje svou moc v Afghánistánu, zatímco se Unie připravuje na jednání se zástupci tohoto hnutí v Bruselu. Jednání se mají zaměřit především na migraci a navracení žadatelů a azyl. „Evropa riskuje, že vymění své vlastní zásady v oblasti lidských práv za dohody o omezení migrace,“ varoval Ahmad Wali Ahmad Yar, generální tajemník Sítě organizací afghánské diaspory v Evropě (NADOE) v rozhovoru pro EU Perspectives.
Téměř pět let po návratu Tálibánu k moci zůstává Afghánistán uvězněn v krizi, jak humanitární, tak politické. Zemi se ekonomicky nedaří. K rozšířené chudobě se přidává systematické utlačování, zejména žen a dívek. Afghánci v Evropě čelí jinému jinému boji. Musí se orientovat v nejistých azylových systémech, zpřísňující se migrační politice a rostoucímu politickému tlaku, aby se vrátili do své vlasti.
Ahmad Wali Ahmad-Yar v rozhovoru popsal současnou situaci v Afghánistánu před nadcházejícím červnovým setkáním Evropské komise s hnutím Tálibán v Bruselu.
Jak se dnes žije lidem v Afghánistánu pod vládou Tálibánu?
Země nečelí pouze chudobě či nestabilitě. Je řízena formou nátlaku a strachu. Miliony lidí se potýkají s chudobou, nedostatkem potravin, nezaměstnaností, klesající mezinárodní pomocí a důsledky hromadného návratu uprchlíků ze sousedních zemí.
Hnutí Tálibán vybudovalo uzavřený a represivní systém bez politické participace, bez nezávislého soudního systému a téměř bez prostoru pro nesouhlas. Pro obyčejné lidi je každodenní život poznamenán bojem o ekonomické přežití, omezováním svobod a neustálou nejistotou. Pro ženy a dívky je situace ještě extrémnější. Jejich vyloučení ze vzdělávání, zaměstnání a veřejného života proměnilo diskriminaci na základě pohlaví v systém vládnutí.
Afghánistán je proto dnes zemí, kde se humanitární kolaps a autoritářská vláda navzájem posilují. Lidé jsou zbaveni nejen příjmů a služeb, ale také práv, svého hlasu, důstojnosti a kontroly nad svou budoucností.
Několik evropských států v současné době projednává nebo realizuje navracení žadatelů o azyl do Afghánistánu. Považujete zemi za bezpečné místo pro osoby, které jsou tam posílány zpět?
Ne, Afghánistán v současné době není bezpečnou zemí pro navracení osob. To je třeba jasně říci. Pod vládou Tálibánu se lidé nevracejí do normálního stavu s fungujícími právy, právní ochranou a odpovědnými institucemi. Vracejí se do prostředí, které se vyznačuje politickým útlakem, genderovou segregací, svévolným trestáním, hospodářským kolapsem a všeobecným strachem.
Afghánistán se může skutečně jevit jako „bezpečný“ pro jednotlivce, kteří aktivně podporují, spolupracují nebo se ideologicky ztotožňují se současným systémem. Bohužel se v mnoha evropských debatách toto rozlišení často ignoruje.
Mnoho lidí z Afghánistánu uprchlo do Evropy právě proto, že se stavěli proti ideologii islamistického Tálibánu. Obávali se pronásledování nebo patřili ke komunitám, které předchozí vláda Tálibánu pronásledovala. Mezi ně patří etnické a náboženské menšiny, aktivistky, obhájci lidských práv, bývalí příslušníci bezpečnostních složek, akademici, novináři a lidé spojení s mezinárodními organizacemi či demokratickými institucemi.
Někteří evropští politici tvrdí, že válka v Afghánistánu skončila. Souhlasíte?
Otázku bezpečnosti nelze omezit pouze na absenci aktivních bojů na bojišti. Bezpečnost znamená možnost žít bez strachu z pronásledování, kolektivního trestání, násilného zmizení, ideologické kontroly nebo strukturálního vyloučení. Tyto podmínky v dnešním Afghánistánu neexistují.
Je důležité si uvědomit, že mnoho lidí z Afghánistánu, kteří se nyní nacházejí v Evropě, se po dřívějších vlnách vysídlení narodilo nebo vyrůstalo v Íránu či Pákistánu. Někteří z nich nikdy nežili pod současnou státní strukturou Tálibánu.
V mnoha komunitách afghánské diaspory roste frustrace z toho, že evropské debaty o migraci často kriminalizují nebo podezřívají oběti vlády Tálibánu a nezabývají se současnou vládní propagandou, sympatiemi k extremismu ani sítěmi zastrašování působícími v zahraničí.
Evropské státy by měly důsledně dodržovat své povinnosti v oblasti ochrany uprchlíků a pečlivěji rozlišovat mezi těmi, kdo prchají před pronásledováním, a těmi, kdo aktivně podporují represivní systémy.
Evropská komise se připravuje na jednání se zástupci Tálibánu. Jaký signál to vysílá?
Tento vývoj je upřímně řečeno hluboce znepokojivý. Nejedná se pouze o „technickou diskusi“ o řízení migrace. Je to součást širšího procesu postupné normalizace jednoho z nejrepresivnějších režimů na světě výměnou za krátkodobé cíle v oblasti řízení migrace.
Zde se také skrývá zásadní rozpor. Na jedné straně evropské vlády veřejně odsuzují brutalitu Tálibánu, útlak žen a extremistický způsob vládnutí. Na druhé straně však stále častěji jednají o spolupráci právě s těmi orgány, které jsou za porušování lidských práv zodpovědné. Pro mnoho lidí z Afghánistánu, zejména pro uprchlíky, kteří uprchli před pronásledováním, to působí jako zrada principů, které Evropa údajně hájí.
Mohlo by vás zajímat
Komise tvrdí, že to neznamená diplomatické uznání vlády.
Tálibán není běžná vláda. Když evropské instituce zvou zástupce tohoto hnutí do Bruselu, vydávají víza nebo zintenzivňují oficiální kontakty, má to obrovskou symbolickou a politickou váhu. I když EU trvá na tom, že to nepředstavuje formální diplomatické uznání, přispívá to k něčemu možná ještě nebezpečnějšímu. K postupné normalizaci vztahů. Evropa riskuje, že vymění vlastní zásady v oblasti lidských práv za dohody o omezení migrace. To je velmi nebezpečný precedens.
Samozřejmě, humanitární komunikační kanály mohou být někdy nezbytné k doručení pomoci nebo k řešení naléhavých operativních záležitostí. Existuje však zásadní rozdíl mezi omezeným humanitárním kontaktem a politickou normalizací.
Evropa by měla být nesmírně opatrná, aby tuto hranici nepřekročila. Jakmile se totiž režim založený na represích, genderové segregaci a ideologickém násilí začne považovat za normálního partnera, nepoškodí to jen afghánský lid. Poškodí to také vlastní důvěryhodnost Evropy, její právní závazky a morální základy.
Co podle vás mnoho lidí v Evropě o situaci v Afghánistánu stále nechápe?
Jedním z nejvíce nepochopených aspektů debaty o Afghánistánu je tendence redukovat situaci na zjednodušující kategorie, jako je „válka“ versus „stabilita“ nebo „bezpečnost“ versus „chaos“. Mnozí vnější pozorovatelé nechápou, že většina lidí v Afghánistánu, zejména mladší generace, téměř nikdy nezažila situaci, kdy by mír, svoboda a bezpečnost existovaly současně.
Obvykle se jedno z nich prosazovalo na úkor ostatních. Byla období s relativně větší svobodou a otevřeností, která ale byla spojena s válkami, korupcí, bombovými útoky a nejistotou. Nyní za vlády Tálibánu panuje jakási vnucená a přísně kontrolovaná „bezpečnost“. Avšak bez svobody, politických práv či rovnosti pohlaví.
Mnoho lidí dnešní situaci nesrovnává s ideální demokratickou společností, ale s násilím a nestabilitou, které zažili v minulosti. To vytváří nebezpečnou iluzi. To je něco, čemu nerozumí ani mnoho západních politiků.
Další přehlíženou otázkou je, že Afghánistán není sociálně ani politicky homogenní. Zkušenosti s vládou Tálibánu se dramaticky liší v závislosti na etnickém původu, pohlaví, náboženství, geografické poloze, třídě a politickém pozadí.
