Osud ekonoma Františka Čuhela do jisté míry připomíná „závod“ o prvenství vynálezu bleskosvodu mezi Prokopem Divišem a Benjaminem Franklinem.
Když se mezi ekonomy řekne Rakouská škola, není snad nikdo, kdo by nevěděl, o čem je řeč, a to včetně ekonomů, kteří se k odkazu Rakouské školy nejen nehlásí, ale vyznávají zcela protichůdný, například keynesiánský směr ekonomického myšlení. Snad každému ekonomovi se vybaví jména zakladatelů tohoto specifického, avšak v posledních letech stále více populárního proudu, jako Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk či Friedrich von Wieser.
Určitě žádný ekonom neopomene zmínit i následovníky, kteří výrazně přispěli k tomu, že Rakouská škola přežila období, kdy se hlavním proudem na několik desetiletí stalo keynesiánství, které zejména po druhé světové válce doslova válcovalo vše nekeynesiánské. Těmi, kdo pozvedli, a nesli prapor Rakouské školy v tomto období, byli takoví velikáni ekonomie, jako Ludwig von Mises, Friedrich August von Hayek či později Murray N. Rothbard. Málokdo však ví, že Rakouská škola měla ve svých počátcích poměrně výraznou českou stopu v podobě vystudovaného právníka, avšak daleko více ekonoma, Františka Čuhela.
František Čuhel se narodil v roce 1862 v Olešnici v okrese Blansko do protestantské rodiny. Po studiu gymnázia v Brně studoval práva ve Vídni a v Praze. V Praze roku 1886 dosáhl v tomto oboru doktorátu. Mezi lety 1889 a 1903 působil v Obchodní komoře v Praze. Nejprve jako koncipista, později jako náměstek sekretáře. V roce 1903 odešel do předčasné výslužby, aby v roce 1908 přesídlil do Vídně, kde se stal úředníkem Všeobecné pensijní pojišťovny pro soukromé zřízence. Během svého života uvažoval o habilitaci v oboru národní hospodářství a o akademické kariéře. Ani jedno se mu však nepodařilo zrealizovat. Zemřel v roce 1914 ve Vídni a je pochován na hřbitově v Praze v Šárce.
Důvod, proč by jméno Františka Čuhela nemělo být zapomenuto, je významný. Mezi některými ekonomy panuje přesvědčení o tom, že to byl právě Čuhel, kdo má prvenství v položení základů ordinalistického pojetí teorie užitku. Připomeňme, že Rakouská škola se klonila ke kardinalismu a zabývala se odvozením poptávky z mezního užitku. Čuhel toto na Rakouské škole kritizoval a předložil striktně ordinalistický přístup k užitku, zejména ve své knize „K nauce o potřebách“, napsané německy a vydané v roce 1907 v Innsbrucku. Na tuto kritiku reagoval Böhm-Bawerk v roce 1912. Tento spor je pak nejčastěji v souvislosti s Čuhlem připomínán.
Polemika mezi Čuhelem a Böhm-Bawerkem a především pak Čuhlův ordinalistický přístup k užitku však nepřekročily hranice Rakouské školy. Známkou toho je skutečnost, že ekonomové hlavního proudu odkazují na jiného ekonoma, jakožto průkopníka ordinalismu v teorii užitku, a sice Vilfreda Pareta a později Hickse či Allena.
Současný český ekonom Marek Hudík ve svém článku píše: „ Zajímavé však je, že Hicks při psaní své průlomové práce mohl být s Čuhlovou prací obeznámen. Hicks byl v té době na LSE členem „Robbinsova kroužku“ a Lionel Robbins v té době Čuhla zcela jistě znal. Navíc zde působil také Hayek, který dokonce podle svých slov sehrál určitou roli při formování Hicksových myšlenek v této věci, když prý přesvědčoval Hickse, aby použil aparát indiferenčních křivek. Hicks, pokud byl na Čuhla upozorněn, zřejmě jeho argumenty nepotřeboval, neboť již dávno přijal ordinalismus Paretův. Navíc pro jeho účely bylo Paterovo formalizované pojetí vhodnější než psychologické pojetí Čuhlovo.“
Zdá se tedy, že přínos Františka Čuhela k tak významné teorii, jakou ordinalistické pojetí užitku beze sporu je, zůstane navždy nedoceněn. Do jisté míry tak připomíná „závod“ o prvenství vynálezu bleskosvodu mezi Prokopem Divišem a Benjaminem Franklinem. Přesto však stojí za to jméno Františka Čuhla připomínat, i když možná nebyl prvním „oficiálně uznaným“ ordinalistou.
Petr Musil
Poznámka redakce: Bohužel se nám nepodařilo získat obrázek Františka Čuhela; máte-li nějaký, napište nám.
