Současné ceny elektřiny a plynu na energetických burzách jsou zcela mimo realitu – nemohou si je po delší dobu dovolit ani domácnosti, ani průmyslové podniky. Existuje přesto několik možností, jak tyto extrémy zkrotit, aniž by tomu padla za oběť liberalizovaná energetika založená na soutěži výrobců a obchodníků s elektřinou.
Následující text nabízí možná řešení, o kterých se hovoří mezi lidmi, kteří se v prostředí energetiky pohybují a rozumějí mu. Pomoct může oddělení ceny elektřiny a plynu, odchod Česka z „německé“ cenové zóny či návrat k nákupu zemního plynu za pevnou cenu. Nebo počkat, až neviditelná ruka trhu sníží spotřebu elektřiny a plynu a vyrovná ji tak s nabídkou.
Vyřazení plynu z cenotvorby
V posledních dnech se stále častěji hovoří o rozštěpení trhu s elektřinou tak, aby se cena neřídila podle nejdražšího zdroje – zemního plynu. Dnes totiž platí, že je jedno, za kolik se elektřina vyrobí z uhlí, jádra či obnovitelných zdrojů. Problém je, že spotřebu elektrické energie nepokryjeme bez zapojení plynových elektráren. Cena plynu okolo 300 eur/MWh automaticky vede k ceně elektřiny 650 až 700 eur/MWh.
K reformě trhu s elektřinou, která by skoncovala se závislostí ceny elektřiny na plynu, vyzval třeba německý ministr financí Christian Lindner z liberální strany FDP nebo jeho vládní kolega, ministr hospodářství a energetiky Robert Habeck ze strany Zelených. Problém je v tom, že takové řešení není úplně jednoduché a přípravy zaberou nějaký čas.
„Pravděpodobně nejefektivnější z hlediska ekonomického i časového způsob, jak toho dosáhnout, zavedly vlády ve Španělsku a Portugalsku s posvěcením Evropské komise. Jedná se o dočasné subvence pro plynové zdroje, které výrazně snižují náklady těchto zdrojů a tím pádem i celkovou cenu elektřiny ze všech momentálně potřebných zdrojů,“ navrhuje šéf firemní skupiny Amper Holding Jan Palaščák.
Odpojení Česka z německé zóny
Dnes platí, že obchodní zóna od Belgie po Rumunsko má téměř shodnou cenu elektřiny a její výši určuje obchodování na lipské burze EEX. Tady je úplně jedno, že Česká republika má přebytek výroby elektřiny nad spotřebou. Přebytek prakticky hned „zmizí“ v deficitních zemích, jako je Itálie a v poslední době – kvůli výpadku až dvou třetin výkonu jaderných bloků – také Francie.
Teoreticky by Česku mohl pomoct decoupling – tedy návrat do doby, kdy se cena v každé zemi určovala samostatně a kapacity v síti pro vývoz elektřiny se soutěžily formou aukce. Vzorem může být Polsko, které do „německé zóny“ nepatří a na spotovém trhu má elektřinu výrazně (až třikrát) levnější. Slabinou tohoto plánu je v tom, že je moc sobecké a málo solidární. V okolních zemích by se moc nelíbilo.
Strategický nákup plynu
Evropské rozhodnutí určovat cenu zemního plynu na spotovém (krátkodobém) trhu se z dnešního pohledu ukazuje jako mimořádně nešťastné. Řešením by mohl být společný nákup zemního plynu na úrovni Evropské unie. Ta by se dohodla přímo s exportéry na dodávkách za pevně danou cenu po několik nejbližších let (třeba 30 eur/MWh, což je dvojnásobek předkrizové ceny, po dobu pěti let).
Tento názor zastává třeba hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. „EU by se měla přestat ošívat nad dlouhodobými kontrakty nebo kapacitními kontrakty. Plynaři by měli domluvit 20leté dodávky LNG, třeba z Kataru, ale s krátkodobou podmínkou, že první dva tankery musí přijet do Evropy do listopadu,“ uvedl Navrátil v Ranním restartu ČS.
Otázkou je, zda do takové spolupráce zahrnout Rusko. Bez něj by evropské země pravděpodobně nesehnaly dost plynu. Ten by musel být „na příděl“, což by pocítily hlavně průmyslové podniky a majitelé plynových elektráren. Takové řešení bude dávat více smyslu až ve chvíli, kdy Německo a další země závislé na ruském plynu budou mít dostatečné kapacity pro dovoz zkapalněného zemního plynu.
Počkat na neviditelnou ruku trhu
Cena elektřiny okolo 700 eur/MWh a zemního plynu 300 eur/MWh je anomálie, která se sama dříve či později vyřeší. Neviditelná ruka trhu zafunguje na straně nabídky (nové LNG terminály, rychlejší výstavba nových elektráren, návrat francouzských jaderných bloků do provozu, delší provoz uhelných elektráren), ale také poptávky (omezení energeticky náročné výroby, úspory ve spotřebě energie apod.).
Snížení spotřeby zemního plynu o 20 procent může vést k rovnováze na trhu a rychlému poklesu jeho ceny. Problém je, že do té doby bude průmysl potřebovat státní pomoc, tedy nějakou formou dotování cen plynu. Země EU, které k dotování přistoupí, zachrání na svém území víc průmyslu než ty, které budu škudlit. První zprávy o zavírání energeticky náročných závodů již přichází, stačí zmínit slovenskou hliníkárnu Slovalco v Žiaru nad Hronom.
Více o příčinách růstu ceny se dozvíte ve zprávě Proč je elektřina tak drahá? Uhelné, vodní, větrné i jaderné elektrárny vyrábějí příliš málo, kterou Ekonomický deník vydal před týdnem.
David Tramba
