Švýcaři budou v průběhu nového roku zřejmě hlasovat v referendu o zachování systému bankovnictví s částečnými rezervami. Pokud jej odmítnou, zcela reálně hrozí kolaps.
Koncem letošního roku poněkud zapadla zpráva o referendu, které se možná v letošním roce uskuteční ve Švýcarsku. Tentokrát se má hlasovat o tom, zda bude komerčním bankám ponecháno tvořit bezhotovostní peníze, nebo zda budou moci půjčovat jen takový objem peněžních prostředků, které budou reálně držet ve svých rezervách. Informoval o tom, mezi jinými, webový portál The Independent.
Hrozí tak nejen konec bankovnictví s částečnými rezervami v zemi, která se chlubí jedním z nejvyspělejších bankovních sektorů světa, ale i kolaps švýcarského finančního systému a masivní odliv kapitálu do zahraničí. Iniciátoři mají sice k dispozici dostatečný počet podpisů, ale konání referenda ještě musí posvětit švýcarský parlament.
Částečné rezervy – spousta polopravd, omylů a mýtů, kterým lidé věří
Bankovnictví s částečnými rezervami bývá často opředeno mnoha mýty, díky nimž je pak na banky a bankéře pohlíženo jako na někoho, kdo si vytvoří tolik peněz (a bohatství), kolik potřebuje. Tvorba peněz díky udržování částečných rezerv je mylně zaměňována s tvorbou bohatství.
Podívejme se nejprve, jak princip částečných rezerv funguje. Pokud si na svůj účet do banky vložíte 100 korun, máte je tam primárně proto, abyste hotovost nemuseli mít uschovánu doma. Pro banku to znamená závazek, že vám stokorunu vydá zpět, kdykoli ji o to požádáte.
Banky ale na základě svých zkušeností vypozorovaly, že přijaté vklady svých klientů nemusí držet ve 100% objemu (ve 100% rezervách), protože běžně nedochází k tomu, že by si všichni klienti všechny své vklady vybrali naráz. Banky si tak ponechají v rezervách jen část z přijatých vkladů a zbylé peněžní prostředky poskytují jiným subjektům (domácnostem i firmám) v podobě úvěrů. Proto vám banky mohou za vaše vložené peníze vyplácet úrok, protože samy inkasují úroky od svých dlužníků.
Tím se rozbíhá tvorba bezhotovostních peněz, kterou ekonomové vznešeně nazývají „peněžní multiplikací“. Ale pozor, rozhodně tak nevzniká nějaké nové bohatství. Pokud se podíváme do bilance banky, projeví se v ní výše uvedené operace následovně. Vaše, do banky vložená, stokoruna je pro banku závazek, její pasiva se tak zvýší o 100 korun. Z těchto 100 korun si banka ponechá určitou část (například 10 %) v podobě rezerv, které jsou zahrnuty v aktivech. Zbylou část banka někomu půjčí v podobě úvěru. Přírůstek aktiv je tedy také 100 korun (10 korun rezervy a 90 korun poskytnutý úvěr). Přírůstek čistého bohatství je tedy nulový.
Oněch 90 korun, které banka poskytne ve formě úvěru, se objeví na bankovním účtu dlužníka a výše popsaný proces se opakuje. Jakmile je i z těchto 90 korun vytvořena rezerva a zbytek půjčen ve formě úvěru, dochází k tvorbě depozitních, neboli bezhotovostních peněz. Proto k obsloužení veškerých transakcí v ekonomice stačí jen malý objem hotovosti, vše ostatní se děje prostřednictvím bezhotovostních peněz.
Pokud by došlo ke změně tohoto systému v systém se 100% rezervami, pak by došlo k výraznému, až nepředstavitelnému omezení, úvěrové aktivity bank. Prakticky by tak bankám byl odebrán hlavní zdroj jejich zisků, zůstaly by jim jen poplatky za úschovu vaší hotovosti. Rázem bychom se tak ocitli zpátky ve středověku, kdy podobnou službu poskytovali zlatníci. Ti, kromě výroby šperků, uschovávali lidem zlato nebo jiné drahé kovy za úplatu.
Zavedení bankovnictví se 100% rezervami by mělo katastrofální důsledky
Zrušení bankovnictví s částečnými rezervami by mělo katastrofální ekonomické dopady, které bychom záhy pocítili všichni. V první řadě by došlo k drastickému omezení dostupnosti úvěrů. Pokud byste chtěli půjčit jakoukoli peněžní částku, museli byste čekat, až jiné domácnosti uloží u banky dostatek úspor, aby vám je vaše banka mohla půjčit. Ruku v ruce s tím by došlo k obrovskému nárůstu úrokových sazeb, coby ceny peněz. Jakmile by se nabídka peněz snížila, automaticky by došlo k jejich zdražení.
Prakticky by se zhroutil hypoteční trh, protože by na něm nebyl dostatek zdrojů. Těžko bychom si mohli jen tak bez vážných komplikací půjčit na nákup spotřebního zboží, a takto by se dalo pokračovat. Kapitálový trh by se tak scvrknul jen na trh s akciemi, dluhopisy nebo podílovými listy různých podílových fondů. Došlo by k takovému finančnímu blackoutu.
Zredukování dostupnosti úvěrových prostředků by také velmi tvrdě pocítily firmy, ale i drobní živnostníci, jejichž investice či jiné výdaje jsou často financovány právě bankovními úvěry. To by se bezprostředně promítlo v omezení výroby a nárůstu nezaměstnanosti.
Vollgeld Initiative
Švýcarská iniciativa za peněžní suverenitu Vollgeld Initiative (VI) si přeje, aby byla komerčním bankám možnost tvořit bezhotovostní peníze odejmuta. Prý je to v rozporu se švýcarskou ústavou, podle které má výsadní právo k emisi peněz pouze Švýcarská národní banka. A toto právo se má vztahovat i na emisi bezhotovostních peněz. Jako argument VI mimo jiné používá skutečnost, že podíl hotovostního oběživa v celkové peněžní zásobě Švýcarska tvoří jen 10 %.
Švýcarsko tím však není nikterak unikátní. Podíváme-li se do bilance České národní banky, pak zjistíme, že podíl hotovostního oběživa na celkové peněžní zásobě České republiky činí nějakých 13 %. Ve Spojených státech je to necelých 11 %, ve Velké Británii ani ne 5 % a v eurozóně přibližně 9,5 %.
Aby se finanční systém zcela nezadrhl, musela by zde skutečně existovat možnost, že by bezhotovostní peníze mohla tvořit alespoň jedna banka. VI chce, aby to byla banka centrální. Ve skutečnosti však tuto otázku nemá iniciativa za peněžní suverenitu vyřešenu, neboť říká: „Banky již nebudou mít možnost tvořit peníze. Budou moci půjčovat pouze peníze, které obdrží od svých vkladatelů nebo jiných bank nebo, bude-li to nevyhnutelné, od Švýcarské národní banky.“
Vollgeld Initiative sice nepožaduje zavedení systému se 100% rezervami, ale z jejích požadavků vyplývá, že by k tomu bankovní systém prakticky směřoval. Pokud by Švýcarská národní banka nechtěla dopustit zablokování celého systému, musela by se nakonec stát jediným emitentem veškerých peněz v ekonomice, tedy i tím subjektem, který poskytuje úvěry na financování úvěru, poskytnutých komerčními bankami. A to i přesto, že VI tuto možnost zmiňuje až jako krajní. V konečném důsledku by to přineslo jen zbytečnou komplikaci a tvorbě bezhotovostních (virtuálních) peněz by to nezabránilo. A už vůbec to neznamená, že by se Švýcaři o své vklady měli bát méně.
Petr Musil, šéfredaktor Ekonomického deníku
