Rok se s rokem sešel a výnos desetiletého německého vládního dluhopisu je zpátky pod úrovní 0,1 %.
Návrat pod tuto neuvěřitelně nízkou hladinu se odehrál navzdory naprosto převažujícím hlasům globální finanční komunity, která poslední roky prakticky permanentně hlásá mantru, že dluhopisy jsou při takto nízkých úrovních nesmyslně drahé. Skoro to vypadá, jakoby analytici či portfolio manažeři dělali nějakou systematickou chybu, která je vede k tomu, že vládní dluhopisy stále odepisují a přitom jejich ceny ne a ne klesnout.
Samozřejmě, že nejpodezřelejší na tom všem je, že centrální banky (včele s ECB) tisknou peníze jak o život, přičemž inflace se stále jaksi nedostavuje. Ba co více, dlouhodobá inflační očekávání mají tendenci klesat. To je mimochodem také jeden z hlavních důvodů, proč jsou německé Bundy tak drahé. Desetiletá tržní inflační očekávání propadla zpět na historická minima do blízkosti 1 %.Jinak řečeno trh (na rozdíl např. od analytiků předpovídajících inflaci) ECB nevěří, že bude schopna porazit v ekonomice síly kreativní destrukce a vytlačit inflaci ke svému cíli – tedy na 2 %.
Druhou hlavní determinantou relativní drahoty německých (či třeba i těch českých) vládních dluhopisů je jednoduchý princip nabídky a poptávky. Na jedné straně poptávky máme totiž jednoho velkého nákupčího (ECB), který objem nakupovaných dluhopisů (financované tiskem nových eur) neustále navyšuje, a na straně druhé máme německou vládu, která hospodaří s rozpočtovým přebytkem, čímž fakticky snižuje jejich nabídku. Německé vládní dluhopisy se tak uvnitř hospodářsky heterogenní eurozóny stávají v podstatě vzácnou komoditou, přičemž jejich výnosy mají jen malou vazbu na průběh hospodářského cyklu německé ekonomiky, jak by napovídala makroekonomická teorie.
Jan Čermák
Analytik ČSOB
