Ultra-uvolněná měnová politika podle Banky pro mezinárodní platby (BIS) mohla v řadě zemí přispět k nárůstu majetkových nerovností.
BIS sice souhlasí, že v běžných dobách nemá debata o redistribučních efektech měnové politiky velký smysl – měnová politika, jak nedávno připomenul viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, vždy při plnění svých cílů (inflace) z principu svými kroky přerozděluje (mezi dlužníky a věřiteli nebo exportéry a importéry). V průběhu hospodářského cyklu se ale měnová politika mění, a tak se mění i směry přerozdělování. Jednoduše řečeno, centrální banky by neměly systematicky jedněm brát a druhým dávat – v dlouhém období by měly být jejich kroky plus mínus neutrální.
A v tomto bodě je dnešek trochu jiný. Claudio Borio z BIS upozorňuje, že super-nízké úrokové sazby má řada měnových oblastí netradičně dlouhou dobu (7-8 let). Dopad měnové politiky na rozdělení bohatství tak může být trvalejšího rázu.Navíc tentokrát centrální banky nasadily řadu nekonvenčních nástrojů, které nikoliv zprostředkovaně, ale přímo ovlivňují cenu aktiv od dluhopisů po akcie (QE). Na co tedy BIS přišla?
Jedním ze zajímavých závěrů je, že lépe na tom v posledních osmi letech byli lidé, kteří ve svém majetku drží větší podíl akcií. A naopak hůře ti, kteří většinu majetku drží v nemovitostech. Měnová expanze totiž alespoň doposud více podpořila ceny akcií a méně ceny nemovitostí. A jsou to většinou chudší lidé, kteří drží většinu majetku v nemovitostech – v USA je to přes 90 %, zatímco 20 % nejbohatších Američanů má v nemovitostech jen 50 % svého jmění. Závěry jsou ale podmíněné řadou zjednodušujících předpokladů (vynechány jsou například penzijní plány) a v potaz je také třeba brát mnoho jiných parametrů (krom skladby majetku například zadlužení domácností). BIS tedy spíše než jednoznačné závěry předkládá zajímavý první průzkum a pozvánku do málo probádaného terénu.
Jan Bureš
Hlavní ekonom Poštovní spořitelny
