Rozsudek v kauze údajného tunelování pražského Dopravního podniku, který soud vyhotovil po více než půl roce, popisuje totální propadák obžaloby. Senát pražského Městského soudu zprostil obžaloby všech 17 obžalovaných. Z verdiktu, který má Ekonomický deník k dispozici, plyne, že nebyl žalovaný skutek, ze kterého státní zástupce vinil mimo jiné bývalého šéfa pražského přepravce Martina Dvořáka a lobbistu Iva Rittiga, trestným činem. Z rozsudku mimo jiné vyplynulo, že spolupracující obviněný, na jehož svědectví kauza z velké části stála, není pro soud důvěryhodným svědkem.
Proč nebyly v kauze údajného tunelování pražského Dopravního podniku použity odposlechy lobbisty Ivo Rittiga z jiného případu? A proč je korunní svědek obžaloby Jaroslav Kubiska nedůvěryhodný? To vše se lze dočíst v rozsudku pražského Městského soudu, čítajícím 297 stránek, který soud zveřejnil na sklonku roku. Dlouhé odůvodnění je zdrcujícím čtením pro dozorujícího státního zástupce Adama Borgulu, který před senátem utrpěl zdrcující porážku. V mimořádně složité a spletité kauze čelilo obžalobě 17 lidí.
Podle soudu se Borgulovi nepodařilo prokázat, že pražskému Dopravnímu podniku vznikla jednáním podezřelých škoda. Předseda senátu Petr Hovorka v odůvodnění rozsudku uvedl, že některé znalecké posudky byly špatně zadané, a marže poskytovaná u jízdenek nebyla vyšší, než je běžné u jiných dodavatelů jízdenek v Česku. Čtenář si v této souvislosti jistě vybaví kauzu 17 haléřů za každou jízdenku, kterou odstartoval před lety Nadační fond proti korupci. Podle soudu se obžalobě nepodařilo shromáždit důkazy, že by bývalý generální ředitel pražského Dopravního podniku (DPP) Martin Dvořák nebo lobbista Ivo Rittig obdrželi nějaké plnění na základě uzavřených smluv pražského městského přepravce.
Adam Borgula v obžalobě tvrdil, že podnik kvůli sjednávání výhod při zadávání zakázek, zpronevěře a následnému praní špinavých peněz přišel minimálně o 457 miliónů korun. Na nevýhodných zakázkách prý měli vydělali především lobbista Rittig a někdejší ředitel Dvořák jako skrytí vlastníci firem, které se měly na údajném vyvádění peněz podílet.
Případ se dělí v podstatě na dvě části. V první jde o smlouvy, které DPP uzavřel v roce 2008 kvůli zajištění prodeje jízdenek, jejich tisku a vzniku elektronické jízdenky. Druhá popisuje údajné praní špinavých peněz vyvedených na základě těchto kontraktů.
V první části kauzy vinil žalobce Borgula vyjma Dvořáka i dva další bývalé zaměstnance DPP: ekonomického ředitele Ivo Štiku a šéfa služeb Tomáše Petanu. Dalšími pak byli jednatelé firmy Cross Point Pavel Švarc, Jan Janků z papírny Neograph a firemní administrátor lobbisty Rittiga: Peter Kmeť z karibské firmy Cokeville Assets. Původně čelili obvinění i bývalý pražský radní pro dopravu Radovan Šteiner (ODS) a šéf firmy Crowsnest Antonín Vilímec, oba však v průběhu vyšetřování zemřeli.
Ve druhé části případu byli vyjma Švarce, Janků a Kmetě obžalováni z legalizace výnosů z trestné činnosti i lobbista Ivo Rittig, jeho údajná spojka v DPP Jan Valtr a právníci David Michal, Marek Stubley a Karolína Babáková. Mezi dalšími obviněnými figurují „spolupracující“ Jaroslav Kubiska, Petr Michal a Jana Šádková z účetní firmy Peskim – blízké Rittigovi, advokát Aleš Rozehnal se svým společníkem z firmy Kyrenia Ferdinandem Überallem a matka bývalého šéfa DPP Marie Dvořáková, která si podle obžaloby pořídila z vyvedených peněz dům na Madeiře a Martin Dvořák se svým synem jej často navštěvují, což činí dojem faktického vlastníka.
Odlišná interpretace odposlechů
Soud v odůvodnění mimo jiné vysvětlil, proč žalobci Adamu Borgulovi zamítl použít odposlechy z pražského hotelu Ventana, který používal pro svá pracovní jednání lobbista Ivo Rittig. „Vzhledem k pasáži rozhodnutí Ústavního soudu je zřejmé, že rozhodně nelze analogicky rozšiřovat limitované podmínky zásahů do lidských práv a svobod, narušovat mimo rámec zákona ochranu nedotknutelnosti obydlí a s tím spojená práva na soukromí, kdy k prolomení této ochrany může ze strany veřejné moci docházet zcela výjimečně a v intencích zákona. Z tohoto vyplývá, že tento důkaz záznamem tzv. prostorového odposlechu je třeba vyloučit z úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci,“ konstatoval soud.
Když státní zástupce argumentoval ustanovením řádu, který zakotvuje generální použitelnost důkazů, soud jeho argumentaci nevyslyšel. Český trestní řád podle soudu – na rozdíl od některých zahraničních úprav – neobsahuje kromě jednoho paragrafu žádné další tzv. vylučovací klauzule, v nichž by byl výslovně stanoven výčet všech případů nepřípustných (zakázaných, neúčinných či nepoužitelných) důkazních prostředků, postupů a úkonů. „Jejich nepřípustnost pak lze dovodit výkladem zejména z konkrétních ustanovení, mezi nimiž komentář výslovně uvádí ustanovení § 158d odst. 10 tr. řádu s tím, že záznam pořízený při sledování osob a věcí a připojený protokol nelze použít v jiné trestní věci bez splnění podmínek zde uvedených,“ vysvětlil soud.
A pokračoval: „Ač se nalézací soud snaží vystříhat hodnocení těch důkazů, které neprovedl při hlavním líčení, vzhledem k vyjádřením státního zástupce a obsahu obžaloby považuje za vhodné uvést, že obsah záznamů tzv. prostorových odposlechů z hotelu Ventana je senátu nalézacího soudu znám, a soud si dovoluje, právě v kontextu zejména mediálních prohlášení státního zástupce, vyjádřit stanovisko, že i kdyby procesně tento důkaz připustil, neměl by tento důkazní prostředek, pokud by byl proveden, vliv na konečné rozhodnutí soudu o žalovaných skutcích. Důkazní hodnota, kterou tzv. prostorovým odposlechům z března 2012 přisuzuje státní zástupce, která je seznatelná z odůvodnění obžaloby a jeho vyjádření před soudem, totiž neodpovídá obsahu těchto záznamů.“
Soud zamítl i jiný navrhovaný důkaz, sledování korespondence advokátní kanceláře MSB Legal, která byla blízká lobbistovi Ivo Rittigovi. „Rovněž záznamy ze sledování korespondence a zásilek MSB Legal z jiné trestní věci, přičemž se jedná o záznamy z let 2014 – 2015, by nemohly přinést nic nového ke zjištěnému skutkovému ději a v případě jejich provedení by neměly žádný vliv na rozhodnutí soudu o souzených skutcích.“
Svědek, který odcizil údajné důkazy
Soud také vyhodnotil jako nedůvěryhodného korunního svědka Jaroslava Kubisku, někdejšího účetního společnosti Peskim, který úzce spolupracoval s Nadačním fondem proti korupci. V roce 2014 se v některých médiích objevovaly články (jako například tento), které Kubiskovi přisuzovaly zásadní podíl na odhalení údajně zmanipulovaných zakázek a praní špinavých peněz.
„Z odůvodnění obžaloby plyne, že výpověď spolupracujícího obviněného (obžalovaného) Ing. Kubisky a materiály, které tento bez svolení svých nadřízených odcizil na svém pracovišti ve společnosti Peskim, a posléze předal policejnímu orgánu, obžaloba považuje za klíčové důkazní prostředky,“ zkonstatoval v odůvodnění rozsudku pražský Městský soud.
„Nalézací soud vyslýchal obžalovaného Ing. Kubisku po tři dny hlavního líčení (24., 25., 26. 10. 2018). Obžalovaný Ing. Kubiska před soudem přednesl spontánní obsáhlou výpověď, kterou doprovodil i písemnou složkou jako součástí své výpovědi s grafickým znázorněním majetkových propojení obchodních společností (tzv. bubliny). Dále odpovídal na dotazy soudu, státního zástupce, obhájců i ostatních obžalovaných,“ popsal svědectví Kubisky soud.
Soud k výpovědi tohoto obžalovaného, pro něhož státní zástupce požadoval procesní postavení spolupracujícího obviněného, podotkl, že jím tvrzené skutečnosti nebyly ve vztahu k závěrům obžaloby relevantní s ohledem na jeho postavení řadového finančního analytika ve společnosti Peskim. Proč? Protože z titulu své funkce ani neměl přístup k řadě informací, zejména k informacím o podstatě obchodních vztahů mezi jednotlivými subjekty, ani k informacím o obsahu obchodních smluv včetně jejich plnění, o nichž přesto podrobně vypovídal. „Dle názoru soudu řada informací, které uváděl ve své výpovědi, pocházela pouze z jeho domněnek a hypotéz,“ upozornil soud.
„Je třeba uvést, že obžalovaný práci spočívající ve vedení účetnictví zahraničních firem fakticky nikdy nevykonával, neboť zahraniční společnosti, které zahraniční oddělení ve společnosti Peskim obstarávalo, účetnictví dle českých účetních standardů nevedly. Náplň práce obžalovaného spočívala ve vytváření tabulek přehledů příjmů a výdajů jednotlivých společností. Obžalovaný Ing. Kubiska rovněž ani neměl aktivní přístup k bankovním účtům jednotlivých zahraničních společností, přičemž bankovní transakce obstarával na podkladě přímého pokynu nadřízených,“ stojí dále v odůvodnění rozsudku.
Svědek z kuchyňky
Ke konkrétním dotazům obhajoby obžalovaný Kubiska uvedl při své výpovědi před soudem, že o zakázkách, smluvních vztazích, plnění a peněžních tocích mezi DPP a společnostmi Cross Point, Neograph a Crowsnest, nevěděl nic. K dotazu, zda má nějaký důkaz, že obžalovaný Martin Dvořák byl benefičním vlastníkem skupiny Mavex Unitex uvedl, že nemá. K dotazu, zda viděl někdy nějaký právní dokument, který by potvrzoval, že obžalovaný Ivo Rittig je benefičním vlastníkem společností uváděných v obžalobě, uvedl, že právní titul neviděl, ale vyplývalo to „z těch transakcí, z toho faktického stavu“. Společnost Mavex měla půjčit 100 miliónů korun firmě v Hong Kongu, která pak poskytla 1, 5 miliónu eur na dům na Madeiře matce Martina Dvořáka.
„Z výše uvedeného je zřejmé, že obžalovaný nemohl mít kvalifikovaný vhled do obchodních vztahů, o kterých u hlavního líčení ´zasvěceně´ prohovořil, neboť vzhledem k druhu jeho pracovní náplně a současně době po kterou tuto práci vykonával, nemohl podstatnými informacemi vůbec disponovat,“ shrnul hodnotu Kubiskovy výpovědi soud.
Jaroslav Kubiska před soudem mimo jiné ještě uvedl, že lobbista Ivo Rittig je skutečným vlastníkem společnosti Cokeville Assets, s odůvodněním, že v kuloárech společnosti Peskim (v kuchyňce, na kuřácké pauze apod.) se o tom hovořilo. „Takovéto tvrzení však nemůže obstát jako důkaz v trestním řízení. Pokud obžalovaný Kubiska odůvodňoval, že Rittigovi musí patřit skupina Eurozeta Alseda, včetně společnost Cokeville Assets, s odkazem na tzv. analytické nástroje, což jsou tabulky příjmů a výdajů a tzv. bubliny s přehledy vlastníků jednotlivých společností, tak soud po zhodnocení těchto tabulek a bublin s přehledy vlastníků jednotlivých společností nedohledal, že by všechny patřily jedinému vlastníkovi, a to Ivo Rittigovi. Shodně nelze dojít k závěru, že by z těchto ´analytických nástrojů´ jakkoli vyplynulo, že Ing. Martin Dvořák byl benefičním vlastníkem skupiny Mavex Unitex,“ uvádí dále soud.
Závěr o tom, že Rittig ovládá skupinu Eurozeta Alseda, včetně společnosti Cokeville Assets a Dvořák ovládá skupinu Mavex Unitex dle soudu nevyplývá ani z žádného listinného důkazu z množství listin (ať už v papírové či elektronické podobě), které byly zajištěny prostřednictvím mezinárodní právní pomoci ze Švýcarské konfederace a Kyperské republiky. „Je evidentní, že obžalovaný Ing. Kubiska si na podkladě své fragmentární pracovní činnosti činí vlastní ekonomické a hodnotící závěry, které u hlavního líčení soudu přednesl,“ upozornil dále soud.
„Soud musí dále uvést, že bylo velmi zarážející, že obžalovaný Ing. Kubiska podával při výslechu u hlavního líčení rozsáhlá detailní tvrzení o smluvních vztazích zahraničních struktur z období let 2009-2010 či ještě starších, avšak ve chvíli kdy byl tázán, jak a proč počala jeho spolupráce s Nadačním fondem proti korupci a spolupráce s policejními orgány v roce 2014, a jakým způsobem předával elektronická data policejnímu orgánu, tak si na podstatné okolnosti již nevzpomněl. V tomto smyslu nalézací soud odkazuje na protokol o výslechu tohoto obžalovaného (případně na zvukový záznam z výslechu obžalovaného), ze kterého je výše uvedené velmi dobře patrno a obžalovaný byl na tuto okolnost předsedou senátu i v průběhu výslechu upozorněn,“ pokračuje odůvodnění rozsudku.
Kubiska dle soudu rovněž nedokázal věrohodně popsat a hlavně objasnit a odůvodnit opakovanou manipulaci s flash disky, které obsahovaly data odcizená ve společnosti Peskim, které vydal policii. Rovněž způsob předávání flash disků mezi obžalovaným a orgány policie se soudu „nejeví standardním a transparentním, naopak vzbuzuje pochybnost o autencititě obsahu datových nosičů“. „Na podkladě výše uvedených rozporů v kontextu zejména zásady ústnosti a bezprostřednosti soud dospěl k závěru, že výpověď obžalovaného Ing. Jaroslava Kubisky není výpovědí pro soud věrohodnou,“ zkonstatoval soud.
Selektivní výběr žalobce
Soud podrobil tvrdé kritice i selektivní výběr žalobce Borguly stanovisek orgánů státní správy k zakázce pražského Dopravního podniku na nákup nových jízdenek. Toto stanovisko mělo posloužit jako důkazní materiál.
Okolnosti zadání této veřejné zakázky totiž řešil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Ten obdržel podnět, že DPP při uzavírání smlouvy na dodávku jízdenek MHD se společností Neograph postupoval v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách. ÚOHS dospěl k závěru, na šetřený případ bylo možno aplikovat výjimku z působnosti zákona o veřejných zakázkách. Důvodem pro výjimečný režim nákupu jízdenek byly utajované informace kvůli silnému riziku padělání, na které upozornili detektivové Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Antimonopolní úřad vzápětí zkonstatoval, že vzhledem k aplikaci této výjimky není dále příslušný k přezkoumání postupu zadavatele v této šetřené veřejné zakázce.
Pro úplnost pak úřad dodal, že tímto závěrem není vyloučena možnost následného přezkumu postupu DPP, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, a není jím dotčena ani sféra působnosti jiných kontrolních orgánů. K tomuto výstupu antimonopolního úřadu žalobce Borgula uvedl, že „dopis ÚOHS zpracovaný Mgr. Derkovou ze dne 15. 4. 2010 ve věci výsledku šetření podnětu neshledává státní zástupce pro hodnocení skutku, pro nějž je vedeno trestní stíhání, zásadním, protože ten vyhodnocuje možnost použití výjimky zákona o veřejných zakázkách, avšak nikterak nehodnotí účelovost takového postupu, neboť takové hodnocení tomuto ústřednímu orgánu státní správy ani nepřísluší“.
„Zde je vhodné podotknout, že obžaloba na jednu stranu odmítá závěry ÚOHS jakožto ústředního orgánu státní správy s odůvodněním, že posouzení předmětného smluvního vztahu nespadá do jeho kompetence, na stranu druhou však jako relevantní důkazní materiál pro danou věc předkládá vyjádření Národního bezpečnostního úřadu, který sice je kompetentní k vyjádřením ve věcech souvisejících s ochranou utajovaných informací, avšak nikoli k posouzení zákonnosti, či snad rovnou účelovosti postupu při zadávání veřejných zakázek. Obžaloba je tak dle názoru soudu v tomto ohledu nekonsistentní a bez jakéhokoli zdůvodnění operuje se zmíněnými listinnými materiály selektivním způsobem,“ zasadil další z direktů obžalobě soud.
Rozhodnutí soudu v kauze Dopravního podniku není pravomocné, podřízený šéfky pražského Vrchního státního zastupitelství Lenky Bradáčové Adam Borgula se proti němu hned na místě při květnovém vnesení rozsudku odvolal.
Rozsudek může odvoláním napadnout: a) státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku, b) obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, c) zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání věci, d) poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení.
V neprospěch obžalovaného může rozsudek napadnout odvoláním jen státní zástupce; toliko pokud jde o povinnost o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení, má takové právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Pražský Dopravní podnik se za éry nástupců Martina Dvořáka, „řádně a včas“ připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Jenže dle nalézacího soudu k žádné újmě nedošlo.
Odvolání musí být ve lhůtě osmi dnů ode dne doručení rozsudku odůvodněno tak, aby bylo patrno, ve kterých výrocích je rozsudek napadán, a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které mu předcházelo. Státní zástupce je povinen v odvolání uvést, zda je podává byť i zčásti ve prospěch nebo v neprospěch obžalovaného. „Odvolání lze opřít o nové skutečnosti a důkazy. Po vyhlášení rozsudku může se oprávněná osoba odvolání výslovně vzdát,“ stojí závěrem v odůvodnění rozsudku. Ten si můžete přečíst celý zde.
Jan Hrbáček
