Tak trochu se dnes vrátíme do doby, „kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi“ a Česká republika neznala veřejné zadávání v dnešním tedy evropském smyslu. S tím si můžeme zároveň připomenout, jakou míru kultivace rozdělování veřejných prostředků veřejné zadávání znamená, byť je jeho průvodním jevem časová náročnost a nutnost precizní přípravy.
Město Luby na Chebsku uzavřelo v roce 2010 dodatek č. 10 k mandátní smlouvě na správu, údržbu a s tím spojený servis bytů a nebytových prostor. ÚOHS však usoudil, že v daném případě bylo město povinno provést zadávací řízení, což se nestalo, a udělil za tento správní delikt pokutu ve výši 200 tis. Kč. Luby se proti tomuto rozhodnutí bránily správní žalobou ke Krajskému soudu v Brně, v níž namítaly, že nově uzavřený dodatek nepřinesl podstatnou změnu smlouvy, protože zvýšení ceny předpokládala inflační doložka a samotné zvýšení ani nedosáhlo výše inflace. Zároveň zadavatel argumentoval, že nelze porušit § 21 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), neboť ten nestanovuje žádnou povinnost.
V tomto kontextu by jistě bylo zajímavé se ptát, kolik asi ještě dnes existuje u našich zadavatelů, od municipalit po ministerstva, smluv uzavřených za účinnosti „předzakázkové“ normy a „pohodlně“ prolongovaných pravidelnými dodatky…?
ÚOHS ve svém vyjádření konstatoval, že navýšením smluvní odměny došlo k vychýlení hospodářské rovnováhy ve prospěch mandatáře. Mandátní smlouva ve svém původním znění ustanovení o zvyšování smluvní odměny neobsahovala. Navíc k navyšování smluvní odměny nedocházelo v přímé souvislosti s aplikací inflační doložky, nýbrž na základě smluvního vyjednávání. Samotný dodatek č. 10 byl uzavřen za doby účinnosti zákona o veřejných zakázkách, proto byl zadavatel vázán v tomto zákoně stanoveným postupem, což neučinil. § 21 odst. 1 zákona pak představuje pro zadavatele prioritní postup a absence přesného vymezení je pouze podpůrné povahy. Ignorování zákona jako celku je jeho závažnějším porušením.
Mohlo by vás zajímat
Právní zástupce Lubů ve své replice uvedl, že uzavření dodatku pouze omezilo změnu ekonomické rovnováhy, k níž došlo v důsledku inflace, tedy reagovalo na změněné vnější podmínky, a následně vytkl ÚOHS, že „…pokud měl žalobce porušit určitou povinnost, pak výrok rozhodnutí měl obsahovat označení všech ustanovení, která takovou povinnost stanoví; výrok je zmatečný, když odkazuje na právní normu, která žádnou povinnost nestanoví.“
Krajský soud připomněl, že ačkoli byla původní mandátní smlouva uzavřená v době, kdy český právní řád neznal institut veřejné zakázky a zadávacího řízení, byl zadavatel povinen v době uzavírání dodatku reflektovat aktuální právní úpravu, která mu povinnost postupu ve smyslu zákona ukládala. V tomto kontextu by jistě bylo zajímavé se ptát, kolik asi ještě dnes existuje u našich zadavatelů, od municipalit po ministerstva, smluv uzavřených za účinnosti „předzakázkové“ normy a „pohodlně“ prolongovaných pravidelnými dodatky…? Soud dále konstatoval, že „V posuzovaném případě došlo uzavřením dodatku č. 10 k takové změně, která nebyla původní smlouvou předvídána a která svou povahou zasáhla do struktury původně nastaveného smluvního vztahu v cenovém ohodnocení. Došlo k navýšení celkové ceny za poskytované plnění, tedy ke změně ceny ve prospěch mandatáře jakožto poskytovatele tohoto plnění, a tedy ke změně ekonomické rovnováhy smlouvy ve prospěch vybraného uchazeče ve smyslu § 82 odst. 7 písm. d) zákona o veřejných zakázkách, jež je uvedeným ustanovením považována za změnu podstatnou. Takovou změnu smlouvy nelze bez předchozí jednoznačné úpravy obsažené v původní smlouvě umožnit, aniž by jí předcházelo nové zadávací řízení.“ Toto pochybení nemohla zmírnit ani nová právní úprava stanovená v § 222 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, která připouští změnu závazku do výše 10% původní hodnoty závazku. V daném případě byl tento limit překročen téměř trojnásobně.
Poslední otázkou, jíž se krajský soud zabýval, byl odkaz na porušení § 21 odst. 1 zákona. V tomto případě konstatoval, že je žaloba oprávněná, neboť uvedené ustanovení skutečně neukládá zadavateli žádnou konkrétní povinnost, protože se jedná o pouhý výčet druhů zadávacích řízení. Z tohoto důvodu zrušil soud rozhodnutí ÚOHS a uložil mu povinnost napravit chybnou právní kvalifikaci ve výroku rozhodnutí o správním deliktu.
Jiří Reichl
