Když se rodiče rozvádějí, dítě se může ocitnout mezi dvěma lidmi, kteří mají každý svou představu o jeho budoucnosti. Kdo ale v takovém sporu skutečně hájí zájmy dítěte? Odborníci na rodinné poradenství v debatě České justice a Ekonomického deníku upozornili na slabé místo současného systému. Podle poslankyně Evy Decroix dítě potřebuje samostatného zástupce, který nebude hájit zájmy matky, otce ani státu.
Práva a zájmy dětí má v současném českém prostředí hájit Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Podle účastníků debaty „Rozvody před soudem: Jak chránit dítě v rodičovském konfliktu?“ ale nefunguje vždy dostatečně a po celé republice stejně. Podle zakladatelky Cochem.cz Markéty Novákové záleží na tom, jak konkrétní pracovníci této státní instituce chápou svou roli při zastupování dítěte v rodičovském sporu.
„Do dnešního dne OSPOD nedostal nikdy jednotný metodický pokyn, jak se má výkon kolizního opatrovnictví provádět,“ uvedla Nováková. Dodala, že pracovníci orgánu dostávají jen metodická doporučení prostřednictvím krajských metodiků, což se promítá do rozdílné praxe jednotlivých obcí. „Proto se v různých obcích setkáte s různým výkonem kolizního opatrovnictví,“ upozornila Nováková. Rodina tak může dostat odlišnou podporu podle toho, na jaké pracoviště OSPOD zrovna narazí.
Eva Decroix (ODS) navíc zdůrazňuje, že ani samotná role OSPOD v zastupování dětí není zdaleka jasná. „OSPOD při rozvodu zastupuje stát, ne dítě,“ míní Decroix. Dítě tak podle ní zůstává v soudním sporu rodičů samo, přestože právě o jeho budoucnosti se rozhoduje. Řešením by proto mohlo být vlastní právní zastoupení dítěte, které by se soustředilo na jeho práva a potřeby nezávisle na rodičovském konfliktu.
Advokát, který nezastupuje ani matku, ani otce
Úkolem advokáta dítěte by podle Decroix bylo zajistit, aby se v rozvodovém řízení neztratil názor dítěte. Za zvlášť důležité to považuje v situaci, kdy se rodiče nedokážou shodnout nebo kdy jejich představy o tom, co je pro dítě nejlepší, nejsou totožné.
Advokát dítěte by nebyl dalším právníkem v souboji rodičů. Jeho úkolem by bylo hájit dítě nezávisle na tom, co požaduje matka nebo otec.
„Jakýkoliv způsob nebo systém, který víc zapojí ty, kteří umí mluvit s dětmi, je neuvěřitelně cenný,“ zdůraznila Decroix. Vypíchla přitom i nutnost spolupráce právníků s odborníky na dětskou psychiku. Ta by podle ní mohla pomoci lépe porozumět tomu, co dítě skutečně potřebuje.
Ne každý advokát dokáže rodinný spor uklidnit
Podle partnerky Donati Legal a expertky na rodinné právo Gabriely Donati hraje v řešení rozvodových sporů důležitou roli i šťastná ruka při volbě advokátů. „Je zásadně znát, pokud rodiče před soudy zastupují advokáti, kteří nedělají rodinné právo,“ uvedla Donati.
Zastupování stran v rodinných sporech vyžaduje hlubší znalost této specializace a je podobně jako opatrovnické soudnictví velmi specifické. Rodinné spory podle ní nejsou jen otázkou znalosti několika paragrafů. Významnou roli v nich hrají emoce a způsob, jakým právníci klientům vysvětlují jejich možnosti a limity.
Gabriela Donati zároveň upozornila, že někdy stačí, aby do původně dohodnutého řešení vstoupili dva advokáti, a dohoda se začne rozpadat. Jeden z rodičů se například dozví, že by mohl požadovat víc, a rozhodne se to zkusit. Záleží proto i na tom, jaký přístup právníci zvolí a zda dokážou konflikt mírnit, místo aby ho dál přiživovali.
Právě zkušenost s eskalací rodičovských sporů otevírá zásadní otázku: kdo dokáže v řízení zajistit, aby se pozornost neupínala jen k požadavkům dospělých, ale také k potřebám dítěte?
Prostor pro dítě nezaručí ani dohoda
Potřebu brát vážně vlastní prožívání dítěte připomněl také psycholog Martin Galbavý, předseda Asociace manželských a rodinných poradců ČR. „To, že se rodiče na rozvodu domluví, ještě neznamená, že je dítě v pořádku,“ zdůraznil.
Galbavý popsal příklad dívky, která chtěla u soudu říct, že by chtěla žít s matkou. Její bratr ale stejnou preferenci vyslovil dříve. Dívka proto ustoupila, aby matku nezranila. Její skutečné přání tak zůstalo skryté, přestože dospělí mohli mít pocit, že situaci vyřešili dohodou.
Podobné případy ukazují, že dítě nemusí svůj názor říct otevřeně. Může se snažit chránit rodiče, vyhnout se dalšímu konfliktu nebo vyhovět oběma. Pokud se jeho potřeby při rozvodu zjišťují jen nepřímo, hrozí, že při rozhodování zaniknou.
Samostatný zástupce dítěte by měl právě v takových situacích pomoci zajistit, aby práva a potřeby dítěte dostaly vlastní prostor.
Učit se rozhodovat o svém životě už od dětství
Markéta Nováková v debatě upozornila, že problém nespočívá jen v tom, jak dát dítěti hlas během rozvodového řízení. Děti se k účasti na rozhodování o vlastním životě vedou málo, přestože právě v dospělosti se od nich očekává, že budou samostatně rozhodovat.
„My k tomu děti zveme až v krizových životních situacích,“ upozornila Nováková. Dítě tak musí vyjádřit svůj názor často poprvé ve chvíli, kdy samo prochází náročnou životní zkouškou. To na ně obvykle klade ještě větší zátěž než samotný rozchod rodičů.
Nováková proto doporučuje, aby děti získávaly zkušenosti s tím, jak se zapojovat do rozhodování, postupně. Měly by se také učit rozumět důsledkům svých rozhodnutí a vědět, jaká mají práva.
Toto vzdělávání by přitom nemělo ležet pouze na rodičích. Podle Novákové by se zkušenost s rozhodováním měla u dětí rozvíjet také ve školách, a to od prvního stupně až po střední školu.
Bez práce s rodiči to nepůjde
Rodinná poradkyně a mediátorka Women for Women Kamila Šaffková v debatě zdůraznila, že pomoc dítěti nelze oddělit od práce s jeho rodiči. Pokud se nezmění prostředí, v němž dítě žije, může jeho trápení pokračovat i přes odbornou pomoc.
„Pokud nebudeme pracovat s rodiči a nepomůžeme jim hned na začátku konfliktu, nepomůžeme ani jejich dětem,“ míní. V rozvinutém konfliktu je totiž podle ní i pro odborníky mnohem těžší zjistit, co dítě skutečně potřebuje a zda jeho postoje nejsou ovlivněny sporem mezi rodiči. „Jak máme poznat, jestli to dítě nechce k druhému rodiči, protože je zmanipulované, nebo protože se v rodině děje něco závažného?“ upozornila Šaffková.
Její pohled doplňuje otázku samostatného zastupování o další rozměr. Advokát může hájit práva dítěte v řízení, nemůže ale sám napravit vztahy v rodině ani nahradit psychologickou a sociální pomoc. Důležitá je proto i podle ní spolupráce právníků, sociálních pracovníků, psychologů a dalších odborníků.
Další problém pak Šaffková vidí v dostupnosti odborné pomoci. Jako příklad popsala zkušenost Family Hubu, kde působí. Jde o jedno z odborných centrech, které poskytuje komplexní péči rodinám, tedy i v případě rozvodu. „Máme jen jedno centrum v Praze, kde si ještě rodiče ve většině případů musí služby také sami uhradit, protože nemáme k dispozici žádné financování,“ uvedla.
V rámci neziskového projektu Servis rodiny sice mají soudy možnost poslat k odborníkům i rodiče, kteří potřebné finance nemají, přístup k těmto službám je ale omezený. „Odborné služby máme, ale často narážíme na kapacitu zařízení,“ vysvětluje Šaffková.
Odborná pomoc je často roztříštěná a není systémová. Její úroveň mezi jednotlivými poskytovateli se různí. V Česku tak zatím chybí opravdu systémová pomoc dostupná všem rodinám, které ji potřebují. „Bylo by skvělé, kdyby bylo běžné, že stejně jako se jdou rodiče poradit při rozvodu k advokátům, navštíví i další odborné poradenské služby, které se zaměřují především na podporu dětí při rozvodu, a rodičem tam mohou získat potřebné informace,“ uzavřela Šaffková.
