Ještě několik hodin před startem hackathonu teenageři z českých středních škol nevěděli, co přesně budou řešit. Pak před nimi přistál operační rozkaz, bezpilotní technika, senzory a cíl, který museli najít a přesně zaměřit. Středoškoláci z celé republiky se v Brně pustili do úkolu, v němž nerozhodovala jen technika, ale také taktika, čas a schopnost pracovat s omezenými prostředky.
Ve dnech 24. a 25. září 2026 se Klub Univerzity obrany v Brně změnil v improvizované technologické pracoviště. Třináct soutěžních týmů tvořených středoškoláky mělo čtyřiadvacet hodin na to, aby odhalilo pohybující se nepřátelské bezosádkové pozemní prostředky, co nejpřesněji určilo jejich polohu a následně je virtuálně zneškodnilo.
Ekonomický deník už o průběhu hackathonu částečně informoval ZDE. Teď přinášíme výsledky akce. Soutěžící přitom předem neznali přesné zadání. Organizátoři ho zveřejnili až po zahájení akce. Všichni tak dostali stejnou výchozí pozici a museli si sami najít cestu k řešení.
Do Brna přijeli studenti ze sedmnácti středních škol z celé České republiky. Některé týmy navíc vznikly až na místě a spojily studenty, kteří se před hackathonem vůbec neznali.
Do vojenského prostředí vstoupili ještě před startem
Vojenský charakter akce začal být patrný hned při příchodu. Účastníky a jejich pedagogický doprovod ke Klubu Univerzity obrany směrovali studenti školního pluku. Ti se následně starali také o organizační chod celé akce.
U vstupu čekala další část programu. Přístup do vojenského objektu zabezpečovali příslušníci Vojenské policie. Ta mimo jiné dlouhodobě pomáhá organizátorům také při zajišťování bezpečnosti vstupů do univerzitních areálů.
Po registraci následovalo bezpečnostní poučení. Organizátoři vysvětlili harmonogram, pravidla soutěže i zásady bezpečného pohybu a práce v prostorách Klubu Univerzity obrany. Důraz kladli také na ochranu zdraví při práci a bezpečné zacházení s lithiovými akumulátory.
Studenti se seznámili také s pravidly používání univerzitní počítačové sítě. Poté si prohlédli technické zázemí. K dispozici měli hlavní sál, společné pracovní prostory a také sdílenou prototypovou dílnu. Ta nabízela například 3D tiskárny, pájecí pracoviště, frézku pro výrobu desek plošných spojů, generátory, osciloskopy a elektronické součástky.
Každý tým dostal bezosádkové pozemní vozidlo, tedy UGV, sadu senzorů, programovatelné platformy Raspberry Pi a ESP32 a další elektronické součástky.
U bezpilotního vzdušného prostředku byla situace jiná. UAV s flight controllerem MicoAir H743 V2 kompatibilním s PX4 a ArduPilot si soutěžící museli sami sestavit, oživit a připravit k nasazení.
Na technickém zázemí a soutěžním scénáři se podíleli odborníci z řady kateder Fakulty vojenských technologií. Zapojily se Katedra letecké techniky, Katedra strojírenství, Katedra elektrotechniky, Katedra vojenské geografie a meteorologie, Katedra komunikačních technologií, elektronického boje a radiolokace, Katedra informačních technologií a kybernetických operací, Katedra vojenské robotiky a Katedra zbraní a munice.
Výsledkem bylo propojení bezosádkových prostředků, senzorů, komunikace a přesného určování polohy do jediného soutěžního úkolu.
Zadání přišlo jako operační rozkaz
Pak se technologická soutěž přiblížila vojenské realitě ještě víc. Studenti nedostali obyčejné soutěžní zadání. Úkol jim organizátoři předali formou operačního rozkazu velitele brigádního úkolového uskupení.
Na jeho přípravě se podíleli také příslušníci Katedry zpravodajského zabezpečení Fakulty vojenského leadershipu Univerzity obrany. Do scénáře zapracovali principy zpravodajství, sledování a průzkumu i podpory rozhodování na taktickém stupni. Rozkaz měl pět základních částí: situaci, úkol, provedení, zabezpečení a velení a spojení.
Soutěžní týmy se tím symbolicky proměnily v průzkumné týmy ISR, tedy zpravodajství, sledování a průzkumu. Dočasně je vyčlenili z praporu ISR ve prospěch tří přímo podřízených praporních úkolových uskupení.
Jejich prostor dostal označení BRAVO. Právě tam měli vyhledávat a přesně zaměřovat nepřátelská UGV. Získané souřadnice potom předávali bojové směně praporu ISR a zadávali je do připraveného palebného terminálu.
Studenti si mohli prohlédnout „bojiště“, ale nesměli ho měřit
Ještě před začátkem vlastní soutěže absolvovali účastníci rekognoskaci prostoru BRAVO. Organizátoři jim tím poskytli možnost přímo se seznámit s budoucím prostorem působení a vidět cíl ještě před startem soutěžní části. Současně ale platil zákaz prostor fotografovat nebo proměřovat.
Studenti si proto museli základní charakteristiky prostředí zapamatovat a později je využít při návrhu vlastního řešení. Na místě viděli také robotickou maketu cíle v podobě nepřátelského UGV. Díky technologiím odborných kateder Fakulty vojenských technologií bylo možné určovat jeho polohu s přesností na dva centimetry.
Prostor navíc zadýmili a nad pomyslným bojištěm létal FPV dron. Jeho řízení převzal bývalý velitel studentské letky, který po ukončení studia s Univerzitou obrany nadále spolupracuje, a to i nad rámec svých současných služebních povinností. Studenti tak ještě před startem získali představu o prostředí, ve kterém budou jejich řešení fungovat.
Týmy musely postavit vlastní systém pro hledání cíle
Pro soutěž vzniklo 13 průzkumných týmů ISR. Jejich úkol ale nespočíval jen v sestavení funkčního technického zařízení. Soutěžící museli využít připravené vybavení a dodaný materiál. Mohli sestavit a oživit UAV a UGV, osadit je vhodnými senzory a navrhnout vlastní způsob vyhledávání a přesného zaměřování cíle.
Potom museli získané údaje zpracovat a předat prostřednictvím připraveného palebného terminálu. Důležitou roli proto hrálo rozhodování. Nestačilo cíl najít. Tým musel také správně vyhodnotit informace, určit polohu a předat co nejpřesnější souřadnice.
Operátoři přitom neměli přímý vizuální kontakt s prostorem BRAVO. Obraz o situaci si vytvářeli pouze z informací, které získali prostřednictvím použitých senzorů.
Týmy navíc nemusely využít všechny dostupné prostředky stejně. Samy se rozhodovaly, zda zapojí UGV, UAV nebo jejich kombinaci. Volily také senzorové vybavení, způsob sběru a zpracování dat i pracovní postup operátorů. Právě tato volnost otevřela prostor pro rozdílná technická i taktická řešení.
Čtyřiadvacet hodin a jen jeden dron ve vzduchu
Některé týmy se vytvořily až na místě. Studenti proto museli během krátké doby poznat silné stránky svých nových spoluhráčů, rozdělit si úkoly a začít spolupracovat. Krátce před 18. hodinou odstartovala vlastní soutěžní část.
Od této chvíle bylo na týmech, jak propojí dostupné technologie, vlastní programové vybavení a informace získané při rekognoskaci. Mohli využívat také nástroje umělé inteligence a své postupy konzultovat s odbornými mentory.
Mentory tvořili akademičtí pracovníci Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany a odborníci ze SIT Portu Plzeň. Jejich úkolem nebylo dodat hotové řešení. Pomáhali soutěžícím posoudit technickou proveditelnost jejich postupu a upozorňovali na případná slabá místa.
Cíl byl jasný: ve stanoveném čase odhalit, přesně zaměřit a virtuálně zneškodnit co nejvíce pohybujících se nepřátelských UGV. Týmy zároveň musely připravit závěrečný report. Soutěž neměla jedinou správnou odpověď ani předem připravený návod.
Jedni studenti se soustředili na konstrukci. Jiní řešili senzory, programování nebo zpracování dat. Další se věnovali závěrečné prezentaci. Vedle technické funkčnosti proto rozhodovala také komunikace, schopnost reagovat na připomínky a umění určit, co lze v omezeném čase skutečně dokončit.
Pravidla navíc omezovala provoz ve vzduchu. Napříč všemi týmy mohl být v jednu chvíli ve vzduchu pouze jeden UAV. Týmy si proto rezervovaly desetiminutové letové intervaly. Virtuální palba nebyla povolena ani v případě, že se v prostoru BRAVO nacházely osoby.
O zásahu rozhodovaly centimetry
Soutěžní systém nehodnotil pouze počet nalezených cílů. Zásadní byla přesnost. Pokud se virtuální zásah nacházel nejvýše deset centimetrů od nejzranitelnějšího místa nepřátelského UGV, tým získal 100 bodů. Při odchylce do 25 centimetrů dostal 50 bodů. Při odchylce do dvou metrů získal 20 bodů.
Zásah s odchylkou do deseti nebo 25 centimetrů podle pravidel znamenal virtuální zničení nepřátelského UGV. Cíl se potom přesunul na nové místo a získal nové identifikační označení. Při odchylce do dvou metrů zůstal cíl na místě a tým obdržel 20 bodů. Studenti navíc nemohli s virtuální municí nakládat bez rozmyslu.
Každý tým začínal s 1 000 kredity. Jedna virtuální střela stála 300 kreditů. Za úspěšně zničený cíl se týmu vrátilo 290 kreditů. Za deset zničených cílů navíc získal bonus 100 kreditů. Na následující den přibyl ještě přísun 200 kreditů, který představoval logistické zabezpečení.
Týmy proto musely průběžně zvažovat, zda mají dostatečně kvalitní data, jaká je pravděpodobnost úspěšného zásahu a jestli je vhodné omezené prostředky v danou chvíli použít. Technika tedy sama o sobě nestačila. Rozhodovala přesnost, strategie i hospodaření s dostupnými prostředky.
Do hodnocení vstoupil také závěrečný report
Až 200 dalších bodů mohli soutěžící získat za závěrečný report a prezentaci. V nich představili svou koncepci, technický postup a dosažené výsledky. Práci týmů posuzovala čtyřčlenná odborná komise. Univerzitu obrany v ní zastupoval voják z praxe a akademický pracovník, specialista na elektronické systémy. Dalšími členy byli zástupci společnosti Honeywell International a SIT Portu Plzeň.
Komise tak spojila vojenskou zkušenost, akademické prostředí, technologický průmysl a oblast podpory inovací a mladých talentů. Celkové pořadí proto nevycházelo pouze z úspěšnosti virtuálních zásahů. Hodnotila se také kvalita řešení a schopnost studentů vysvětlit a obhájit přijatá technická rozhodnutí.
Na hackathon se přijeli podívat také představitelé obrany
Průběh soutěže sledovali také generálporučík Ivo Střecha, bývalý vojenský představitel České republiky při NATO a Evropské unii a někdejší ředitel Sekce rozvoje sil ministerstva obrany, současný ředitel této sekce generálmajor Petr Milčický a rektor-velitel Univerzity obrany brigádní generál Jan Farlík.
Nemluvili jen s organizátory. Zajímali se také o soutěžící, jejich pedagogy, technická řešení a fungování jednotlivých týmů.
Debata se dotkla také širší podpory technického vzdělávání, vyhledávání mladých talentů a vytváření podmínek pro jejich další rozvoj. Pozornost získaly zkušenosti SIT Portu Plzeň s podobnými aktivitami i možnosti návaznosti na podpůrné programy Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
Generálporučík Střecha ocenil, že soutěž nebyla postavena pouze na technické výzvě. Operační rozkaz podle něj propojil práci s technologiemi s taktickým uvažováním, rozhodováním, hospodařením s omezenými prostředky a vedením týmu.
Generálmajor Milčický se na hackathon díval také z pohledu dlouhodobého rozvoje schopností Armády České republiky. Vyzdvihl schopnost Univerzity obrany propojovat vojenské a akademické prostředí se SIT Portem Plzeň, obranným a bezpečnostním průmyslem a středními školami.
Takové propojení podle něj vytváří podmínky pro představení moderních obranných technologií mladé generaci, včasné vyhledávání technických talentů, rozvoj jejich schopností a motivaci k dalšímu odbornému vzdělávání.
Brigádní generál Farlík ocenil práci soutěžících i zaměstnanců Univerzity obrany, kteří se do přípravy a realizace hackathonu zapojili aktivně a dobrovolně.
Poděkoval také příslušníkům Vojenské policie, zástupcům resortu Ministerstva obrany a partnerům z obranného a bezpečnostního průmyslu. Ocenil rovněž zaměstnance Klubu Univerzity obrany, kteří vytvořili zázemí pro soutěžící i organizátory.
Zvláštní uznání vyjádřil SIT Portu Plzeň. Jeho zkušenosti s pořádáním technologických soutěží a podporou mladých talentů podle něj významně přispěly k přípravě i průběhu hackathonu.
Od studentského týmu až k výsledkům
Význam akce podle organizátorů nekončil samotným soutěžním výsledkem. Středoškoláci si mohli ověřit vlastní schopnosti, poznat vrstevníky se stejnými zájmy a získat zkušenost s akademickým i průmyslovým prostředím.
Pedagogové mohli získat inspiraci pro další rozvoj technického vzdělávání. Partneři dostali prostor pro přímou práci s nastupující generací. A Univerzita obrany získala příležitost systematicky vyhledávat mladé talenty a propojovat je s odborníky, technologickými firmami i navazujícími možnostmi podpory.
Společným pořadatelem Defence Technology Hackathonu byla Univerzita obrany a SIT Port Plzeň. Soutěž následně vyvrcholila veřejnými prezentacemi v rámci Noci vědy.
Univerzita obrany se do této celoevropské popularizační akce zapojila programem v Kasárnách Šumavská a Kasárnách Černá Pole. Návštěvníkům představila vybrané oblasti vojenské vědy, výzkumu a moderních technologií. Součástí programu byly také závěrečné prezentace soutěžních týmů.
Vítězové ukázali svá řešení před komisí i veřejností
Před odbornou komisí a návštěvníky Noci vědy soutěžící představili technické postupy, využití UGV, UAV a senzorů i výsledky při vyhledávání a zaměřování cílů. Museli přitom vysvětlit svou koncepci, pojmenovat její přednosti a omezení a obhájit technická rozhodnutí, která během soutěže přijali.
První místo získal tým DELTA z Gymnázia Uherské Hradiště. Tvořili ho Tomáš Salinger, Cyril Pavlica a Martin Mitáček. Na druhém místě skončil tým INDIA. Jeho členy byli Tomáš Řádek ze Střední průmyslové školy elektrotechnické Pardubice, Jan Herza ze Střední průmyslové školy elektrotechnické Františka Křižíka a Patrik Řezníček z Academic School z Uherského Hradiště.
Třetí příčku obsadil tým NOVEMBER z Vojenské střední školy a vyšší odborné školy Ministerstva obrany. Za tým soutěžili Alex Řehůřek, Tadeáš Chloupek, Simon Kulička, Tomáš Michut a Filip Křivý.
Čtvrté místo získal tým HOTEL ze Střední průmyslové školy a Střední odborné školy Dvůr Králové nad Labem. Jeho členy byli Alex Martinek, Adam Škeřík, Matěj Karmazín a Jakub Koucký.
Tři zvláštní ceny
Vedle hlavního pořadí organizátoři udělili také tři zvláštní ocenění. Cenu za týmového ducha získal tým KILO ze Střední průmyslové školy na Proseku ve složení Oliver Viochna, Aleš Vokřínek a Šimon Vopat.
Ocenění za první stabilní let UAV převzal tým CHARLIE. Tvořili ho Carolina Filip, Jaromír Mašek a Václav Chudáček ze Střední odborné školy Stříbro a Mia Fialů s Kamilem Janiakem ze Střední školy informatiky a finančních služeb Plzeň.
Cenu za odhodlání obdržel tým FOXTROT. Jeho členy byli Adam Karásek, Emanuel Stoev a Matěj Kuhn z Gymnázia Kroměříž a Tobiáš Hrdlička s Ondřejem Hordějčukem ze Střední průmyslové školy elektrotechnické Ječná.
Nejúspěšnější týmy po vyhlášení výsledků převzaly ceny hlavního partnera akce, společnosti Czechoslovak Group, a dalších partnerů. Těmi byly společnosti Honeywell International, LOM PRAHA, URC Systems a Technické muzeum v Brně.
Nešlo jen o to najít cíl
Čtyřiadvacet hodin práce ukázalo, že sestavit funkční zařízení je pouze začátek. Studenti museli plánovat, rozdělovat si práci, vyhodnocovat data ze senzorů a rozhodovat se pod časovým tlakem. Zároveň museli hlídat omezené kredity a přesvědčit odbornou komisi, že jejich technická cesta dává smysl.
Od prvního zadání až po závěrečnou prezentaci proto hackathon spojil technické znalosti, práci s daty, týmovou spolupráci a rozhodování. A právě veřejná obhajoba v rámci Noci vědy celý proces uzavřela. Návštěvníci mohli vidět nejen hotové výsledky, ale také způsob, jakým středoškoláci hledali vlastní řešení technologického úkolu zasazeného do vojenského prostředí.
