Umělá inteligence, kvantové počítače, autonomní systémy a robotika mění svět rychleji, než se jim stačí přizpůsobovat pravidla. Platí to pro armádu stejně jako pro průmysl, zemědělství, univerzity nebo státní správu. Jak se daří v České republice implementovat technologie, které nás posunují ve všech směrech dál? A jak postupuje v době rozkolísané bezpečnostní situace ve světě armáda?
Právě o tom byla konference Ekonomického deníku na České zemědělské univerzitě v Praze s názvem Nová éra inteligence, člověk, stroje a kvantum.
Zástupci armády, akademické sféry, výzkumu i technologického prostředí se během debaty vraceli k jedné společné otázce: co se stane, až technologie začnou zvládat stále větší část práce, rozhodování a zpracování informací, které dnes patří člověku?
Odpověď přitom není jednoduchá. Technologie mohou přinést rychlost, přesnost a nové schopnosti. Zároveň ale přinášejí nové bezpečnostní, právní i společenské problémy.
Armáda už nechce nové technologie jen sledovat
Pro armádu už nejde o vzdálenou budoucnost. Brigádní generál Petr Šnajdárek, ředitel Sekce komunikačních a informačních systémů ministerstva obrany, popsal snahu hledat konkrétní využití umělé inteligence, kvantových technologií i bezosádkových systémů.
Armáda podle něj nejprve definuje, kde nové technologie skutečně potřebuje, a teprve potom hledá konkrétní řešení. Vedle AI se proto zabývá například možnostmi kvantových technologií při práci s daty, ochranou komunikace nebo dalšími vojenskými oblastmi.
Současně chce rozvíjet prostor pro testování bezosádkových systémů a souvisejících technologií. Největší problém totiž nemusí představovat samotný technologický vývoj. Může jím být cesta od hotové technologie k jejímu skutečnému použití.
Bojiště se mění rychleji než pravidla
Právě zkušenost z války na Ukrajině podle Šnajdárka ukazuje, jak rychle se mohou nové technologie dostat do reálného nasazení, pokud je tlačí bezprostřední potřeby bojiště. Česká armáda ale funguje v rámci českého právního prostředí a pravidel NATO. Nemůže tak jednoduše přeskočit legislativu, veřejné zakázky nebo další pravidla. To vytváří zásadní napětí. Technologie se vyvíjejí v měsících a letech, zatímco státní procesy jsou často nastavené na podstatně pomalejší svět.
Jiří Veselý z Univerzity obrany v debatě otevřel také otázku kontroly umělé inteligence a odpovědnosti člověka. Pokud bude systém stále autonomnější, nebude stačit pouze vědět, že funguje. Bude nutné vědět také, kdo odpovídá za jeho rozhodnutí a co se stane, když udělá chybu.
Budoucí bojiště nebude patřit jen člověku
Markéta Vršecká z Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany se v debatě dotkla proměny velení a budoucího bojiště. Voják budoucnosti podle diskutujících nebude fungovat izolovaně. Do jeho práce budou stále více vstupovat senzory, autonomní prostředky a umělá inteligence, které mohou zpracovávat informace a pomáhat s jejich vyhodnocením.
Právě propojení člověka a technologií může být jedním z největších posunů moderního vojenství. Neznamená to ale automaticky, že člověk z bojiště zmizí. Naopak. Čím více rozhodování převezmou stroje, tím důležitější bude určit hranici, za kterou už musí zůstat lidská kontrola.
Robot může být připravený. Zákon ještě ne
Jiří Mašek, emeritní děkan Technické fakulty České zemědělské univerzity, přinesl do debaty pohled z civilního prostředí. Na příkladu zemědělství ukázal, že robotické systémy už nemusí být technologií vzdálené budoucnosti. Některé jsou připravené pro reálné použití, jejich nasazení ale mohou brzdit pravidla a legislativa.
Stejný problém se tak objevuje v armádě i mimo ni. Nejde pouze o to, zda dokážeme nový stroj vyrobit. Musíme také vytvořit podmínky, ve kterých ho lze bezpečně a smysluplně používat. Konkrétní ukázkou spolupráce akademické sféry s praxí se stal také Hecthor, robotická platforma schopná pracovat dálkově řízeně i autonomně. Její vývoj ukazuje, že univerzitní výzkum může vést k technologiím s praktickým využitím.
AI mění práci. A možná i společnost
Martin Pelikán z Katedry informačního inženýrství Provozně ekonomické fakulty ČZU upozornil na ještě širší důsledek spojení AI a robotiky. Pokud stroje skutečně převezmou významnou část lidské práce, může společnost podle něj stát před zásadní zkouškou. Technologie mohou přinést méně práce, kratší pracovní dobu a nový způsob života. Stejně tak ale mohou prohloubit rozdíly mezi lidmi, pokud z jejich přínosů budou těžit především nejsilnější hráči.
Lukáš Sedláček z Innovation Week upozornil na další rozměr. Umělá inteligence podle něj není jen další technologickou vlnou. Může měnit samotné schopnosti člověka a jeho představu o vlastní roli. Pokud začneme stále více úkolů přenechávat strojům, můžeme část svých schopností přestat sami používat.
Otázka proto nezní pouze, kolik práce AI převezme. Zní také, co bude člověk dělat s tím, co mu zůstane.
Bez kritického myšlení se AI neobejde
Jan Kočí z Institutu pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace Technické univerzity v Liberci zdůraznil, že problém není pouze v samotné technologii. Člověk musí vědět, jak AI používat a kdy jejím výsledkům nevěřit.
To podle něj vyžaduje kritické myšlení a odpovídající vzdělávání. Neznamená to, že se z každého člověka musí stát matematik nebo programátor. Lidé ale potřebují rozumět alespoň základům technologií, které budou stále více ovlivňovat jejich práci.
Kočí zároveň zdůraznil význam aplikovaného výzkumu a spolupráce mezi akademickou sférou, armádou a firmami. Pokud stát nebo armáda dokážou přesně pojmenovat problém, univerzity mohou hledat konkrétní řešení.
Nejde jen o algoritmy. Potřebujeme také energii
Pavel Jandura, vedoucí Laboratoře bateriových systémů a elektromobility Technické univerzity v Liberci, přinesl do diskuse téma, bez kterého se žádná technologická revoluce neobejde: energii.
Vývoj bateriových systémů podle něj ukazuje, jak důležitá je spolupráce univerzit s firmami. Akademici mohou pomoci s vývojem konkrétních technologií, jejich cesta na trh ale vyžaduje další kroky – od výroby přes homologaci až po komercializaci. Baterie navíc nejsou jen otázkou jednoho výrobku. Do hry vstupují komponenty, know-how, bezpečnost i schopnost vytvářet vlastní řešení.
Pro armádu má energetická bezpečnost ještě další rozměr. Bez elektřiny a dostatečné kapacity pro ukládání energie nefungují ani moderní komunikační a bezpilotní systémy.
Kvantum může změnit pravidla hry
A nad celou debatou viselo ještě jedno velké téma: kvantové technologie. Kvantové počítače už existují, ale nejsou univerzální náhradou klasických počítačů. Jejich potenciál spočívá ve specifických typech výpočtů, které mohou být pro klasické stroje mimořádně náročné.
Jejich další rozvoj může mít význam také pro bezpečnost a šifrování. Právě proto je důležité přemýšlet o ochraně dat nejen podle toho, co dokážou počítače dnes, ale také podle toho, co mohou dokázat za deset, dvacet nebo třicet let. To je zároveň jedna z oblastí, kde se propojují zájmy armády, univerzit i průmyslu.
Česká republika nesmí jen čekat
Z vystoupení všech účastníků vyplynula společná věc. Technologická budoucnost není otázkou jednoho oboru. Armáda řeší, jak dostat AI, autonomní systémy a kvantové technologie do bezpečného používání. Univerzity hledají cesty, jak technologie vyvíjet, testovat a učit. Firmy řeší jejich výrobu a komercializaci. A společnost se musí připravit na změny, které mohou zasáhnout pracovní trh i způsob života.
Česká republika přitom podle účastníků nemusí stát mimo technologický vývoj. Má výzkumná pracoviště, univerzity, firmy i odborníky schopné nové technologie vyvíjet a používat. Rozhodující ale bude, zda se podaří všechny tyto části propojit.
Protože v technologickém závodě nemusí vyhrát ten, kdo jako první vymyslí nejlepší algoritmus, robota nebo kvantový počítač. Vyhrát může totiž naopak ten, kdo jako první dokáže novou technologii bezpečně, smysluplně a včas dostat do skutečného života.
