Česko patří mezi nejlepší státy Evropské unie ve sběru elektroodpadu. Současně ale každý obyvatel ročně vyhodí do černé popelnice téměř tři kilogramy elektroniky, která mohla zamířit k recyklaci. Obchodní manažer REMA Systém David Chytil vysvětluje, kde systém naráží na své limity a proč legislativa nestíhá tempo praxe.
Kolektivní systémy, jako je Rema Systém, patří ke klíčovým prvkům odpadového hospodářství. Jak přesně fungují?
Zjednodušeně jsme servisní organizací výrobců a distributorů elektrozařízení, kteří uvádějí své výrobky na český trh. Těchto subjektů je velké množství, neustále přibývají a každý z nich má ze zákona povinnost postarat se o své výrobky po skončení jejich životnosti. Pro jednotlivé výrobce by bylo velmi složité zajišťovat celý systém samostatně. I odpadové hospodářství se navíc stále více vyvýjí a v některých oblastech i globalizuje. Proto dává smysl, aby existovala servisní organizace, která všechny činnosti za oblast elektrozařízení zastřeší.
Funguje to tak, že se výrobce jednoduše zapojí do kolektivního systému a svěří mu plnění svých zákonných povinností. Prakticky nám říká: vytvořte funkční a dostupnou sběrnou síť po celé České republice, aby spotřebitelé – firmy i domácnosti – měli kam vysloužilé elektrospotřebiče odevzdávat. Současně zajistěme logistiku, tedy svoz ze sběrných míst, a následně také zpracování prostřednictvím oprávněných zpracovatelů, kteří mají potřebná povolení, technologie i odpovídající kvalitu výstupů. My totiž elektroodpad nevnímáme jako odpad, ale jako surovinu, která se vrací zpět do výroby.
Jak funguje ekonomická stránka vašeho podnikání? Kdo vlastně kolektivní systémy platí?
Příjem kolektivního systému je v zásadě jediný a vzniká hned na začátku celého procesu. Jde o známý recyklační příspěvek. Každý, kdo si kupuje elektrozařízení, tento příspěvek přímo hradí. Výrobci či distributoři dnes už zhruba z 98 procent vědí, že mají zákonnou povinnost zapojit se do kolektivního systému, pokud si nechtějí plnit všechny povinnosti sami, což je pro ně zpravidla mimořádně náročné. V České republice máme přibližně 6700 výrobců elektrozařízení. Samostatně své povinnosti plní jen asi patnáct z nich. Všichni ostatní využívají kolektivní systémy.
Výrobci proto odvádějí recyklační příspěvek už při uvedení výrobku na trh. Jinými slovy – budoucí recyklace je zaplacena už při prodeji výrobku. Splnění této povinnosti je poměrně snadno kontrolovatelné. Legislativa totiž ukládá, aby byl recyklační příspěvek na prodejním dokladu uveden samostatně. Když si například koupíte mobilní telefon, měla účtenka obsahovat konkrétní výše příspěvku. V našem případě činí recyklační příspěvek za mobilní telefon jednu korunu.
Stává se ale, že příspěvek na účtence uveden není. Znamená to, že výrobce nebo prodejce zařízení porušuje zákon?
Pokud na účtence uveden není, mohou nastat dvě situace. Buď výrobce svou povinnost vůbec neplní, nebo ji sice plní, ale dosud nezajistil správné promítnutí příspěvku do svého účetního systému. I dnes existují velké obchodní společnosti, včetně například jednoho velkého hobby marketu, které mají s informováním spotřebitelů problém. Povinnost vybírat příspěvek sice plní, ale koncového zákazníka o výši recyklačního příspěvku správně neinformují.
Kdo určuje výši recyklačního příspěvku?
Výši příspěvků stanovuje každý kolektivní systém samostatně na základě vlastních ekonomických výpočtů tak, aby pokryl náklady celého systému. Tyto sazby jsou veřejně dostupné. Například u mobilního telefonu činí recyklační příspěvek přibližně jednu korunu. U ledničky je to zhruba 150 korun. Není to jen proto, že je lednice těžší, ale především proto, že obsahuje chladiva, která představují nebezpečný odpad. V České republice navíc existují pouze dva závody, které dokážou tento typ zařízení ekologicky zpracovat. Vyšší jsou tedy nejen náklady na samotné zpracování, ale i na logistiku.
Zákon zároveň stanoví, že recyklační příspěvek musí být pro všechny výrobce a distributory stejného kolektivního systému jednotný. Nesmíme poskytovat individuální slevy ani vytvářet konkurenční výhody. Nejde totiž o klasický obchodní vztah, ale o financování zákonné povinnosti. Výrobce si zároveň nesmí recyklační příspěvek svévolně navýšit. Pokud je například za mobilní telefon stanoven na jednu korunu, musí od zákazníka vybrat právě jednu korunu. Tu musí následně odvést kolektivnímu systému. Administrativně celý proces funguje tak, že výrobci jednou za čtvrtletí, které uplynulo, vykazují množství výrobků uvedených na trh. Kolektivní systém následně vystaví daňový doklad a výrobce příspěvky uhradí.
Mohlo by vás zajímat
Ve sběru elektrozařízení působí kromě vaší společnosti další tři kolektivní systémy. Naproti tomu například v oblasti obalů funguje jediná kolektivní společnost EKO-KOM. Jakou roli podle vás konkurence hraje? Přispívá ke snižování nákladů nebo ke zkvalitňování služeb?
To je dnes jedna z nejdůležitějších debat. Jsme přesvědčeni, že konkurence přináší výsledky, a máme pro to několik konkrétních argumentů. Prvním je kvalita služeb. Kolektivní systémy se od sebe významně liší právě úrovní servisu, který poskytují výrobcům i sběrným místům. Nejde jen o odborné poradenství, ale také o každodenní provoz – logistiku, svoz nebo komunikaci. Z vlastní zkušenosti víme, že mezi jednotlivými kolektivními systémy existují značné rozdíly. Některým se například dlouhodobě nedaří pravidelně a zejména v rozumném časovém rámci odvážet elektroodpad ze sběrných míst.
Druhým příkladem je digitalizace administrativy. V oblasti obalů, kde působí jen jedna společnost, výrobci dodnes zasílají svá hlášení prostřednictvím excelových tabulek. To považuji z hlediska bezpečnosti i efektivity za překonané řešení. V oblasti elektrozařízení jsme mnohem dál. Všechny kolektivní systémy využívají digitální systémy pro předávání dat. Někteří klienti se napojují prostřednictvím API rozhraní, jiní data zadávají ručně do elektronického rozhraní nebo je importují. To jsou dnes standardní nástroje.
Třetím argumentem je cena. Také výrobci obalů odvádějí recyklační příspěvky. A právě tam je podle mě dobře vidět rozdíl mezi monopolním a konkurenčním prostředím. Obalový kolektivní systém své sazby v posledních letech zvyšuje velmi výrazným tempem. Stačí se podívat na jejich historický vývoj. V elektrozařízeních jsme naopak dokázali recyklační příspěvky dlouhodobě držet na podobné úrovni.
Jak z tohoto pohledu hodnotíte návrh poslankyně Bereniky Peštové (ANO), který podpořilo i ministerstvo životního prostředí a který posiluje výsadní postavení autorizované obalové společnosti, tedy společnosti EKO-KOM?
Nehodnotíme ho nijak pozitivně. Dvacet let fungování konkurenčního prostředí v elektrozařízeních podle nás jasně ukazuje, že konkurence přináší lepší služby, inovace i kvalitnější výsledky. A proč se podobný model zvažuje? Z pohledu státní správy je samozřejmě jednodušší jednat s jedním subjektem než se čtyřmi.
Stejný argument používají i některé obce. I ty považují za administrativně jednodušší komunikovat s jediným partnerem.
V praxi nikdy nepůjde komunikovat jen s jedním partnerem. Když se ale podíváme na celý systém rozšířené odpovědnosti výrobců, máme zde elektrozařízení, baterie, pneumatiky, obaly a postupně přibývají další komodity, například nábytek nebo textil. Každá z těchto oblastí má úplně jiná specifika. Nedovedu si představit, že by všechny tyto komodity efektivně spravovala jedna obrovská organizace. Ve skutečnosti by stejně musela mít specializované divize, protože logistika nábytku je úplně jiná než logistika baterií nebo elektrozařízení. Obávám se, že by vznikl velmi těžkopádný mechanismus, který by ve výsledku nebyl finančně ani provozně efektivní. Základní konkurenční prostředí je zkrátka podle mého názoru pro celý systém prospěšné.
Kolektivní systémy fungují v rámci systému rozšířené odpovědnosti výrobců. Jak celkově hodnotíte její fungování? Přispívá rozšířená odpovědnost skutečně k tomu, aby výrobci navrhovali ekologičtější a lépe recyklovatelné výrobky?
Za více než dvacet let našeho fungování se celý systém výrazně proměnil. Historicky legislativa výrobce či distributora prakticky nijak nemotivovala k tomu, aby vyráběli výrobky s delší životností nebo takové, které se dají snadno opravit. Je pochopitelné, že to jde částečně proti jejich obchodnímu modelu. Pokud má výrobek vydržet déle, být opravitelný a výrobce musí navíc držet náhradní díly, není to pro něj ekonomicky úplně komfortní.
Právě tady ale podle mě legislativa sehrála pozitivní roli. Výrobci nyní mnohem více motivuje k tomu, aby opouštěli éru jednorázových, slepených výrobků s bateriemi pevně zabudovanými uvnitř. To je z pohledu recyklace i opravitelnosti správný směr. Celkově bych tedy řekl, že legislativa přinesla řadu dobrých změn, ale zároveň i velké množství administrativy a komplikací. A protože Česká republika navíc nestíhá přijímat potřebné prováděcí předpisy, je orientace v systému složitější nejen pro kolektivní systémy, ale i pro samotné výrobce.
Říkáte, že je Česká republika pozadu. Týká se to pouze legislativy, nebo i samotných výsledků ve sběru a recyklaci?
Tyto dva pohledy musíme důsledně oddělit. Pokud jde o legislativu, tam skutečně Česká republika zaostává. Typickým příkladem je nové bateriové nařízení. Dlouho jsme čekali na potřebné prováděcí předpisy a celý proces se výrazně zdržel. Nyní doufáme, že se podaří všechno dokončit tak, aby český adaptační zákon mohl začít fungovat od 1. ledna. Stále ale běží legislativní proces, takže uvidíme.
Úplně jiná situace je ale u samotných výsledků sběru. Přestože legislativní prostředí není ideální, patří Česká republika mezi nejúspěšnější státy Evropské unie. Eurostat nedávno zveřejnil aktualizovaná data za rok 2023 a podle nich byla Česká republika čtvrtá nejlepší v celé Evropské unii z hlediska míry zpětného odběru elektrozařízení. Je pravda, že jsme tehdy ještě nesplnili evropský cíl 65 procent. Přesto lepších výsledků dosáhly už jen Litva, Slovensko a Bulharsko.
Bulharsko vykazuje téměř stoprocentní výsledky, což souvisí mimo jiné s tím, že se do země ve velkém dovážejí použité elektrospotřebiče ze zahraničí. Ty se následně zpracovávají, což statistiky významně ovlivňuje.
Ještě zajímavější pohled nabízejí data přepočtená na jednoho obyvatele. Podle nich je Česká republika druhá nejlepší v celé Evropské unii v množství vysbíraného elektroodpadu na obyvatele. Současně ale nepatříme mezi státy, které uvádějí na trh největší množství elektrozařízení. Jsme přibližně uprostřed evropského žebříčku. Jinými slovy Češi nekupují výrazně více elektroniky než ostatní Evropané, ale když ji vyřadí z provozu, velmi často ji správně odevzdají k recyklaci. To považuji za velice dobrý výsledek. Dokonce mě samotného překvapilo, že za Českou republikou zůstává řada západoevropských zemí, od kterých bych podobné výsledky očekával spíše.
Čím to je, že ač v přijímání zákonů Česko zaostává, v míře sběru elektrozařízení patříme k evropské elitě? Čemu ten dobrý výsledek tedy připisujete? A znamená to, že na dobrých zákonech sběr a recyklace tak úplně nestojí?
V poslední době administrativní agenda velice bobtná. Je potřeba sledovat vetší počet předpisů, které dávají kompletní obrázek o naší agendě. Můžeme ale říci, že základ systému sběru byl položen v roce 2005. Základní princip – zajišťovat sběr elektrozařízení – zůstal dodnes a zůstane i do budoucna. A jelikož jsme těch 20 let tento základní princip budovali, nese dnes výsledky. Všechny ostatní povinnosti, které vznikají v rámci legislativy až v poslední době se teprve ukáží s odstupem, jaký měly přínos.
Zmínil jste, že jsme v roce 2023 ještě nesplnili unijní cíl vysbírat alespoň 65 % elektrozařízení uvedených na trh. Změnila se situace v následujících letech?
Ano, za rok 2023 Česká republika tohoto cíle ještě nedosáhla. Ale v roce 2024 se to poprvé podařilo. Podle dat ministerstva životního prostředí jsme v roce 2024 dosáhli přibližně 67 procent. To znamená, že jsme vysbírali kolem 18 kilogramů elektroodpadu na jednoho obyvatele. A podle průběžných dat jsme unijní cíl s vysokou pravděpodobností splnili také v roce 2025. Musíme ale také připomenout, že cíl 65 procent dlouhodobě neplnila ani většina ostatních evropských států.
Ani 65 procent ale pořád není sto procent. Kde tedy vidíte největší rezervy ve sběru elektroodpadu?
V rámci Rema Systém jsme hranici 65 procent plnili dlouhodobě už několik let předtím. Teď ale mluvíme o České republice jako celku. Historicky byly cíle nastaveny postupně. Několik let se zvyšovaly přibližně o pět procentních bodů, až se dostaly na dnešních 65 procent. Není to ale vůbec jednoduché. Máme tady dva hlavní problémy. Zaprvé stejně jako v každém jiném odvětví existuje i zde určitá šedá zóna. Část elektrozařízení se do oficiálních statistik jednoduše nikdy nedostane.
Druhým problémem je například opětovné použití výrobků. Zákon o výrobcích s ukončenou životností změnil způsob, jakým se na opětovné použití pohlíží. Přitom v České republice funguje řada organizací, které staré elektrospotřebiče opravují, repasují a znovu uvádějí do provozu. Typickým příkladem jsou třeba tiskárny, počítače, mobilní telefony nebo další kancelářská technika. Jenže současná legislativa nastavila pravidla tak přísně, že značná část těchto aktivit se do statistik vůbec nezapočítává. Jsem přesvědčený, že právě tady přicházíme o významné množství zařízení, která by se jinak mohla započítat do výsledků zpětného odběru.
V zahraničí se opětovné použití započítává ve větší míře?
Bohužel nemáme pro tohoto srovnání potřebná data. Mohu ale říct, co vidíme u nás. Po přijetí zákona o výrobcích s ukončenou životností, tedy v roce 2021, objem opětovného použití v našem kolektivním systému výrazně poklesl, přibližně na polovinu. Ne proto, že by se výrobky přestaly opětovně využívat. Trh funguje dál. Jen mnoho partnerů řeklo, že za současných podmínek nebudou celý proces administrativně evidovat podle požadavků zákona. Výrobky se tedy opravují a znovu používají, ale do statistik se už nedostanou. To je podle mě chyba.
Je nějaký typ elektroodpadu, kde by Češi mohli ve sběru ještě zabrat, který zatím ve větší míře končí v popelnicích na směrný odpad?
Ve směsném komunálním odpadu končí řada drobných zařízení. Podle našich výpočtů připadá na každého obyvatele České republiky přibližně 2,8 kilogramu elektroodpadu ročně, který skončí v černé popelnici. V celostátním měřítku totiž těchto 2,8 kilogramu představuje zhruba třicet tisíc tun elektroodpadu ročně.
Je to velká škoda. Sběrná síť se totiž každým rokem rozšiřuje. Dnes už existují tisíce sběrných míst a jejich dostupnost je opravdu velmi dobrá. A vznikají i nové možnosti. My například spolupracujeme s Balíkovnou. Když si jdete vyzvednout zásilku, můžete zároveň odevzdat drobné elektrozařízení, které se vám doma nahromadilo.
Podobně stále více firem zavádí sběrné boxy pro vysloužilá elektrozařízení nejen pro svůj provoz, ale i pro zaměstnance. Sám to využívám. Nepotřebuji jezdit na sběrný dvůr. Drobné elektrospotřebiče přinesu do práce, vložím je do sběrného boxu a kolektivní systém se postará o zbytek. Možností je dnes opravdu hodně. Teď jde hlavně o to, aby se o nich lidé dozvěděli.
A samozřejmě je to také otázka pohodlí. Když se rozbije malý fén nebo tužková baterie, snadno se vejdou do černé popelnice. Je jednodušší je tam hodit než je odnést na sběrné místo.
Znamená to, že umíme lépe sbírat ledničky než mobily?
Ano, takto se to dá zjednodušeně říct. U velkých spotřebičů je únik do směsného komunálního odpadu výrazně nižší než u drobného elektra. To potvrzují i naše data. Nejslabším článkem skutečně zůstává skupina malých domácích spotřebičů či drobných IT věcí.
Jak by se podle vás dali spotřebitelé motivovat k vyššímu zpětnému odběru? Pomohly by ještě nějaké změny v zákonech, nebo už jde hlavně o změnu chování lidí?
Myslím si, že bude potřeba kombinace více nástrojů. Jedno izolované řešení fungovat nebude. Legislativa samozřejmě stanovuje pravidla a povinnosti, ale sama o sobě nestačí. Osobně si nemyslím, že by se další výrazné zlepšení podařilo dosáhnout jen novými zákony. Klíčové bude dál pracovat s veřejností a vysvětlovat lidem, proč má správné třídění smysl a jaké konkrétní dopady jejich rozhodnutí mají.
Existuje ale ještě jeden důležitý argument. Čím více elektroodpadu skončí ve zpětném odběru, tím méně ho končí ve směsném komunálním odpadu, jehož likvidaci musí obce či firmy jinak financovat ze svých rozpočtů. To znamená, že správné třídění není jen ekologickou otázkou, ale také otázkou ekonomiky.
Může se někdy míra sběru drobných domácích spotřebičů, mobilních telefonů, baterií nebo elektronických cigaret vyrovnat míře, s jakou odevzdáváme na sběrná místa velké spotřebiče?
Myslím si, že ještě dlouho bude mezi oběma skupinami určitý rozdíl. U velkých spotřebičů je motivace ke sběru silnější. Lednici nebo pračku jen těžko někdo hodí do popelnice. Navíc při nákupu nového spotřebiče obchodník většinou odveze ten starý.
U drobné elektroniky je situace složitější. Těchto výrobků je ve společnosti obrovské množství, navíc počet drobných elektrospotřebičů v domácnostech neustále roste. Dnes máte už speciálního elektronického pomocníka téměř na cokoliv. Stejně tak určitě má každý z nás doma odložené staré mobilní telefony nebo jinou drobnou elektroniku, kterou už nepoužíváme. To všechno sběr komplikuje.
Na druhou stranu jsem přesvědčený, že sběr neustále poroste. Vidíme to na celorepublikových datech. Bude to souviset i s generační obměnou, kdy generace Z je recyklaci více nakloněna. Mnohem více ji zajímá, jaký má její chování skutečný dopad na životní prostředí, kolik emisí se ušetří, kolik vody nebo surovin nebude potřeba vytěžit. Právě to podle mě bude v budoucnu jedním z hlavních důvodů dalšího růstu sběru drobné elektroniky.
