Debata o energetické bezpečnosti se v Evropě v posledních letech soustředila především na ruský plyn. Teď už ale není problémem jen to, jak nahradit ruská fosilní paliva, nýbrž jak se vyhnout vytváření nových strategických závislostí. S tímto varováním přišel Gonzalo Escribano, vedoucí pracovník a ředitel programu Energetika a klima v madridském think-tanku Elcano Royal Institute.
Profesor ekonomie Gonzalo Escribano vnímá dodávky energetických surovin jako geopolitický problém. Už od doby, kdy jeho domovské Španělsko, zažilo nedostatek plynu během alžírské občanské války v 90. letech 20. století. V době, kdy byla energetická politika stále do značné míry vnímána ekonomickou optikou, krize ukázala, jak politická nestabilita za hranicemi Evropy může rychle ovlivnit každodenní život Evropanů. To je lekce, kterou kontinent znovu zažil během energetické krize vyvolané ruskou invazí na Ukrajinu.
Před Evropou stojí nové výzvy
V rozhovoru pro EU Perspectives Escribano tvrdí, že ačkoli evropský blok dosáhl významného pokroku ve snižování své závislosti na ruských fosilních palivech, další fáze energetické transformace přináší nové geopolitické výzvy. Evropa elektrifikuje svou ekonomiku a musí vyvažovat strategickou autonomii s otevřeností vůči důvěryhodným mezinárodním partnerů. Zároveň se ale musí vyhýbat nadměrné závislosti na americkém LNG nebo čínských dodavatelských řetězcích pro čisté zdroje energie.
Evropa se už od ruské ropy a plynu do značné míry odklonila. Existuje ale riziko, že vymění jednu závislost za druhou tím, že se více spoléhá na Spojené státy?
Musíme si dávat pozor, abychom se příliš nespoléhali na americký LNG. USA sehrály velmi důležitou roli v tom, že pomohly Evropě dostat se z problémů během ruské krize. Tím neříkám, že musíme omezit dovoz LNG ze Spojených států. Potřebujeme ho, zejména proto, že postupně ukončujeme dovoz ruského plynu. Ale máme co do činění s USA, které už nejsou tím, čím bývaly.
Současné vedení Ameriky není tak předvídatelné. Když si přečtete americkou strategii národní bezpečnosti, uvádí se v ní, že je země připravena využít svou energetickou dominanci ve svých vztazích se spojenci i se svými protivníky. To je pro evropský blok velmi důležité poselství. Strategická autonomie EU proto závisí také na partnerech, kteří nemusí zůstat přátelští navždy.
Vztahy s důvěryhodnými partnery
Brusel stále častěji hovoří o výrobě technologií v Evropě, aby posílil svou strategickou autonomii. Stává se Unie příliš protekcionistickou?
Myslím, že bychom měli budovat otevřené vztahy s důvěryhodnými partnery. Máme dohody o volném obchodu se zeměmi, jako je Chile, Mexiko a Maroko. A jednání probíhají s dalšími. Tyto země mohou významně přispět k dekarbonizaci Evropy. Maroko má například obrovský potenciál obnovitelných zdrojů energie, vyrábí hnojiva a má zásoby kobaltu.
Co ale nemůžeme udělat, je říct: „Ano, chceme vaši obnovitelnou elektřinu, váš vodík, váš kobalt a vaše lithium, ale nechceme, abyste se účastnili našeho hodnotového řetězce.“ Musíme se pokusit vyvážit myšlenku „vyrobeno v Evropě“, aniž bychom si tyto partnery odcizili. Možná nesdílejí všechny naše politické, demokratické nebo lidskoprávní hodnoty, ale jsou našimi ekonomickými partnery a spojenci.
Takže tito partneři jsou nezbytní pro cíle dekarbonizace EU?
Myslím, že ano. Nejsem naivní. Neříkám, že to je jednoduché a celé řešení. Musíme také posílit evropský hodnotový řetězec prostřednictvím inteligentní kombinace průmyslové politiky, obchodní politiky a místní produkce. V době, kdy se mnohostranná spolupráce se současnou americkou administrativou stává obtížnější, musí Evropa prohloubit své vztahy se středními mocnostmi a menšími zeměmi, které s námi chtějí spolupracovat.
Jak by se měla sedmadvacítka vypořádat s novými závislostmi, které by mohl vytvořit přechod na čistou energii, zejména pokud jde o Čínu?
Čína dominuje řadě hodnotových řetězců čisté energie, od baterií až po rafinované lithium a další kritické suroviny. Evropa jednoduše nemá dostatek lithia ani kobaltu, aby se stala plně soběstačnou. Výzvou je snížit tuto závislost, aniž by se Unie snažila vše vyrábět doma.
Jedním z rizik, které tvůrci evropských politik možná podceňují, je fragmentace hodnotových řetězců čisté energie. Plně souhlasím s tím, že se musíme bránit před nadměrnou závislostí na Číně. Pokud však budeme klást přílišný důraz na místní produkci a přijmeme přístup „pevnosti Evropa“, bude to velmi nákladné.
Lepší zelené energie než ropa a plyn
Tvrdíte, že se mění staré energetické pravidlo spojující bezpečnost, cenovou dostupnost a udržitelnost. Proč?
V případě EU byl tento kompromis značně přehnaný. Nemáme významné zdroje ropy a plynu, takže nemůžeme konkurovat USA v cenách ropy a plynu. A nemůžeme konkurovat Číně ve snižování environmentálních norem. Musíme se vydat vlastní cestou. Musíme rozvíjet obnovitelné zdroje energie, protože nemáme žádné alternativy.
Dokonce i dovážené technologie obnovitelné energie poskytují větší strategickou autonomii než ropa a plyn. Solární energie je nyní podle historických měřítek nejlevnějším zdrojem elektřiny. Je také bezpečnější v tom smyslu, že se elektřina vyrábí lokálně. I když musíme některá zařízení, jako jsou solární panely, dovážet, po instalaci vyrábějí elektřinu lokálně po dobu 25, 30 nebo dokonce 35 let.
Mohlo by vás zajímat
Musí mít Unie realističtější přístup ke geopolitickým výzvám energetické transformace?
EU ztratila část své normativní nevinnosti. Myšlenku, že my budeme vést dekarbonizaci a všichni ostatní budou jednoduše následovat náš zelený model. Nebuďme v tom naivní, ale také nevylévejme s vaničkou i dítě. V nadcházejících dekádách se budeme muset vypořádat s riziky éry fosilních paliv. Obchodem s ropou a plynem, obtížnými dodavateli a pokusy o využití energie jako geopolitického nástroje.
Zároveň budeme čelit řadě nových rizik spojených s transformací na obnovitelné zdroje energie: kritickými nerosty, dominancí Číny a roztříštěnými hodnotovými řetězci. To situaci ještě více komplikuje, ale cesta je jasná. Potřebujeme obnovitelné zdroje, elektrifikaci, infrastrukturu a strategická partnerství.
