Náklady na čistou, přesněji obnovitelnou energii prudce klesají, zatímco poptávka po ní výrazně roste. Situace pro dekarbonizaci světové ekonomiky z technického hlediska nikdy nevypadala lépe. Přesto je praktická realizace tohoto úkolu momentálně mimořádně náročná.
Změna klimatu nikdy neznamenala jednoduchý proces. Energetickou bilanci planety nelze změnit naráz a náhrada fosilních paliv v globální ekonomice, která je na nich dlouhodobě závislá, vyvolává značný odpor.
Na konci července americká Agentura pro ochranu životního prostředí oznámila, že se vzdá svého hlavního oprávnění regulovat skleníkové plyny. Toto rozhodnutí je přímým důsledkem snah prezidenta Donalda Trumpa zrušit opatření na snižování emisí a jeho útoků na klimatickou vědu.
Evropa pod tlakem: zelená agenda ustupuje do pozadí
V Evropě válka na Ukrajině vedla k výraznému navyšování rozpočtů na obranu a zbrojení, což vytlačuje investice do ekologických opatření do pozadí. Ty navíc narážejí na odpor veřejnosti i politiků.
Podle britského týdeníku The Economist si mnoho lidí myslí, že snižování emisí je příliš drahé nebo že by za něj měli platit jiní. V chudších zemích, které historicky emitovaly méně škodlivin než bohaté státy, jsou ekologická opatření vnímána jako necitlivá k místním potřebám.
Mohlo by vás zajímat
Politická neochota a nedůvěra brání pokroku
The Economist upozorňuje, že hlavní problém je v politice. Mnoho lidí nevěří, že cíle uhlíkové neutrality jsou v jejich zájmu, a cítí se být „vykořisťováni“ kvůli něčemu, co nedodržují všichni – například Čína.
Na druhou stranu je vědecké zdůvodnění potřeby uhlíkové neutrality jasné: planeta se nesmí dál přehřívat, proto je nutné zastavit zvyšování hladiny skleníkových plynů – buď dosáhnout nulových emisí, nebo rovnováhy mezi emisemi a jejich pohlcováním.
Jaké je řešení? Pragmatismus místo přísných cílů
The Economist navrhuje, že jsou-li cíle příliš náročné na politické přijetí, je lepší je změnit na „orientační směry“ místo striktních termínů. „Politika je umění možného,“ jak řekl známý německý státník.
Kanadský premiér Mark Carney připouští, že nejefektivnější cestou ke snižování emisí je jejich zdanění. Protože však lidé daně nesnáší, vlády často raději dotují ekologická opatření.
Díky dotacím klesají ceny obnovitelné energie, což zajišťuje další růst poptávky – a tím pokračující dekarbonizaci i bez ohledu na politická rozhodnutí.
Lithium jako „temná stránka“ zelené revoluce
Britská BBC upozorňuje, že prudce rostoucí poptávka po lithiu, klíčovém prvku baterií pro elektromobily a ukládání energie, může vést k nové ekologické katastrofě.
Statistiky ukazují, že spotřeba lithia mezi roky 2021 a 2022 více než zdvojnásobila z 95 tisíc na 205 tisíc tun a do roku 2040 může přesáhnout 900 tisíc tun.
Příběh Atacamy: voda mizí kvůli těžbě lithia
Mokřad Vega de Tilopozo v solných pláních chilské Atacamy, kdysi zelená a bohatá oblast s podzemními prameny, je dnes suchý, popraskaný a bez vody. Těžba lithia spotřebovává obrovské množství vody, což zhoršuje sucho v oblasti, která už beztak trpí nedostatkem vody.
Těžba probíhá čerpáním slané vody (solanky) a jejím odpařováním, přičemž tento proces výrazně vysušuje krajinu a ohrožuje místní ekosystémy.
Negativní dopady na přírodu a obyvatele
Bioložka Faviola Gonzalezová popisuje úbytek lagun a plameňáků kvůli ničení mikroorganismů, které tvoří základ potravního řetězce.
Ekolog James J. A. Blair varuje, že těžba lithia přispívá k ekologickému vyčerpání a snižuje dostupnost sladké vody pro přírodu i lidi.
Podle profesorky Karen Smith Stegenové by firmy měly od začátku zapojit místní obyvatele a provést sociální dopadové studie, které by zohlednily vliv těžby na vodu, faunu i lidi.
Chilská společnost SQM tvrdí, že spolupracuje s komunitami a zavádí nové technologie šetrnější k životnímu prostředí, například přímou extrakci lithia bez odpařovacích bazénů.
Místní varují: těžba ničí životní podmínky
Sergio Cubillos, předseda místní komunity Peine, upozorňuje, že těžba odčerpala miliony kubíků vody, což si vyžádalo kompletní přestavbu infrastruktury. Rozhodnutí o těžbě přitom přicházejí ze stovky kilometrů vzdáleného Santiaga.
Tento případ ilustruje globální dilema: klimatická změna způsobuje sucho, ale její řešení – těžba lithia – situaci ještě zhoršuje.
Umění možného jako cesta klimatické politiky
Lidé po celém světě chtějí čistou a prosperující budoucnost. Podpora reálných příběhů a pocitu podílu na pokroku je silnější než abstraktní cíle. The Economist uzavírá, že „umění možného“ sice nevzrušuje, ale může poskytnout stabilní základ klimatické politiky a zároveň naději na úspěch.
