Na účtu měl Josef několik desítek tisíc korun. Založil ho před lety, pak změnil banku a na ten starý zapomněl. Nikomu o něm neřekl. Když zemřel, účet se neobjevil ani v dědickém řízení. Peníze zůstaly ležet v bance bez pohybu a bez vlastníka, který by se k nim přihlásil.
Právě takové případy nyní řeší politici Německu. Skoro devět z deseti lidí by si přálo, aby peníze ze „spících účtů“ neskončily u bank, ale pomáhaly financovat sociální projekty. Vyplývá to z průzkumu, který pro SOS dětské vesničky provedl institut Forsa a na který upozornil magazín Spiegel. Pro převod prostředků do nezávislého fondu se vyslovilo 86 procent respondentů.
Objem těchto peněz není zanedbatelný. Podle německého ministerstva pro výzkum leží na neaktivních účtech zhruba 105 miliard korun. Jiné odhady mluví až o dvojnásobku. Německo přitom jako jediná země skupiny G7 nemá jednotný zákon, který by s těmito prostředky systematicky nakládal. V praxi tak často končí u bank.
Český systém stojí na jiném principu
V Česku by stejný příběh dopadl jinak. Peníze ze zapomenutého účtu by se nestaly majetkem banky, ale ani by automaticky nesměřovaly do žádného sociálního fondu. Pravidla nastavuje občanský zákoník. Ten vychází z toho, že vlastnické právo nezaniká jen proto, že je účet neaktivní. Samotná skutečnost, že se na účtu roky nic neděje, tak neznamená, že by majitel o peníze přišel.
Banka může účet po delší době bez pohybu zrušit. Obvykle tomu předchází výzvy klientovi. Zrušení účtu ale neznamená, že peníze zmizí. Zůstávají evidovány jako nárok klienta vůči bance.
Teprve pokud se k nim nikdo nepřihlásí ani v rámci dědického řízení, může nastat situace, kdy majetek připadne státu jako takzvaná odúmrť. Nejde o automatický následek neaktivity, ale o výsledek právního procesu, v němž se nepodaří dohledat žádného dědice. Takový majetek následně spravuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Klíčová je otázka promlčení
Do hry vstupuje ještě jeden moment, který může situaci zásadně změnit. Tím je promlčení nároku. Obecně platí, že pokud klient své právo na vyplacení peněz dlouhodobě neuplatní, může se promlčet. Banka pak může plnění odmítnout, pokud námitku promlčení uplatní.
Nejde ale o automatický mechanismus, který by běžel jen od okamžiku, kdy účet „spí“. Rozhodující je, kdy mohl majitel své právo reálně vykonat. Právě proto bývají konkrétní případy složité a závisí na okolnostech.
Mohlo by vás zajímat
Komu mají peníze sloužit
Německá diskuse tak míří dál než jen k technickému řešení neaktivních účtů. Otázkou je, zda má majetek, o který se nikdo nepřihlásí, zůstat v soukromé sféře, nebo být využit ve veřejném zájmu.
Inspirací je například Velká Británie, kde od roku 2008 funguje systém, který umožňuje převádět prostředky ze spících účtů do veřejně prospěšných projektů. Zároveň ale zachovává právo původního vlastníka kdykoli si peníze nárokovat zpět.
Největší riziko je zapomenutý majetek
České právo se drží tradičnějšího modelu. Prioritou zůstává ochrana vlastnictví a standardní dědické mechanismy. Peníze tak mohou dlouhé roky zůstat „viset“ mezi bankou a potenciálním vlastníkem, aniž by byly aktivně využívány.
Zkušenosti z praxe ukazují, že problém nevzniká primárně v právu, ale v chování lidí. Účty se ztrácejí proto, že o nich nikdo neví. Majitelé o nich nemluví s rodinou, nevedou si přehled nebo mají finance rozptýlené mezi více institucemi. Německý průzkum ukázal, že kompletní přehled o svém majetku má jen třetina lidí. Podobná situace přitom podle odborníků panuje i v Česku.
