Ministerstvo zemědělství hlásí úspěch. Podle zprávy o stavu zemědělství za rok 2019, kterou na konci července schválila vláda, dosáhlo v loňském roce české zemědělství nejvyšší hodnotu zemědělské produkce za posledních pět let, a to 140,3 miliardy korun. Vzrostl i celkový zisk sektoru na 17,5 miliardy korun. Na téměř 70 miliard korun se ale také zvýšily celkové výdaje na podporu sektoru, který by tak bez těchto peněz ekonomicky nepřežil. Zároveň se však stále prohlubují příjmové rozdíly mezi malými a velkými podniky, 90 procent finanční podpory dlouhodobě čerpá jen pětina těch největších.
České zemědělství dosáhlo vloni nejvyšší produkce za posledních pět let a je celkově ziskové, ale pouze za notného finančního přispění z unijních a národních zdrojů. Uvádí to Zpráva o stavu českého zemědělství za rok 2019 (Zelená zpráva), kterou na konci července schválila vláda.
Podle dokumentu se i přes značné hydrologické a půdní sucho zvedly oproti roku 2018 výnosy většiny plodin a podle předběžných údajů dosáhlo zemědělství nejvyšší hodnotu produkce za posledních pět let, a to 140,3 miliardy korun v základních běžných cenách. Příznivější byli i tržní podmínky, ceny zemědělských výrobců stouply o téměř pět procent proti pouze tříprocentnímu nárůstu cen vstupů do zemědělství, ceny potravinářů vzrostly o tři a půl procenta. Celkový zisk sektoru tak meziročně narostl o téměř 12 procent na celkovou hodnotu 17,5 miliardy korun, což je o téměř dvě miliardy více než v roce 2018.
Zemědělci jsou ekonomicky závislí na dotacích
Ministerstvo zemědělství se v tiskové zprávě pochlubilo, že rekordních hodnot dosáhly vloni i celkové výdaje na podporu agrárního sektoru, které se vloni meziročně zvýšily o 6 procent na 69,7 miliardy korun. Z této částky doputovalo přímo k zemědělským podnikům 50,5 miliardy korun a potravinářům 1,3 miliardy korun. Zbytek, tedy přibližně dvacet procent, šlo do výzkumu, poradenství a informatiky.
Samotná Zelená zpráva pak dále konstatuje, že provozní podpory mají na hospodářském výsledku českého zemědělství, respektive jeho celkové produkci i nadále zásadní podíl (v prvním případě kolem 60ti procent, v druhém kolem 25ti procent). V rámci EU se dokonce jedná o podíl nadprůměrný. Prakticky žádná kategorie zemědělských podniků by bez nich nebyla dlouhodoběji ekonomicky trvale udržitelná a na jednotném trhu EU konkurenceschopná. To podle autorů zprávy platí o agrárním sektoru jako celku.
„Čeští pěstitelé a chovatelé dosahují srovnatelných provozních výsledků jako jejich zahraniční kolegové. Bohužel se výrazně liší výše podpor, která české zemědělce znevýhodňuje,“ komentoval výsledky pro Ekonomický deník Vladimír Pícha, mluvčí Zemědělského svazu ČR, největšího oborového zaměstnavatelského svazu. Pro upřesnění dodejme, že podle mluvčího ministerstva zemědělství Vojtěcha Bílého dostávají v současné době čeští zemědělci v rámci přímých plateb na plochu, které tvoří největší část z dotačního balíku peněz, 240 eur (zhruba 6 500 korun) na hektar, což odpovídá 93 procent průměru EU.
Podle Píchy je samozřejmě stále co zlepšovat a zemědělci postupně zkvalitňují své technologické postupy a zvyšují efektivitu. Na druhou stranu ze zprávy vyplývá, že potřebné investiční podpory se i přes nárůst investičních aktivit, hlavně u podnikajících právnických osob se smíšenou rostlinnou a živočišnou výrobou, podílely na podporách zemědělským podnikům pouze zhruba 11 procenty. Naprostá většina podpor (76 procent) směřuje podle zprávy do oblasti příjmů a produkce, a to zejména u tzv. citlivých komodit jako je ovoce či zelenina, což zdůraznily i mimořádné národní kompenzace za výkyvy počasí. Zbývajících 12 procent potom připadá na tzv. nekomoditní podpory, což jsou především „čisté“ environmentální platby.
Rozdíly mezi malými a velkými podniky se prohlubují
I přes rostoucí podporu se stále nedaří řešit bolavé místo českého zemědělství, a to rozdílnou ekonomickou situaci malých a velkých podniků. Zejména pak mezi velkými a nejmenšími podniky se nedaří snižovat rozdíly v příjmech, stejně tak mezi podniky orientovanými převážně na polní výrobu a ostatními podniky či mezi podniky v lepších a horších přírodních podmínkách.
Podle zprávy se nejlépe ekonomicky vedlo opět právě největším zemědělským podnikům s průměrnou výměrou 1 668,5 hektaru, a to díky příznivým výsledkům v rostlinné výrobě (především jde obiloviny a krmné plodiny) a živočišné výrobě (intenzivní chov skotu, prasat a drůbeže ve smíšených hospodářstvích) a také díky vyšším provozním dotacím a podpoře. Zejména podniky se specializovanou polní výrobou si polepšily vlivem dotací na zmírnění škod způsobených suchem. Z obdobných důvodů se ekonomicky poměrně dobře vedlo i středně velkým podnikům s průměrnou výměrou 154,6 hektaru.
Naopak nejvýraznější hospodářský pokles zaznamenaly malé podniky, které hospodařily na průměrné výměře 27,1 hektaru. Příčinou zhoršení měl být podle zprávy zejména nepříznivý nárůst nákladů na výrobní spotřebu, pokles provozních dotací a podpor na hektar a stagnace produkce živočišné výroby, která se na jejich celkové produkci podílí z jedné pětiny.
„Prohlubující se příjmová disparita je na jedné straně výsledkem výhod z velikosti u těch největších subjektů, a zároveň k ní přispívá dlouhodobá nerovnost, kdy fyzické osoby dostávají v průměru na hektar zhruba o 20 procent nižší provozní dotace oproti právnickým osobám,“ popsala Ekonomickému deníku Veronika Jenikovská z Asociace soukromého zemědělství ČR.
Podle Vladimíra Píchy ze Zemědělského svazu dosahují větší podniky vyšší efektivity, a proto je jim degresivně snižována výše přímých plateb. „Jsme však nakloněni i myšlence na budoucí zvýšenou platbu na první hektary, která malé zemědělské podniky výrazně zvýhodní,“ uvedl mluvčí.
Čtvrtina přímých plateb jde procentu největších podniků
Právě extrémně duální struktura českého zemědělství (tj. většinu půdy obhospodařují velké právnické osoby s nízkým procentním podílem na celkovém počtu zemědělských subjektů) se odráží v tom, které podniky čerpají nejvíce dotací.
Není asi překvapením, že nejlépe na tom jsou největší podniky orientované převážně na polní výrobu. Podle zprávy dokonce naprostou většinu – 90 procent – veškerých podpor dlouhodobě čerpá pouze pětina největších podniků, přičemž pouhé jedno procento podniků s rozlohou nad 2 000 hektarů spotřebovává přes čtvrtinu podpor, které jdou formou přímých plateb.
Tato čísla a již zmiňovaná existenční závislost na dotacích jasně ukazují na to, jak velkým problémem by pro největší podniky bylo zastropování dotací z fondů EU na jeden podnik na úrovni 100 tisíc eur (zhruba 2,7 milionu korun), proti čemuž se od začátku stavěl i český ministr zemědělství Miroslav Toman (ČSSD). Při jednáních o novém evropském rozpočtu na dalších sedm let na konci července se však lídři evropských států nakonec dohodli, že si o tom, zda platby budou povinně zastropovány či nikoli, rozhodnou jednotlivé státy samy. Není asi překvapením, že během diskuse toto rozhodnutí podpořil i český premiér Andrej Babiš, zakladatel agrárního impéria Agrofert.
Degradace krajiny pokračuje
Značná část evropských dotací je spojena s dodržováním standardů týkajících se ochrany životního prostředí a udržování dobrého stavu půdy. „60 procent plateb z prvního pilíře (přímé platby) je svázáno s environmentálními opatřeními a s podporou produkce (podpora citlivých komodit) je spojeno kolem 15 procent přímých plateb. Obdobný poměr platí i u druhého pilíře, kde je většina podpory směrována na agroenvironmentální opatření,“ vysvětluje Pícha.
Zelená zpráva i tak konstatuje, že problémy zejména s erozí půd a vodním režimem krajiny přetrvávají . „Nadále dochází každoročně v důsledku vodní i větrné eroze ke značným ztrátám ornice a nepřestává zhutňování půdy těžkou mechanizací apod. V souvislosti s probíhající klimatickou změnou a dopady sucha se stále více zvýrazňují nedostatky v péči o vodní režim zemědělské půdy,“ píši autoři zprávy.
Podle Píchy však zemědělci již erozi na svých pozemcích omezovat umějí: „Přestože je v naší republice 60 procent zemědělské půdy ohroženo vodní erozí, díky správné zemědělské praxi většiny zemědělců bylo v roce 2019 zaznamenáno 425 erozních událostí na cca 4.200 hektarech zemědělské půdy,“ upřesňuje mluvčí Zemědělského svazu. „Z toho bylo 60 hektarů výrazně erozně poškozeno, kdy došlo ke smyvu více než 11 tun ornice z hektaru zemědělské půdy. Tento výsledek považujeme za vynikající,“ dodává.
Potřebujeme vyváženější strukturu
Podle Jenikovské z Asociace soukromého zemědělství ČR současný systém nepřestává nahrávat další koncentraci zemědělské výroby. „Ani letošní „mimořádné výzvy“, nebo řekněme opatření, která měla pomoci podnikatelům se vyrovnat s následky koronakrize, zatím nedopadla úplně na úrodnou půdu, protože prostředky se často k nejpotřebnějším subjektům vůbec nedostaly,“ tvrdí Jenikovská.
Stát by měl podle ní více podpořit menší a střední podniky, které fungují na bázi rodinných farem, s důrazem na lokální produkci a odbyt. „To běžně funguje v rámci EU, ale u nás bohužel přetrvává model koncentrovaného a odosobněného zemědělství, na kterém se u nás neustále lpí. Věříme, že by se změnou tohoto modelu pomohlo i k řešení řady dalších souvisejících problémů – vylidňování venkova, potravinové bezpečnosti, sladění zemědělské produkce s péčí o krajinu a podobně,“ dodala.
Autoři Zelené zprávy sami přiznávají, že do budoucna je třeba nastavit takové parametry a opatření společné zemědělské politiky, která „pomohou rozvoji strukturálně vyváženějšímu zemědělskému sektoru, jenž bude schopen významně přispívat k míře trvale udržitelné soběstačnosti a zlepšit vztahy k jím užívaným přírodním zdrojům.“ Stejně tak je zapotřebí podpořit vyšší „konkurenceschopnost u všech typů a forem zemědělského podnikání ve spravedlivém podnikatelském prostředí“ a také „kvalitní domácí výrobu a zpracování základních zemědělských komodit.“ A to jsou cíle, které by mělo ministerstvo zemědělství zohlednit i ve strategickém plánu pro novou společnou zemědělskou politiku EU, na němž právě pracuje.
Helena Sedláčková
