Miliardy na soběstačnost nepomohou, potřebujeme provozní kapitál, tvrdí zemědělci o vládní krizové podpoře

Finanční prostředky schválené vládou na minimalizaci dopadů pandemie koronaviru směřují podle zemědělců ve skutečnosti jinam, než kde jsou v současné chvíli zapotřebí. Foto: pixabay.com

Rychlá a plošná podpora provozního kapitálu podobně jako u OSVČ. Nebo snížená DPH na potraviny jako u piva. To by teď zemědělci, na něž dopadá krize způsobená mimořádnými opatřeními v důsledku pandemie koronaviru, potřebovali mnohem více než nedávno vládou schválené miliardové navýšení investičních dotací v rámci Programu pro rozvoj venkova. Ministerstvo argumentuje dlouhodobou potřebou zvyšovat potravinovou soběstačnost země, což ale podle pravidel EU v rámci dotačních programů zase tak úplně nejde. Objevují se obavy, opřené o nedávné nálezy Nejvyššího kontrolního úřadu, že na dotace na podporu velkých investičních projektů do podniků a na zpracování zemědělských produktů dosáhnou podobně jako v minulosti spíše velcí hráči.

V polovině července spustí ministerstvo zemědělství mimořádné 10. kolo příjmu žádostí o dotace z Programu rozvoje venkova, v rámci něhož chce mezi zemědělce a potravináře rozdělit čtyři miliardy korun. Většinu z těchto peněz schválila vláda na konci března jako opatření na podporu zemědělcům zasažených mimořádnými opatřeními vlády v důsledku pandemie koronaviru. Podle ministra zemědělství Miroslava Tomana (ČSSD) mají peníze jít především na pěstování ovoce, zeleniny, brambor nebo chmele a také na chov prasat a drůbeže. Hlavním cílem je totiž zvýšení soběstačnosti, která je v těchto klíčových komoditách nízká, a dále podpora zpracování domácích potravin tak, aby se od nás nevyvážely základní suroviny a nedovážely zpracované produkty.

Podle některých nevládních organizací působících v zemědělském sektoru v čele s Asociací soukromého zemědělství ČR (ASZ) se však taková „koronavirová“ pomoc zcela míjí účinkem. A to právě z toho prostého důvodu, že finanční pomoc směřuje do investičních opatření v rámci dotačního programu Podpory rozvoje venkova, konkrétně do investic do zemědělských podniků a na zpracování a uvádění na trh zemědělských produktů. „Hlavním cílem by teď měla být podpora lidí a provozního kapitálu, což není dost dobře prostřednictvím Programu možné, protože je třeba nejprve zpracovat projekty, čekat na vyřízení žádosti o dotaci a v prvé fázi také projekt zafinancovat z vlastních zdrojů,“ sdělil Ekonomickému deníku předseda ASZ Jaroslav Šebek. Obává se proto, že peníze skončí v převážně průmyslových velkých zemědělských subjektech a Tomanem zmiňované malé a střední podniky na ně nedosáhnou. „Peníze půjdou převážně jen na vybrané sektory a bez nějakého bližšího zdůvodnění,“ pokračuje Šebek a upozorňuje, že forma pomoci nebyla se všemi zemědělskými organizacemi řádně předjednána, a to ani v rámci Monitorovacího výboru Programu rozvoje venkova, jehož je ASZ členem.

Zemědělci: Nechceme být součástí hry na soběstačnost

ASZ spolu s dalšími organizacemi by spíše uvítala podporu v podobě plošného jednorázového finančního odškodnění za dopady státem nařízených epidemiologických opatření, a to pro co největší počet zemědělských subjektů. Zamezí se tak jejich možnému úbytku, který může v konečném důsledku naopak vést ke snižování soběstačnosti. Jak nedávno upozornil i předseda Zemědělského svazu Martin Pýcha, řada zemědělských podniků, zejména těch menších, se postupně dostává nebo již dostala do závažných finančních problémů, protože jim vypadly dodávky na farmářská tržiště, do restaurací a školních jídelen. Jak Pýcha uvedl ve svém dopise premiéru Andreji Babišovi, ministru průmyslu a obchodu Karlu Havlíčkovi a ministru Tomanovi, zemědělci nemají žádný plošný program, který by jim podobně jako jiným podnikatelům nabízel provozní podporu. Podobnou pomoc neposkytuje ani Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, jenž primárně refunduje část předepsaných úroků z komerčních, především investičních, úvěrů.

Podle Šebka by se vládou schválené prostředky daly využít efektivnější cestou režimu de minimis, který díky poměrně nízké finanční částce nevyžaduje složitou administrativní proceduru, na rozdíl od žádostí na investiční dotace, a je zcela v souladu s pravidly společné zemědělské politiky EU. Navíc by se jeho příjemci mohli sami rozhodnout, jak krizovou situaci překlenout. To je mimochodem cesta, kterou doporučila i Evropská komise. Šebek proto navrhuje plošně podpořit zemědělce, kteří mají zemědělství jako vedlejší činnost, částkou 50 tisíc korun a zemědělce se zemědělstvím jako hlavní činností částkou 100 tisíc korun. V případě zemědělského podniku se zaměstnanci by se podpora navýšila o 25 tisíc korun za každého zaměstnance.

„Netvrdíme, že naše návrhy jsou jediné správné, ale chceme o nich jednat a hledat skutečná řešení pomoci. Nechceme být pod rouškou koronavirové krize součástí nějaké hry na soběstačnost v sektorech jako vepřové a drůbež, které dlouhodobě ani přes značné dosavadní investice prostě nedokáží negativní trend zvrátit,“ tvrdí Šebek, podle něhož je třeba vážně uvažovat nad úplnou změnou dosavadní dotací a nastavit model podpory chovu těchto zvířat na klasických rodinných farmách.

Zemědělské organizace v této souvislosti také upozorňují, že je třeba do budoucna hledat i jiné formy finanční pomoci. Tou může být třeba fond na ukládání prostředků k řešení krizí a komerčně nepojistitelných rizik jako mráz nebo sucho. Zemědělský svaz zase navrhuje snížení 15% sazby DPH na plodiny, ve kterých není ČR soběstačná, ale má pro ně vhodné podmínky, jako právě ovoce, zelenina a brambory. Sazba DPH na potraviny, jak upozorňuje Martin Pýcha, je díky nedávnému vládnímu rozhodnutí vyšší než u točeného piva a obecně jednou z nejvyšších v Evropě.

Ministerstvo: Musíme se dívat do budoucna

Ministerstvo zemědělství však o správném nasměrování své mimořádné „koronavirové“ podpory nepochybuje. Investice do rozvoje ve prospěch soběstačnosti jsou podle tiskového mluvčího Vojtěcha Bílého nutnost. „Právě nyní se ukazuje, jak je důležité nezůstat závislými na dovozech a produkovat cenově dostupné komodity, ve kterých ostatně máme dlouhou tradici a zkušenosti,“ sdělil Ekonomickému deníku Bílý. „Pouhá úhrada provozních ztrát nevyřeší problém, který v sektoru zemědělství na poli soběstačnosti máme,“ dodává. Navíc některé z „obálek“ budou podle něj směřovat i k malým zemědělským podnikům s cílem podporovat faremní zpracování a regionální produkty.

Více než sanacemi aktuálních ztrát způsobených mimořádnými vládními opatřeními odůvodňuje tedy ministerstvo mimořádné miliardy nutností dívat se do budoucna. Zvyšování soběstačnosti a naopak snižování závislosti na zahraničním dovozu je však cíl, který ministerstvo proklamuje opakovaně. ČR je v komoditách jako vepřové a drůbeží maso, ovoce, zelenina či brambory nesoběstačná již řadu let navzdory vlastním strategickým cílům  a v nejbližší době se na tom nic nezmění. Systém přidělování zemědělských dotací v rámci Programu rozvoje venkova zároveň dlouhodobě vyvolává u veřejnosti nedůvěru s tím, že dotace spíše než k malým a středním podnikům, což by mělo být jeho hlavním smyslem, míří k velkým zemědělským podnikům a potravinářům spojeným s Potravinářskou komorou (jejíž bývalý předseda je současný ministr Toman), jak zmínil v úvodu článku předseda ASZ. Tématu se opakovaně věnují domácí (například Hospodářské noviny zde) a v poslední době i zahraniční média, především v souvislosti s podezřením Evropské komise na rozsáhlé neoprávněné čerpání dotací ze strany Agrofertu, zdaleka největší ryby v českém zemědělském rybníčku, v důsledku střetu zájmů současného českého premiéra. O doslova rozebrání zemědělských dotací středoevropskými oligarchy nedávno vydal obsáhlou reportáž i americký The New York Times.

Dojem, že český dotační systém nahrává těm velkým, posílily nedávno i dva nálezy Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Ten první z roku 2018 dospěl k závěru, že dotace míří především k velkým podnikům, které jsou programem zvýhodňovány. O desítky až stovky milionů korun opakovaně žádaly velké firmy z koncernu Agrofert jako Kostelecké uzeniny, Vodňanská drůbež a Olma nebo velké potravinářské firmy jako Madeta a Polabské mlékárny. Dlužno říci, že NKÚ se zaměřil na čerpání dotací na spolupráci v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a inovací v rámci Programu rozvoje venkova v hodnotě necelých čtyř miliard korun a nikoli na opatření na podporu investic v hodnotě desítek miliard korun, kam míří i současná vládní pomoc. Druhý nález NKÚ z roku 2019 prověřoval dotace v oblasti živočišné produkce a kromě řady administrativních pochybení došel k závěru, že i přes nárůst finanční podpory se resortní strategické cíle v oblasti soběstačnosti nedaří plnit.

Zvyšovat produkci pomocí dotací? Absolutně nemožné

V obou případech dostalo ministerstvo zemědělství od vlády za úkol se s výtkami NKÚ vypořádat, což podle později předložených materiálů skutečně udělalo. Upravilo a zpřesnilo pravidla kritizovaných dotačních programů stejně jako pravidla pro hodnocení a přezkum žádostí, aby již nedocházelo k nalezeným pochybením. Významným krokem bylo také letošní sjednocení administrace dotací vyplácených z evropských a národních peněz pod jednu střechu Státního zemědělského a intervenčního fondu (SZIF). Nízkou účast malých a středních podniků z prvního nálezu NKÚ ministerstvo mj. odůvodnilo náročností projektů a nízkou mírou zájmu o tento typ projektů ze strany malých a středních subjektů.

S ohledem na současnou situaci kolem dotací je zajímavé, že ministerstvo se ostře ohradilo proti tomu, aby NKÚ dával do souvislosti dotační programy a strategické cíle v oblasti soběstačnosti. Podle ministerstva se totiž ČR musí při nastavování pravidel programu zemědělských dotací řídit pravidly EU a podle těch není možné dotacemi řešit strategické cíle spojené s navyšováním stavu nebo užitkovosti hospodářských zvířat. „Základem poskytování dotací do živočišné výroby dle unijních pravidel je absolutní nemožnost poskytovat dotační prostředky za účelem zvyšování produkčních výrobních ukazatelů,“ potvrdil Ekonomickému deníku Bílý. Podle ministerstva tak závěry NKÚ vlastně svědčí o tom, že poskytované dotace plní výhradně účel, pro který byly vyhlášeny (tedy prevence nákaz, dobré životní podmínky hospodářských zvířat nebo podpora zpracování mléka ve vyšší kvalitě) a nejedná se o nepovolenou podporu provozu. Ministerstvo nepřestává zdůrazňovat, že se při rozdělování dotací pohybuje v mantinelech, které byly předem projednány a schváleny Evropskou komisí.

Co je doma, to se počítá

Plnit strategické cíle v domácí soběstačnosti tedy Česká republika pomocí dotací nesmí, nicméně to nebrání ministru Tomanovi odůvodňovat navýšený rozpočet Programu rozvoje venkova nutností soběstačnost zvyšovat. Příležitost k vyhodnocení své strategie bude mít již v příštím roce, kdy má dojít k prvnímu komplexnímu vyhodnocení (ne)plnění Strategie resortu ministerstva zemědělství z roku 2017 a případně také k její aktualizaci.

Nicméně nízkou míru soběstačnosti však nelze svádět jen na nastavení dotačního systému. Čeští zemědělci čelí (nejen) v rámci EU tvrdé konkurenci a v některých zemích se prostě vyrábí efektivněji a levněji než u nás. Čeští ovocnáři také stále tvrdě pociťují dopady ruského embarga na dovoz ovoce. Podle předsedy ASZ Jaroslava Šebka mohou českou produkci zdražovat také domácí byrokracie a přísnější podmínky pro výrobu potravin. Kvůli krátké sklizňové sezoně, nedostatku třídících linek nebo vhodných skladovacích prostor (což na druhou stranu lze z dotací podpořit) není možné zásobit tuzemský trh ovocem a zeleninou po celý kalendářní rok. Tiskový mluvčí ministerstva zemědělství zase upozorňuje, že výraznou roli hraje i výkupní cena, která například u jatečních prasat v roce 2018 zaznamenala výrazný propad, což zase vedlo k výraznému propadu jejich početního stavu a tedy i snížení tuzemské soběstačnosti.

Podle Šebka hraje roli i to, že u nás neproběhla transformace postsocialistického zemědělství. Místo v Evropě obvyklého modelu většího počtu rodinných farem a menších zpracovatelských závodů šli Češi cestou několika velkých zpracovatelských kapacit, díky nimž se příliš nedaří podporovat krátké dodavatelské řetězce a lokální produkci kvalitních potravin. „K preferenci tuzemské produkce se musí také v prvé řadě rozhodnout spotřebitel, a ten musí vědět, proč tak činí,“ dodává Šebek na závěr s tím, že by se mohlo více marketingově pracovat třeba i s „uhlíkovou stopou“ dovážených potravin.

Helena Sedláčková