Vogtle 3, Olkiluoto 3, Mochovce 3. Tyto bloky jaderných elektráren nemají společnou jen číslovku tři. Jedná se o komplikované projekty, které jejich provozovatelé v posledních týdnech a měsících uvádějí do provozu. Všechny tři zmíněné bloky vykazují dlouhé zpoždění proti plánu a také se investorům prodražily o miliardy eur či dolarů nad plán. Jak se je daří uvádět do chodu?
Když společnost Georgia Power 1. dubna oznámila, že třetí blok jaderné elektrárny Vogtle byl připojen k síti a dodal do ní první elektřinu, nebyl to apríl. Stalo se tak doopravdy. Mimochodem, byl to první nový jaderný reaktor spuštěný ve Spojených státech do provozu od roku 2016 (a druhý po roce 2000). Jedná se také o první dokončený reaktor třetí generace typu AP1000 od Westinghouse, který se nachází v jiné zemi než v Číně.
Oproti původním předpokladům zabrala výstavba bloku Vogtle 3 dvojnásobek času – téměř přesně deset let. Stavět se zde začalo v březnu roku 2013. Výstavba byla v prvních letech poněkud chaotická a vedla k časovým průtahům a překračování rozpočtu. V roce 2017 pak výstavbu dále zkomplikoval bankrot společnosti Westinghouse. Varující byl také růst ceny včetně nákladů financování, která vylétla z původních 14 na 34 miliard dolarů (za dva bloky AP1000).
Tak aspoň závěr byl ve svižném tempu. Před necelým měsícem proběhla v reaktoru bloku Vogtle 3 první štěpná reakce. Již v květnu nebo v červnu (tohoto roku, zní dodatek pro jaderné skeptiky) má být v provozu na plný výkon. Na přelomu letošního a příštího roku má následovat spuštění bloku Vogtle 4. V případě nových jaderných bloků v Evropě je spouštění pomalejší a komplikovanější.
Trhliny na čerpadlech a jiné potíže
Třetí blok finské jaderné elektrárny Olkiluoto má za sebou poslední test – deset dnů v provozu na plný výkon. Jak oznámil vlastník elektrárny, podnik TVO, v běžném provozu má nový blok být od 17. dubna. Blok typu EPR o netto výkonu 1600 megawattů je největším zařízením svého druhu v Evropě a do budoucna má pokrývat okolo 30 procent spotřeby elektřiny ve Finsku.
Když chce dát někdo špatný příklad, jak nemá výstavba jaderné elektrárny probíhat, dá k dobru příklad z Finska. Výstavba bloku Olkiluoto 3 začala v roce 2005 a již v roce 2010 měl být v plném provozu. Zpoždění tedy dosahuje 13 let. Původní dodavatel, francouzská Areva, se zavázal k fixní ceně 3 miliardy eur. Jenže reálné náklady dosáhly 11 miliard eur; TVO nakonec zaplatilo celkem 5,5 miliardy eur a druhou polovinu musel uhradit dodavatel. To přivedlo Arevu do existenční krize a v roce 2016 ji musela zachraňovat francouzská vláda.
Utrápený jaderný projekt měl potíže až do poslední chvíle. Například loni v říjnu TVO oznámilo, že při údržbě a inspekci zařízení bylo zjištěno poškození všech čtyř čerpadel napájecí vody umístěných na ostrově turbíny třetího bloku. Opravy několikacentimetrových trhlin a související práce vedly ke zpoždění ve spouštění bloku o tři měsíce. Pro Finsko, které má v zimě potíže pokrýt vysokou spotřebu elektřiny a je tak zčásti závislé na dovozu ze Švédska, to nebyla dobrá zpráva.
Nekonečný příběh ve slovenské verzi
Do třetice se můžeme podívat k sousedům na východ. Společnost Slovenské elektrárne na konci března oznámila, že zvýšila výkon třetího bloku jaderné elektrárny Mochovce na 55 procent maximální kapacity. Testování bude později zakončeno 144hodinovým zkušebním provozem na stoprocentní výkon. Má se tak stát v průběhu května nebo června. Poté už má být 471megawattový blok v plném komerčním provozu.
Výstavba třetího a čtvrtého bloků v Mochovcích totiž začala už za socialismu, konkrétně v roce 1987. O pět let později však byla zastavena kvůli nedostatku peněz, dokončeny byly později pouze první dva bloky. Nastala dlouhá přestávka, která skončila rozhodnutím slovenské vlády z roku 2008 spustit také třetí a čtvrtý blok. A to s využitím tehdy již značně „předpotopních“ ruských reaktorů typu VVER-440.
K obnovení prací na třetím a čtvrtém bloku došlo v listopadu roku 2008. Původní očekávání Slovenských elektráren bylo, že dílo bude hotové za čtyři roky. Náklady měly dosahovat 2,8 miliardy eur. Realita je minimálně 15 let (čtvrtý blok zahájí provoz nejdříve v květnu 2024), náklady se vyšplhaly podle posledních odhadů na 6,2 miliardy eur (145 miliard korun). Značný podíl na zpoždění má neumětelství majoritního vlastníka, italského koncernu Enel, a dodavatelských firem, které Enel do stavby zapojil.
Na dostavbě třetího a čtvrtého bloku Elektrárny Mochovce se podílela celá řada českých společností. Plzeňská Škoda JS plnila roli generálního dodavatele primárního okruhu reaktoru. Turbiny v hodnotě téměř tří miliard korun vyrobila a dodala společnost Doosan Škoda Power. Významné zakázky zde získaly třeba také firmy Sigma Group, ZVVZ Group, Modřany Power či dodavatel řídicích systémů ZAT. Dodávky českých firem v hodnotě přes deset miliard korun financovala Česká exportní banka.
David Tramba
