ÚOHS svým postupem nepochybil, rozpaky přesto zůstaly

Téma zastavení správního řízení pro bezpředmětnost z důvodu uzavření smlouvy se stalo v poslední době námětem mnoha úvah. Do říše bezpředmětnosti nebo maximálně krásné literatury patří však ony úvahy, neboť jediným oprávněným vykládat ustanovení zákona je soud. V našem případě ten Nejvyšší správní.

V roce 2016 zastavil ÚOHS správní řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí o vyloučení uchazeče z veřejné zakázky „Modernizace traťového úseku Kolín (mimo) – odb. Babín, vč. Libické spojky“ z důvodu nesplnění kvalifikace. Spolu s návrhem na přezkoumání úkonu zadavatele podal dotčený uchazeč žádost o vydání předběžného opatření, kterou však ÚOHS zamítl. O samotném návrhu na přezkoumání úkonu zadavatele rozhodl ÚOHS po uplynutí blokační lhůty a uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky a řízení pro bezpředmětnost zastavil. Krajský soud správnost postupu ÚOHS potvrdil, přičemž zdůraznil, že uzavření smlouvy znemožňuje vedení dalšího řízení o návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele.

Přes tento jednoznačný postoj ÚOHS i krajského soudu podal dotčený uchazeč kasační stížnost. Její podstatou se stala výtka vůči krajskému soudu, který se podle názoru uchazeče nevypořádal s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci Koppensteiner. Podstatou tohoto sporu pocházejícího z Rakouska bylo, že soudy členských států jsou povinny neaplikovat takovou právní úpravu, jež by bránila věcnému přezkumu úkonu zadavatele a jeho zrušení po uzavření smlouvy. ÚOHS ve svém vyjádření naopak podporuje tvrzení o souladu české právní úpravy se směrnicí, protože český právní řád umožňuje i po uzavření smlouvy uložit zákaz jejího plnění, konstatování odpovědnosti za přestupek zadavatele nebo vymáhání náhrady škody u civilního soudu. Navíc zdůrazňuje, že uchazeč nepodal proti rozhodnutí o předběžném opatření žádný opravný prostředek.

04, neboť ten se věcí Koppensteiner zabýval a označil ji jako nesouvisející s věcí projednávanou. NSS rovněž konstatoval soulad české právní úpravy s unijním právem. Pro toto tvrzení doložil bohatou galerií rozsudků, jejichž účinek dopadá na starou (zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách) i novou (zákon č. 134/2016 S., o zadávání veřejných zakázek) právní úpravu. Rozdíl mezi novým a starým zákonem spočívá zejména v tom, že nově došlo k prodloužení blokační lhůty ze 45 na 60 dnů a ÚOHS se již nemusí zabývat rozhodování o předběžných opatřeních. Na druhou stranu má ÚOHS přímo povinnost věcně rozhodnout ještě ve stadiu, kdy je možné zabránit protiprávnímu jednání zadavatele, tj. před uplynutím blokační lhůty. Jejímu uplynutí je pak povinen zabránit všemi zákonem stanovenými prostředky (mezi nimiž je i možnost vydání předběžného opatření, dokonce i bez návrhu).Není tedy důvod pochybovat o tom, že česká právní úprava je plně konformní s unijním právem.

Na závěr si pak NSS neodpustil výtky vůči oběma stranám. Uchazeč měl možnost podat opravný prostředek proti zamítavému rozhodnutí o předběžném opatření a tím se případně dopídit věcného přezkumu svého návrhu. Tuto možnost však nevyužil. Na druhou stranu se ostrému políčku nevyhnul ani ÚOHS: „Ačkoliv v projednávané věci žalovaný nepochybil, pokud řízení v souladu s § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastavil, považuje Nejvyšší správní soud za zcela nepřijatelné, aby navzdory předchozí judikatuře žalovaný v budoucích řízeních o přezkumu úkonů zadavatele (objednatele) dle ZVZ (i analogických řízení dle ZVZZ) nadále postupoval v rozporu se základními zásadami správního řízení, jakož i právem Evropské unie, a nezajistil naplnění účelu řízení, tedy dopustil, že návrh nebude meritorně projednán ještě před uzavřením předmětné smlouvy.“

Přes toto tvrdé vyjádření zůstává rozhodnutí ÚOHS i smlouva uzavřená zadavatelem v platnosti.