Víkendový seriál o zemích, jež vznikly před třiceti lety po rozpadu Sovětského svazu, zakončíme dílem o zemích střední Asie. Tři z nich – Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán – patři mezi postsovětskými republikami mezi ty nejchudší. Turkmenistán je na tom díky zemnímu plynu ekonomicky lépe, ovšem za cenu nejdrsnějšího totalitního režimu.
Bývalé sovětské republiky ve střední Asii mají mnoho společného, co se politické situace týče. Vládnou zde již tři desetiletí rodinné klany v prostředí, jež kombinuje sovětský totalitní režim s orientální despocií. Ani smrt turkmenského diktátora Saparmurata Nijazova (2006) a uzbeckého Islama Karimova (2016) nepřinesla obrat směrem k demokracii. Emomali Rahmon vládne Tádžikistánu od roku 1992 dodnes. Prezidenti Kyrgyzstánu se střídají v důsledku revolucí a převratů poměrně často.
Když dáme stranou specifický případ Kazachstánu, který byl popsán samostatně, země střední Asie čelí řadě problémů. Jedením z nich je vysoký populační přírůstek vedoucí k přelidnění a chudobě. Přetlak se snižuje emigrací. Již v 90. letech se odstěhovala početná ruská menšina, následně odcházejí za prací statisíce Uzbeků, Kyrgyzů a Tádžiků – hlavně do Ruska a Kazachstánu. Co se týká hodnoty HDP na obyvatele, jsou na tom tyto tři země hůř než lépe vedené africké země, jako je Ghana nebo Keňa.
HDP na obyvatele ve Střední Asii (v dolarech)
Co se týká zahraničně politické orientace, ve střední Asii se střetává vliv Ruska, Číny, Spojených států, Turecka a v menší míře též Íránu a Indie. Středoasijské režimy se díky tradiční orientální vychytralosti umějí v takovém prostředí pohybovat; možná je to jejich nejsilnější stránka. Stále větším rizikem se stává nestabilita v sousedním Afghánistánu. Nákaza fundamentálním islámem by se totiž mohla přenést i do těchto postsovětských států.
Zemní plyn, zlato, bavlna
Ekonomika zemí střední Asie je slabá, ve vývozu dominují nerostné suroviny. V případě Uzbekistánu tvořily v roce 2019 podle ekonomického webu oec.world hlavní položky vývozu zlato (37,3 %), zemní plyn (16,3 %) a bavlna (9,3 %), v sousedním Kyrgyzstánu jednoznačně dominuje zlato (55,7 %). Turkmenistán je závislý na vývozu zemního plynu (81,4 %), zbytek tvoří hlavně ropa, ropné produkty a bavlna. Pestřejší je export Tádžikistánu, ve kterém nalezneme vedle zlata a bavlny také látky a oděvy, hliník, zinek, olovo a další průmyslové kovy.
Obchodní vazby na Rusko se za poslední tři desetiletí hodně rozvolnily. Země střední Asie dnes více obchodují s Čínou a některé i s Tureckem. Někdy se tak stalo za dramatických okolností. Dodnes nevysvětlený výbuch na plynovodu směrem do Ruska ochromil v dubnu 2009 vývoz z Turkmenistánu. Tamní režim se naštval a nalezl jiné cesty, jak dostat zemní plyn k odběratelům. Ve hře byl i export do Evropy přes Ázerbájdžán, jenže ten zmařily ruské výhrady ke stavbě plynovodu v Kaspickém moři i krach ambiciózního projektu Nabucco.
Příležitosti využili Číňané, kteří hbitě přistavěli další potrubí plynovodu z Turkmenistánu. Ten vede přes území Uzbekistánu a Kazachstánu do čínského Sin-tiangu, první etapa vznikla již během let 2007 až 2009. Ve výstavbě je plynovod, který povede od turkmenských ložisek přes Afghánistán a Pákistán do severní Indie. Taliban se zatím tváří, že s projektem souhlasí; zřejmě cítí vůni dolarů z tranzitních poplatků.
Samotný Turkmenistán zůstává záhadou. Na rozdíl od jiných postsovětských zemí zde prakticky nefunguje statistický úřad a spolehlivých informací o zemi je málo. Dokonce i v tabulce uvedené hodnoty HDP na obyvatele jsou pouhým odhadem Mezinárodního měnového fondu. Do světa tak pronikají hlavně informace o bláznivých nápadech tamního prezidenta Gurbanguliho Berdymuhamedova. Ten lidem zakázal kromě spousty jiných věcí černá auta a krátké kalhoty, zatímco sám se nechává oslavovat jako největší turkmenský spisovatel, zpěvák a sportovec.
Nadějný obrat v Uzbekistánu
Největší pozornost směřuje k Uzbekistánu, který je s počtem 34 milionů obyvatel (při sčítání lidu v roce 1989 jich bylo jen 20 milionů) nejlidnatější zemí Střední Asie. Místo zemřelého Karimova se stal novým prezidentem Šavkat Mirzijojev, který v únoru 2017 spustil program ekonomických reforem s cílem zlepšit podnikatelské prostředí a přilákat zahraniční investory.
Mezi první reformy patřilo zavedení vnitřní směnitelnosti uzbecké měny, zmizel tak systém tří rozdílných měnových kurzů – oficiálního, tržního a toho na černém trhu. Loni následovala daňová reforma. V přípravě je vstup do Světové obchodní organizace (WTO). Exportu by mělo pomoct posílení dopravního spojení s Čínou a íránskými přístavy. V plánu je také výstavba první jaderné elektrárny či využití potenciálu sluneční a větrné energie.
Pokud vynecháme „koronavirový“ rok 2020, ekonomika Uzbekistánu v posledních letech roste o 5 až 6 procent ročně. Kritické hlasy varují, že úspěch reforem kazí všudypřítomná korupce a neefektivní státní správa. Každopádně bude zajímavé sledovat, jak daleko „uzbecká perestrojka“ dojde a zda bude zahrnovat i demokratizaci poměrů v zemi.
David Tramba
V seriálu o zemích 30 let po rozpadu Sovětského svazu jsme již vydali následující texty:
Pobaltí uteklo tak daleko od Moskvy, jak jen mohlo
Rusko se stalo Sovětským svazem v menším provedení
Kazachstán prožívá ropný boom i populační explozi
Ukrajinci mají svobodu, ale žijí v chudobě
Bělorusko zamrzlo na půl cesty a závisí na vstřícnosti Ruska
