Po třiceti letech od rozpadu Sovětského svazu zůstává Bělorusko zemí, kde se toho změnilo nejméně. Po krátkém demokratickém mezidobí se vrátilo k totalitnímu režimu, používá stále „bolševickou“ vlajku a každý náznak odporu proti režimu je sledován tajnou službou KGB. Ostatně i běloruská ekonomika uvízla na půl cesty mezi socialismem a tržním prostředím.
Politické situaci v Bělorusku se česká média věnují poměrně důkladně. Vše se dá shrnout větou, že zemi od roku 1994 vládne tvrdou rukou prezident/diktátor Aleksander Lukašenko, který udělá vše, aby se u moci udržel. Včetně falšování voleb a zavírání oponentů za mříže. Poslední prezidentské volby v srpnu loňského roku zřejmě ani nevyhrál, přestože oficiálně „získal“ přes 80 procent hlasů.
Co se týká makroekonomické situace, země má za sebou opakované pády a vzestupy. HDP na obyvatele a životní úroveň je dlouhodobě nižší než v Rusku, ale vyšší než na Ukrajině. Po prvotním pádu přišlo období ekonomického boomu, které s menšími přestávkami trvalo od roku 1997 do roku 2011. Tím dobré zprávy končí. Od roku 2012 běloruská ekonomika fakticky stagnuje s mírnými výkyvy do plusu nebo minusu.
Současný výhled nevypadá o nic lépe. Zatímco jiné evropské ekonomiky po loňském šoku z koronaviru svižně rostou, Bělorusko spíš kulhá. Před měsícem vydaná prognóza ekonomů z Focus Economics hovoří o růstu HDP o 1,5 procenta v letošním a o 1,8 procenta v příštím roce. Realita bude záviset hlavně na tom, jak důkladné budou západní sankce proti režimu Lukašenka a jak vstřícný bude naopak přístup Ruska.
Byznys založený na ruské vstřícnosti
Běloruská ekonomika funguje do značné míry na principu Potěmkinovy vesnice. Bělorusko importuje až 18 milion tun ruské ropy ročně – se slevou a bez vývozní daně. Tuto ropu zpracovávají velké rafinerie v Mozyru a Novopolocku a vyrobený benzin, naftu a další produkty Bělorusové exportují do různých evropských zemí. Snadný byznys se v minulých letech několikrát zadrhl; na zhoršení vzájemných vztahů či opožděné platby Rusové zpravidla reagovali omezením dodávek či zdražením ropy.
Právě rafinerské produkty jsou hlavní položkou běloruského exportu s podílem zhruba 20 procent na celkové hodnotě. Dodávky směřovaly podle údajů specializovaného webu oec.world hlavně na Ukrajinu, do Velké Británie, Nizozemska a Polska. Něco málo doputovalo i k nám. Podle Českého statistického úřadu se k nám loni dovezly ropné produkty z Běloruska v hodnotě 550 milionů korun.
V menším objemu směřuje na český trh i druhý „hit“ běloruské ekonomiky – draslíkatá hnojiva. Export hnojiv z Běloruska v roce 2019 dosáhl 3,3 miliardy dolarů a směřoval téměř do celého světa; největší objem trochu překvapivě do Brazílie. Draslíkatá hnojiva vyrábí státem ovládaný podnik Belaruskali z lokálních zásob potaše – uhličitanu draselného. Centrem těžby je město Soligorsk (bělorusky Salihorsk) v Minské oblasti.
Kromě těchto dvou hlavních položek je běloruský export poměrně pestrý, tvoří jej dřevo, nábytek, hutní produkty, nákladní auta, traktory, mléčné produkty a celá řada dalších položek. Obchodní výměna mezi Českem a Běloruskem je poměrně skromná (třeba ve srovnání s intenzivním obchodem ČR s Ukrajinou a Litvou) a navíc má od roku 2013 klesající tendenci.
Nord Stream a jiné pohromy
Vztah Ruska a Běloruska je poměrně komplikovaný a pohybuje se na škále od deklarovaného bratrství až po dýky vražené druhému do zad. Bělorusko po dlouhé roky inkasovalo tranzitní poplatky za ruský plyn, přepravovaný plynovodem Jamal do Polska a Německa. Ještě v roce 2005 Rusové slibovali, že postaví další potrubí, ale o dva roky později padlo rozhodnutí o stavbě plynovodu Nord Stream.
Zmíněný plynovod od roku 2011 propojil Rusko přes Baltského moře s klíčovým německým trhem. Nyní Rusové dokončují jeho druhou etapu, která přímé dodávky do Německa zdvojnásobí na 110 miliard metrů krychlových ročně. V první fázi odpadl příjem z poplatků za tranzit plynu pro německý trh. Současně klesá objem dodávek do Polska, které začalo dovážet zkapalněný plyn (LNG) a v příštích letech se chce napojit na potrubí z Norska. Hlavním poraženým v této hře je Bělorusko, které přichází o tranzitní poplatky.
Další pohroma se pomalu, ale jistě blíží. Rusko stále ještě vybírá daň z vyvážené ropy, avšak při dodávkách do Běloruska ji neuplatňuje. Na počátku roku 2024 chce Rusko vývozní daň odbourat, nahradí ji běžnějším modelem – poplatkem z vytěžené ropy. Jakmile změna nastane, tak běloruské rafinerie přijdou o snadný byznys a tamní ekonomika se dostane do problémů. Kdo ví, možná právě to bude pro Lukašenkův režim konečná stanice.
David Tramba
V seriálu o zemích 30 let po rozpadu Sovětského svazu jsme již vydali následující texty:
Pobaltí uteklo tak daleko od Moskvy, jak jen mohlo
Rusko se stalo Sovětským svazem v menším provedení
