Nedaleko města Ma´án na jihu Jordánska, které bylo ještě před pár lety symbolem chudoby uprostřed pouště, se dnes hemží dělníci. Instalují pět kilometrů čtverečních solárních panelů. Podobné příběhy by mohla vyprávět další místa v rozvíjejících se ekonomikách.
Raed Khader, jordánský řidič, ukazuje reportérovi listu The Economist ve svém mobilním telefonu fotografie místa, kde ještě před dvěma lety byla jen pustá poušť v blízkosti města Ma´án, které patřilo k nejchudším v Jordánsku. Dnes se na stejné poušti hemží dělníci, instalující na pět kilometrů čtverečních solárních panelů.
„Je úžasné vidět, kterak moje země vyvíjí svůj vlastní zdroj energie,“ říká Khader. „Máme tu tolik slunce a je zadarmo. Proč je nevyužíváme víc?“ ptá se. V euforii vypráví o tom, že jeho dcera bude jednou první jordánskou ženou, která vystuduje vysokou školu se zaměřením na solární energetiku.
Obrovský 160megawattový solární park se má otevírat letos v létě a stane se symbolem jordánského úsilí o snižování dovozu fosilních energetických zdrojů. Ty dnes pokrývají až 96 % výroby elektřiny v zemi a podílejí se z jedné desetiny na jordánském HDP. Vzhledem k neklidnému vývoji v sousedních zemích zní celkem rozumně, začít se spoléhat především na vlastní energetické zdroje. Zkušenost, kdy Egypt během arabského jara v roce 2011 na čas zastavil dodávky energie do Jordánska, je zde dosud poměrně živá.
Slunce kam se podíváš
Napříč rozvíjejícími se zeměmi jde solární energetika kupředu mílovými kroky. Na rozdíl od Německa, kde jsou populární především střešní fotovoltaické panely, země s intenzivnějším slunečním svitem spoléhají na výstavbu obřích solárních parků s tisíci panely, napojenými na národní energetické sítě. Některé země, jako například Čína, poskytují výrobcům fotovoltaické energie štědré dotace. V jiných zemích se solární byznys dokáže uživit už dokonce i bez finanční podpory státu.
Čína se v roce 2015 stala největším světovým producentem energie ze Slunce, když předčila tehdejší solární velmoc Německo. Vděčí za to především své dominanci ve výrobě solárních panelů a politice, která má za cíl snížit závislost na špinavých zdrojích jako je uhlí. Fotovoltaická energie se podílí ze 3 % na čínském energetickém mixu, ale všem dnům konec rozhodně není. Čína postupně buduje největší sluneční elektrárnu světa v poušti Gobi. Energetičtí analytici odhadují, že Čína ještě do poloviny tohoto roku navýší svou instalovanou kapacitu solárních elektráren o 12 gigawattů. V takovém případě by o jednu třetinu překonala instalovaný výkon, který do konce letošního roku plánují do provozu uvést Spojené státy.
Indie rozhodně nehodlá zůstat pozadu. Její vláda si vytyčila cíl zvýšit instalovanou kapacitu slunečních elektráren dvacetinásobně do roku 2022 na 100 gigawattů. Podle odhadů společnosti KPMG by se měl podíl tohoto druhu energie zvýšit v Indii ze současného 1 procenta na 12,5 procent v roce 2025. Do roku 2020 se očekává, že sluneční energie bude v Indii levnější než energie z uhlí.
Levnější a levnější
Solární kapacita se v těchto dvou zemích díky velkým projektům zvýšila za poslední rok o více než čtvrtinu. Ještě markantnější je ale pokles nákladů na tento druh energie. Podle nejrůznějších analýz, opírajících se o nákladové kalkulace, včetně vývoje v čase, se ukazuje, že energie ze Slunce je dnes velmi blízkou alternativou zemnímu plynu a uhlí. Aukce dlouhodobých kontraktů na solární energii v zemích jako Jižní Afrika, Spojené arabské emiráty, Peru či Mexiko, to jen potvrzují.
V slunečných oblastech je dnes solární energie prakticky stejně nákladná jako energie ze zemního plynu nebo uhlí, ale také jako energie větrná. Poukazuje na to například Cédric Philibert, uznávaný analytik Mezinárodní energetické agentury. Ten připomněl listopad 2014, kdy Dubaj zahájila projekt 200megawattové solární elektrárny, jež byla schopná dodávat elektřinu pod 60 dolarů za megawatthodinu. To byl zřejmě jeden ze zlomových okamžiků celé solární éry.
Na takových projektech, jako byl ten dubajský, se zviditelňují solární developeři, kteří tím budují své dobré jméno. Dubajskou fotovoltaickou elektrárnu postavila saudskoarabská společnost Acwa Power, která se nyní angažuje v dalších solárních parcích napříč Středním východem. Ale nejen tam. Například v Maroku dokončila první fázi solárně-tepelné elektrárny, která využívá zrcadla k nasměrování slunečních paprsků a roztáčení parních turbín.
V rozvojových zemích se angažují i evropští energetičtí giganti. Například „zelená“ divize italského Enelu získala letos v únoru kontrakt v Peru na dodávku fotovoltaické energie za cenu pod 48 dolarů za megawatthodinu na dvacet let. Jen o měsíc později Enel vysoutěžil podobně dlouhou zakázku v Mexiku za cenu dokonce o 8 dolarů na megawatthodině nižší. Podle některých analytiků jde o dosud nejlacinější kontrakt na dodávku obnovitelné energie bez jakékoli veřejné finanční podpory.
Podle Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii za tímto zlevněním solární elektřiny stojí razantní pokles ceny samotných fotovoltaických panelů. Ty od roku 2010 zlevnily o 80 %. Čína by měla v nejbližším období investovat do dalšího rozvoje této technologie ještě víc. Tím lidé budou umět ještě víc sluneční energie přeměnit na elektřinu, která by tak mohla i nadále zlevňovat.
Takový vývoj by jistě uvítalo nejen Jodránsko. Do solárních panelů je zapálen dokonce sám král Abdullah, který si přeje, aby byly instalovány na střechy paláců a mešit. Někteří jeho ministři dokonce jezdí v elektromobilech značky Tesla. Čím víc energie bude Jordánsko schopno získávat ze slunečního svitu, tím světlejší bude jeho ekonomická budoucnost a země se stane energeticky bezpečnější.
-usi-
