Pražský dopravní podnik tvrdě narazil u Nejvyššího správního soudu

Logo pražského dopravního podniku.

Požadavkem na poskytnutí jistoty v zadávacím řízení na sebe zadavatel bere povinnost dodržet celou řadu návazných úkonů, které není vždy jednoduché uhlídat a správně vyložit. Nejedná se však pouze o povinnosti pro zadavatele, nýbrž i pro účastníky zadávacího řízení.

Dopravní podnik hlavního města Prahy (DPP) v roce 2016 (ještě v době účinnosti „starého“ zákona č. 137/2006 Sb., o zadávání veřejných zakázek) realizoval zadávací řízení „Zajištění fyzické ostrahy objektů zadavatele“. Uchazeči o veřejnou zakázku museli poskytnout jistotu ve výši 1 mil. Kč formou složení peněžní částky na účet zadavatele nebo formou bankovní záruky, případně formou pojištění záruky. Zadavatel současně stanovil devadesátidenní zadávací lhůtu, po kterou byli uchazeči svými nabídkami vázáni. Tato lhůta začala běžet okamžikem skončení lhůty pro podání nabídek, tj. 1. srpna 2016 a končila dnem doručení oznámení o výběru nejvhodnější nabídky.  Vybraný uchazeč – společnost CENTR GROUP, a.s., poskytl jistotu formou bankovní záruky platné do 31. října 2016. Za hladkého průběhu zadávacího řízení by poskytnutá bankovní záruka pohodlně stačila k pokrytí požadované devadesátidenní lhůty. Zkušení zadávací harcovnící ovšem dobře vědí, že zadávací řízení proběhne hladce jen výjimečně. Taková situace nastala i zde, neboť podáním námitek došlo k zastavení běhu zadávací lhůty a jejímu posunu o doby, kdy zadávací lhůta neběžela. Celkově se zadávací lhůta posunula o deset dnů. Ze strany vybraného uchazeče však nedošlo k prodloužení bankovní záruky a doložení tohoto prodloužení zadavateli. Toho si správně povšimla i hodnotící komise a navrhla vyloučení vybraného uchazeče ze zadávacího řízení. Zadavatel však překvapivě nabídku vybraného uchazeče nevyřadil a uchazeče ze zadávacího řízení nevyloučil! Tato skutečnost je o to nečekanější, že „starý“ zákon o veřejných zakázkách umožňoval zadavateli změnit rozhodnutí hodnotící komise pouze v případě, kdy hodnotící komise porušila postup stanovený zákonem. I pokud přihlédneme k tomu, že v době rozhodování komise a zadavatele (konec listopadu 2016) byl již účinný „nový“ zákon o zadávání veřejných zakázek, který významným způsobem posílil pravomoci zadavatele na úkor hodnotící komise, lze označit postup zadavatele za velmi odvážný.

Nebude asi velkým překvapením, že postup zadavatele neunikl ÚOHS a byl „oceněn“ pokutou ve výši 100 tisíc korun. Podobně se k celému problému postavil i brněnský Krajský soud, který odmítl argumentaci DPP, že rozhodnutí ÚOHS je nepřiměřeně formální. V podobném duchu se nesla rovněž podaná kasační stížnost. DPP označil rozhodnutí krajského soudu za přepjatě formalistické, domáhal se použití nové (a podle něj příznivější) právní úpravy a použil též vládní návrh novelizace zákona regulujícího veřejné zakázky.

Nejvyšší správní soud (NSS) vyřídil celou záležitost poměrně stručným způsobem. Zásadně odmítl údajnou formálnost pochybení, protože podstatné je, že vybraný uchazeč po dobu deseti dnů prostě nesplňoval zadávací podmínku, a nehraje roli, že v okamžiku odhalení tohoto pochybení již nebyly důvody k uplatnění bankovní záruky. NSS naopak upozornil, že důsledné dodržování formálních aspektů kontraktačního procesu není v žádném případě možné zaměňovat s přepjatým formalismem. Stejně tak odmítl snahu DPP zaměnit polehčující okolnosti přiznané zadavateli krajským soudem za liberační důvody, protože rozhodně nedošlo z jeho strany k vynaložení veškerého úsilí, aby zabránil porušení právní povinnosti. DPP neuspěl ani s argumenty k aplikaci údajně příznivější právní úpravy v podobě „nového“ zákona o zadávání veřejných zakázek, protože jak skutková podstata tak výše hrozící pokuty jsou v obou srovnávaných normách prakticky stejné a spekulace, co by se stalo, kdyby DPP vyzval k doplnění bankovní záruky podle „nového“ zákona, je „zabita“ skutečností, že nic takového neučinil. Konečně ani operování novelou zákona ležící v Poslanecké sněmovně DPP štěstí nepřineslo, neboť NSS konstatoval, že může přihlížet pouze k takové právní úpravě, jež byla účinná v okamžiku řízení před krajským soudem, a nevztahuje se na rozhodování o mimořádném opravném prostředku.

Jiří Reichl