Čtvrtek, 15. dubna, 2021

Poslední šichta (nejen) v Karviné. Hlubinná těžba uhlí končí po celé Evropě

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

V těchto dnech končí těžba na dolech Darkov a ČSA u Karviné, nejpozději na konci příštího roku skončí i poslední hlubinný důl na černé uhlí v České republice – Důl ČSM u Stonavy. Po 240 letech se tak uzavře dlouhá historie dobývání uhlí v ostravsko-karvinském revíru. Hlubinná těžba se zde udržela déle než v Německu, Británii či Španělsku. Poslední zemí Evropské unie s vlastní produkcí černého uhlí zůstane Polsko, ale i tam je hornictví na sestupu.

Když chtěl někdo před první světovou válkou vyjádřit, jak je která země ekonomicky silná, uvedl těžbu uhlí a objem vyrobeného železa a oceli. Dnes už to neplatí. Země Evropské unie (kromě Polska a tak trochu i Česka) během posledních desetiletí s hlubinnou těžbou černého uhlí skončily. Levněji vychází dovoz paliva ze Spojených států, Ruska, Kolumbie, Jižní Afriky či dokonce z Austrálie. Tedy zemí, kde se černé uhlí dobývá levněji povrchovou těžbou nebo s využitím levnější pracovní síly. Poslední ranou z milosti bylo rozhodnutí Evropské komise, která s platností od ledna 2019 zakázala členským zemím EU dotovat ztrátovou těžbu uhlí.

Zavírání posledních dolů OKD na Karvinsku by bylo chybou vytrhávat z evropského kontextu. Naopak, Česká republika vydržela těžit černé uhlí jako předposlední země Evropské unie. Například v Německu v roce 2000 vytěžili přes 34 milionů tun černého uhlí. Před pěti lety zde zbývaly už jen dva poslední doly vlastněné nadací RAG. Silně ztrátová těžba tehdy přežívala jen díky státním dotacím. Poslední činný důl Haniel-Prosper u Bottropu v Porúří ukončil produkci v prosinci roku 2018.

Již o tři roky dříve – v prosince 2015 – ukončil podnik UK Coal provoz posledního hlubinného uhelného dolu ve Velké Británii. Nacházel se u obce Kellingley v Severním Yorkshiru a v poslední fázi zaměstnával 450 horníků. V provozu nadále zůstaly dva tucty menších povrchových dolů, ale i ty postupně ubývají. Jistý rozruch vyvolalo loňské oznámení firmy West Cumbria Mining, která požádala o povolení k zahájení hlubinné těžby u města Whitehaven v severní Anglii. Těžit zde chce okolo tří milionů tun koksovatelného uhlí za rok. Nyní se na britské politické scéně vede zápas o to, zda si země může povolení nového dolu s ohledem na klimatické závazky dovolit.

Kde se v Evropě stále těží uhlí

Zatímco hnědé uhlí (lignit) se dál těží v řadě zemí střední a jihovýchodní Evropy, černé uhlí je v EU v roce 2019 dobývalo už jen v Česku a Polsku. Zdroj: sdružení EURACOAL

Evropskou komisí nařízený konec povolené státní podpory ke konci roku 2018 nepřežily ani poslední činné černouhelné doly ve Španělsku a Rumunsku. Jedinou zemí Evropské unie, kde má hlubinná těžba před sebou dlouhodobější perspektivu, tak zůstává Polsko. Jenže i zde objem těžby v čase klesá. V roce 2004 naposledy překonal hranici 100 milionů tun. Poslední známý údaj z předminulého roku je 61,6 milionu tun. Dokonce i Polsko musí černé uhlí dovážet, a to v množství okolo 16 milionů tun za rok. Politicky citlivým tématem je fakt, že zhruba polovina importovaného množství pochází z Ruska.

Rostoucí závislost na dovozu je osudem i České republiky. Rok 2015 byl posledním, kdy jsme byli v produkci černého uhlí soběstační (respektive kdy objem těžby převyšoval domácí spotřebu a vývoz z Česka byl větší než dovoz). Loni již těžba klesla na 2,14 milionu tun, zatímco dovoz se vyšplhal na 3,37 milionu tun. Většina importovaného uhlí dorazila z nedalekých dolů v Polsku, v menším množství se dovezlo také z Ruska, Spojených států a Kanady.

Konec hlubinné těžby černého uhlí na Karvinsku bude poměrně rychlý, nastane do prosince příštího roku. Přitom ještě před dvěma lety se vážně uvažovalo o prodloužení těžby ve státem ovládané OKD až do roku 2030. Jenže během roku 2019 se cena černého uhlí na světovém trhu propadla na úroveň, kdy již pokračování těžby nedává ekonomicky smysl. Pro připomenutí: pád cen uhlí na světovém trhu v letech 2012 až 2015 přivedl k bankrotu těžební skupinu NWR podnikatelů Zdeňka Bakaly a Petera Kadase. Ti ovšem kolaps značně urychlili vysáváním zisků a zadlužováním NWR a OKD. Vzestup ceny na podzim roku 2016 přinesl jen dočasnou naději, že se hornictví v Moravskoslezském kraji – nyní již v režii státem vlastněného podniku – udrží po delší dobu.

David Tramba

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

FacebookTwitter